Pražští symfonikové křižují Německem (2)

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK zveřejnil v pondělí v Praze program své 81. sezony. Byl to de facto vzkaz domů z cest, protože orchestr samotný pobývá v těchto dnech na německém turné. Je to po lednovém Španělsku letos podruhé, kdy se karavana s názvem FOK uvedla do pohybu a vydala do zahraničí.

Koncert 2: Wiesbaden
Sedíme v honosné vile se zahradou v parkové a rezidenční čtvrti nad centrem Wiesbadenu a vedeme u kávy a sušenek dlouhý odpolední rozhovor s Wilfriedem Strohmeierem, majitelem agentury, která s FOKem již několik desítek let v Německu spolupracuje. Mluvíme o hledání šéfdirigenta, alternativách i osobnostech, které se v poslední době vynořily nebo pronikavě uspěly na německých pódiích. Mluvíme také o Jiřím Koutovi i o tom, že nás v Praze příští rok čekají volby. A také dojednáváme, že se FOK po třech letech opět vydá na německé turné. U sušenek a kávy zkušený pan Strohmeier, se sobě vlastním spolehlivým citem pro to, čím zaujmout, navrhuje jako základ programu turné Janáčkovu rapsodii Taras Bulba. Tenhle rozhovor se odehrál takřka přesně před dvěma lety.

Ve Wiesbadenu, městě na pravém břehu Rýna a hlavním městě Hesenska, tedy nejen letos koncertujeme, ale odtud probíhala příprava celého turné.

Kurhaus s koncertním sálem ve Wiesbadenu je úplným opakem předchozího Essenu. Stavba je přibližně stejně stará jako náš domovský Obecní dům, stylem ale úplně jiná, neoklasicistní. Přiléhá k ní ještě budova divadla a přes 120 metrů dlouhá sloupová kolonáda.

Kromě koncertního sálu je v Kurhausu vyhlášené kasino a restaurace. Koukám na Kurhaus a lázeňskou atmosféru kolem a vytane mi na mysli kuriózní informace z archivu FOKu o provedení Tarase Bulby v roce 1961 v Mariánských Lázních v zotavovně Leningrad. Sál v Kurhausu je svérázný, část posluchačů sedí pod nízko situovanými balkony, limitují i hudebníky na pódiu, a když přichází dirigent se sólistou, musejí se kolem nich opatrně protáhnout.

Co ale sálu upřít nelze, je jeho genius loci. A pak také skvělý klavír, se kterým je Boris Giltburg náramně spokojen. V neposlední řadě jsme spokojeni všichni: je vyprodáno a publikum je skvělé.

Květinu na pódiu předává Borisi Giltburgovi a posléze i Christianu Armingovi osobně Wilfried Strohmeier.

Wiesbaden nám byl ještě ve dvou věcech odměnou. Po koncertě následoval volný den, jediný na tomto zájezdu. Pak už nás čekají do konce týdne jen denně dlouhé přejezdy a koncerty. A ta druhá odměna: vypukla sezona chřestu.

Když se orchestr blíží na další štaci
Od města k městu se přesouváme třemi autobusy. Součástí karavany je i kamion s nástroji, fraky, notami a dalšími nezbytnostmi. Ten se ale přesouvá podle vlastního časového plánu – po koncertě odráží později a na příští štaci musí být první.

Mám rád ten moment, když se blížíme do cíle, místa příštího koncertu. Vjíždíme do města a v autobuse to začne šumět. Rozproudí se rozhovory a zaznívají věty a slova „…tamhle to je … pamatuješ … tenkrát … vždycky … mockrát … posledně … no, jo …“ To je také chvíle historek. Vjeli jsme do Essenu a vynořila se historka s mouchou, neodbytnou masařkou, která tu při posledním koncertu poletovala mezi dechaři, kteří se ji snažili nenápadně odehnat tak, až se málem odbourali. Jindy doyen mezi hornisty, pan Langweil, vzpomínal na to, jak absolvoval německé koncerty v ponožkách, protože koncertní boty uložil do bedny, která zůstávala v Praze, a náhradní lakýrky jeho velikosti jen tak na každém rohu nekoupíte.

Pro Operu Plus z Wiesbadenu
Daniel Sobotka

Foto FOK