Před 100 lety zemřel německý skladatel Engelbert Humperdinck, autor opery Perníková chaloupka

Ačkoli je dnes ceněný zejména pro toto jedno dílo, za svého života byl Humperdinck velmi uznávaným skladatelem, který syntézou Wagnerovy techniky a tradiční německé lidovosti vytvořil vrchol německého pozdního romantismu a připravil tak pevný odrazový můstek pro meziválečnou německou modernu.

Engelbert Humperdinck (zdroj Wikimedia Commons)
Engelbert Humperdinck (zdroj Wikimedia Commons)

Engelbert Humperdinck se narodil v Siegburgu v německém Porýní-Vestfálsku 1. září roku 1854. Již jako malý se velmi aktivně zajímal o hudbu – jeho první skladatelské pokusy přišly v pouhých sedmi letech po pár lekcích piana. Ačkoli pro něho rodiče plánovali dráhu architekta, přes jejich nevoli se přihlásil na Kolínskou konzervatoř, kde se mu začalo dařit. Díky stipendiím a výhrám v soutěžích se dostal postupně až do Itálie, kde se v Neapoli setkal s Richardem Wagnerem. Ten ho přizval k úzké spolupráci na premiéře Parsifala na rodícím se Bayreuthském festivalu, kde Humperdinck působil mezi lety 1880–1881. Stal nejen blízkým Wagnerovým asistentem, ale v tvůrčí oblasti i jeho velkým stylovým následovníkem. Po úspěšném provedení Wagnerovy opery se opět vydal na cesty, byl vřele přijat francouzskými romantiky v Paříži. V roce 1883, krátce po smrti Wagnera, se díky dalšímu stipendiu opět vydal na cestu, tentokrát přes Španělsko až do marockého Tangeru, kde pozoroval arabskou kulturu a architekturu. Zaujat orientálními motivy po návratu rozpracoval Maurische Rhapsodie (Maurské rapsodie, EHWV 87.2), které se však finální podoby dočkaly mnohem později. V Německu navázal nové celoživotní umělecké přátelství s Richardem Straussem, který mu na krátkou dobu zajistil i pozici soukromého koncertního umělce na večírcích stařičkého Alfreda Kruppa, nejproslulejšího zbrojaře 19. století.

Poté mu bylo nabídnuto místo učitele kompozice na konzervatoři v Barceloně, které přijal. Kvůli minimálnímu zájmu místních o německou hudbu ale na pozici dlouho nevydržel a vrátil se zpět do Německa. Řízením osudu se pak roku 1889 stal dokonce učitelem syna svého starého mentora poté, co se na žádost vdovy Cosimy Wagnerové ujal navazujícího hudebního vzdělávání mladého Siegfrieda Wagnera. Zajímavostí je, že je Humperdinckův vliv na tvorbě Wagnera mladšího, zejména na jeho pohádkových operách, celkem zřetelně patrný.

Jen krátce poté, co se Siegfriedem navázal přátelství, začal Humperdinck práci na díle, které ho brzy proslavilo po celé Evropě. Mezi lety 1890–1893 tak (zprvu jako malý soubor čtyř písní na slova jeho sestry) vzniká postupně dílo, které se rozvine do singspielu o 16 písních, až nakonec vykrystalizuje do velké pohádkové opery Hänsel und Gretel (Perníková chaloupka, česky Jeníček a Mařenka, EHWV 93.2). Premiéra, kterou na Vánoce roku 1893 dirigoval Richard Strauss, zaznamenala okamžitý úspěch. Dílo se začalo uvádět po celé Evropě, představení navštívil i císař Vilém II. Jeho obrovskou popularitu asi nejlépe vystihuje to, že si dílo v roce 1923 vybrala britská Královská Opera jako první kompletní dílo, vysílané rozhlasem, a na Štědrý den v roce 1931 se stala první operou, přenášenou naživo z americké Metropolitní Opery.

Brzy po tomto úspěchu začal již ženatý Humperdinck práci na dalším scénickém díle, melodramatu Königskinder (Královské děti, EHWV 106.1). Má se za to, že toto je první zapsané dílo na světě, které využívá metodu Sprechgesang, respektive Sprechstimme, takzvaný mluvený hlas. Ta vychází z klasického recitativu, který se ale výrazem, artikulací a rychlostí přibližuje normální řeči. Zpěvák dodržuje konkrétní rytmus, ale výšku tónu již jen přibližnou, a text nezpívá, nýbrž spíš recituje. Humperdinck této metody využil zřejmě proto, aby napodobil písňovou praxi a aby se jeho dílo nejevilo příliš jako opera, jak to chtěla autorka textu, dramatička Elsa Bernstein-Porges. Po velkém úspěchu, který dílo mělo, nakonec autorka otočila a Humperdinck recitativy změnil na klasické, takže se více než dekádu po premiéře začalo dílo hrát již jako klasická opera. Tento nový typ recitativu pak ovšem zažil rozmach později ve dvacátém století, kdy ho začal masivně využívat zejména Arnold Schoenberg.

Dohromady napsal Humperdinck přes tucet hudebně dramatických děl, žádné se však neprosadilo tolik, jako Perníková chaloupka. V roce 1912 prodělal těžký záchvat mrtvice a ochrnul na levou ruku. S pomocí syna Wolframa se mu však ještě dařilo dále komponovat. V roce 1918 tak dokončil své poslední jevištní dílo, operu Gaudeamus: Szenen aus dem deutschen Studentenleben (Gaudeamus: Scény ze života německého studenstva). Dále se také věnoval výuce, na konci války k němu nastoupil tehdy osmnáctiletý Kurt Weill. Na jaře 1921 se jeho zdravotní stav zhoršil, ale stále byl ještě schopný dokončit řadu skladeb.

Dne 26. září 1921 dostal na představení Weberova Čarostřelce (režijní prvotině jeho syna Wolframa), další záchvat mrtvice, který se mu bohužel již přestát nepodařilo. Zemřel následujícího dne, 27. září 1921.

Je faktem, že do dnešních dnů přežívá zejména Humperdinckova opera Perníková chaloupka, která se často hraje i v překladech. Ostatní díla leží více méně pozapomenuta a hrají se jen sporadicky, byť například Královské děti mnoho kritiků dává minimálně na roveň Perníkové chaloupce. Mnohdy je také Humperdinck považován pouze za jakéhosi dalšího následovníka Richarda Wagnera. Ačkoli je dnes známý spíše jen v německy mluvících zemích, jeho hudba je stále funkční a uchu lahodící. V neposlední je také faktem, že část Humperdinckova odkazu žije i v tvorbě dlouhé řady skladatelů 20. století, kterých učil nepočítaně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments