Galerie ztrát a nálezů na Mime Festu

  1. 1
  2. 2
Pod hlavičkou uskupení Fysioart, v režii Hany Strejčkové, se na jubilejním desátém Mime Festu uskutečnila premiéra komorní inscenace Les objets perdus / Lost Objects, výjevů ze scénické kanceláře nálezů a ztrát. Poetické, mírně komické, spíš pro vlídné pousmání než závratnou legraci, s potenciálem dotknout se trochu i divákovy duše, pokud to sám dovolí a odhodlá se do sebe pohlédnout, protože život je takovou věčnou přehlídkou ztrát a nálezů, kterou přežíváme díky milosrdné síle zapomnění.
FysioART – Les Objets Perdue (foto Tomáš Strejček, Mime Fest 2021)

Hana Strejčková se specializuje na práci s maskou a v Lost Objects citlivě využila spolu s Barborou Ješutovou jako druhou interpretkou a spoluautorkou toto umění, které umožňuje vložit masce výraz prostřednictvím postoje a všech dalších možností těla a pohybu: gesta, fyzického napětí a uvolnění, odstínů chůze i postury. Nedá se ani říci, že by šlo o „iluzi“ výrazu, protože maska sama jej změnit sice nemůže, ale je to právě tělo jako mocný nástroj, který vykouzlí další polohy, divákem vnímané jako zcela skutečné. Každé nervózní poklepání prsty na desku nebo pokrčení ramen vydá za celou větu a škálu pocitů.

Expresivní masky s melancholickým výrazem využily obě herečky především v souladu s nimi, k vytvoření podoby dvou křehce nejistých bytostí, ukrývajících se před okolním světem uprostřed oázy zapomenutých nebo ztracených předmětů. Jsou samy stejně ztracené a zapomenuté, ale také úzkostlivě pečující, mateřsky oddané vzpomínkám a památkám, těšící se z tvarů, materiálů i zvuků vyluzovaných těmi obyčejnými cetkami, které někdo vytrousil třeba v čekárně na vlak. Každý, v kom je špetka archiváře nebo sběratele, musí souznít, ale zamyslet se i nad vlastní potenciální závislostí.

FysioART – Les Objets Perdue (foto Tomáš Strejček, Mime Fest 2021)

Úlek ze zazvonění telefonu nebo zaklepání na dveře a zmatkářská nerozhodnost k činu, strach z výšky a nestability jakéhokoli druhu, radostné okouzlení z nových přírůstků do sbírky, obsedantní neochota vzdát se svého oblíbeného kusu a třeba jej i zapřít potenciálnímu majiteli, jsou to obrazy vzbuzující chvílemi smích, ale takový ten smích, který drží za ruku špatné svědomí, protože postavy ztracené ve světě předmětů, které nikomu nechybí, vzbuzují ze všeho nejvíce soucit. Ztracené v inventáři tajuplného skladiště jsou bytostmi, na které také okolní svět zapomněl, také nikomu nechybí, i když samy jsou svou prací nadšeny a uspokojeny, strážkyně podzemního chrámu. A v tom vlastně vybízejí k dalšímu zamyšlení. Vzbuzuje větší lítost poznání, že se ztratilo něco, co bude bolestně chybět, jako je kufr plný nafouknutých balónků, anebo je tragičtější pohled na věc nebo bytost, která je zbytečná, která opravdu nechybí a neschází, ztracená ve snovém světě představ o své užitečnosti, která v lepším případě byla použita a pak teprve zapomenuta, v tom horším byla zapomenutá a neviditelná už odjakživa…?

FysioART – Les Objets Perdue (foto Tomáš Strejček, Mime Fest 2021)

Lost Objects jsou příběhy postav i příběhy jednotlivých věcí, je v nich mnoho vypointovaných kontrastů, ve vztazích, v materiálech, v setkání předmětu s předmětem, ostrosti a hebkosti, titěrnosti a brutality, tvrdosti a něhy. Dvě ženy ukryté před světem jsou tak trochu závislé na svém prostředí i samy na sobě, potřebují se poškorpit, aby se znovu našly a pochopily, že jedna bez druhé nemůže žít (nezachází do krajnosti souboje nebo násilí jako Šimon Pliska a Andrej Lyga se svým absurdním a krutým Goršekem, ale vzpomínka na ně přichází sama, protože jsou také maskovanou dvojicí, ale s ryze mužskou energií, tolik protikladnou od tesklivé jemnosti našich interpretek, a je to právě proto, že pokaždé hovoří pouze jejich těla).

Musí se odstřihnout od světa, aby pak zběsile obnovovaly spojení a čekaly na zazvonění telefonu jako rybář u vlasce. Pro své úlovky připravují slavnostní příchod do snového muzea, hravý jako divadlo na divadle. Nestačí jen přilepit inventární číslo, do nového života je třeba vplout jako do dobrodružství, slavnostně a s patřičnou pompou. Je potřeba ztéci nepřístupné hradby nadobro uzamčených kufříků i násilím, nechat si potěšení proklouznout mezi prsty i stát se součástí vlastního inventáře. V lidských rukou navíc neživé objekty metamorfují do nové podoby a asociují i dětské hry, kdy jsme za sebou na dvorku tahali ponožku přivázanou na kus provázku a hrály si, že máme pejska.

Inscenace vyžaduje bezpochyby spolupracujícího diváka, který přistoupí na spoluhledačství její poetiky. I když je prošpikovaná pečlivě vystavěnými gagy, nejsou přímočaré a rozhodně k nim není možné přistoupit ve stylu „Tak a teď mě bavte.“ Každý si musí pootevřít dvířka vzpomínek, asociací, nahlédnout do svého vlastního skladiště harampádí. A pak začne všechno zapadat do sebe. Dojem z poetického představení umocňuje vědomí náročnosti hry v masce, která je nejen fyzicky vyčerpávající, ale vyžaduje rovněž vzájemné napojení a absolutní souhru, stejně jako absolutní důvěru, zvláště když přijde na tak nebezpečné rekvizity, jako jsou šipky, které házíte téměř poslepu. Navíc všechny rekvizity nesou reálnou stopu času a naprosté autenticity, protože jsou nepředstíranými nalezenci, jimž uvěříme, že i ony se svými nevyřčenými příběhy mají své vlastní vzpomínky, a když se ve skladišti zhasne, vyprávějí si o radostech a velkých věcech, které kdysi dokázaly a znamenaly… Navíc si jejich osudy můžeme domýšlet díky vtipně zařazené reportáži se skutečnými respondenty vzpomínajícími na své ztráty, která pak spustí vlastní stavidla asociací.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments