27. května by se dožil sto deseti let Robert Brock, jeden z významných mužů za dirigentským pultem scén Národního divadla v poválečném čtvrtstoletí.
Rakovnický rodák Robert Brock po maturitě na gymnáziu v rodném městě studoval dirigování na pražské konzervatoři u profesora Pavla Dědečka a své hudební vzdělání si prohloubil studiem na Mistrovské škole Václava Talicha. Na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století působil na různých německých scénách (Rostock, Brémy). Poté nějaký čas studoval v Brně hudební vědu u profesora Vladimíra Helferta. V letech 1933 – 1935 si svou divadelní praxi rozšiřoval působením v Osvobozeném divadle, kde dirigoval orchestr Jaroslava Ježka po boku o tři roky mladšího Karla Ančerla.
V roce 1935 odešel do Sovětského svazu, kde působil jako ředitel hudebního vysílání rozhlasu v Astrachani a jako dirigent charkovské filharmonie. Po třech letech se vrátil do Prahy, kde pracoval zpočátku v rozhlase. Neušel však rasové perzekuci, pracoval v dělnických profesích a konec války strávil v terezínském ghettu, kde měl jistou možnost věnovat se hudbě. Vytvořil tam hudební doprovod k inscenaci Karafiátových Broučků.
V roce 1945 jej přivedl Emil František Burian, který byl mimo jiné pověřen řízením brněnského Zemského divadla do moravské metropole. Zde dirigoval první premiéru sezony 1945/1946, kterou byla Janáčkova Její pastorkyňa v režii Oty Zítka. Dirigoval také slavnou Burianovu adaptaci Dykova Krysaře v činohře. Po brzkém odchodu Buriana z divadla se Ota Zítek stává ředitelem a Robertu Brockovi jsou přidělovány závažné dirigentské úkoly. V jednom večeru s komickou operou Gianni Schicchi nastudoval a dirigoval první provedení Pucciniho Pláště na brněnském českém jevišti, v dalším večeru složeném ze dvou operních děl uvádí Blodkovu aktovku V studni a vedle ní se setkává s dílem skladatele, který jej pak provází po dobu celé jeho umělecké kariéry s Wolfgangem Amadeem Mozartem a jeho fraškou Divadelní ředitel.
V další sezoně jej pak čeká Bizetova Carmen, Verdiho Traviata a především Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, které nastudoval spolu s režisérem původní premiéry této opery Otou Zítkem. V této inscenaci poprvé vystoupil v roli Revírníka Rudolf Asmus. A skutečný bonbonek jej čekal v samotném závěru sezony, když se stal dirigentem prvního českého uvedení opery Benjamina Brittena Peter Grimes.
V roce 1947 se stává dirigentem Velké opery 5. května v Praze. Zde připravil v režii Jiřího Fiedlera Janáčkovy Výlety páně Broučkovy, v níž slavil v titulní roli velký úspěch tenorista Bohumír Vích. Vedle toho Brock vstupuje jako dirigent do některých starších inscenací, jakou byla například Bizetova Carmen. Tato operní představení dirigoval i posléze, když došlo k fúzi Státní opery s Operou Národního divadla.
Po sloučení obou souborů byl jmenován zástupcem šéfa Opery Národního divadla. Byl v hojné míře dirigentem premiér ve Smetanově divadle. Začal rovněž učit dirigování na HAMU. V roce 1959 byl jmenován profesorem oboru dirigování.
Jeho prvními inscenacemi v Národním divadle byly především soudobé české opery. Na podzim 1948 dirigoval první jevištní provedení opery Rudolfa Karla Tři zlaté vlasy děda Vševěda, dále to byly jednoaktové opery V studni Viléma Blodka, Malířský nápad Otakara Zicha, Poupě Otakara Ostrčila a Veselohra na mostě Bohuslava Martinů. Dirigoval rovněž Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího. K tvorbě Leoše Janáčka se vrátil v inscenaci Věci Makropulos a byl také dirigentem prvního českého uvedení Cikkerovy opery Beg Bajazid. Na mnoha reprízách řídil rovněž Čerta a Káču Antonína Dvořáka a Janáčkovu Její pastorkyňu.
Jeho nejvlastnější doménou byla ale opera klasická a německá. S Donem Giovannim se setkal poprvé v roce 1948, kdy bylo toto dílo hráno pod názvem Don Juan, dirigoval desítky představení Figarovy svatby a Únosu ze Serailu, které sám nastudoval. Jeho úspěšnými inscenacemi byly rovněž Beethovenův Fidelio a první poválečná inscenace Wagnerova Lohengrina na Národním divadle.
Zvláště je třeba vyzvednout jeho precizní, s duchem díla souznějící nastudování Händelovy opery Acis a Galatea a Gluckova Orfea.+++
V roce 1968 Robert Brock odešel z Národního divadla na neplacenou dovolenou a působil na zahraničních scénách. V roce 1972 bylo jeho angažmá v Národním divadle ukončeno. Mezi Brockovy žáky na AMU se setkáme se jménem Zdeňka Košlera, Jana Štycha, Jindřicha Rohana, Jiřího Bělohlávka a dalších významných dirigentů. Robert Brock zemřel 2. prosince 1979 v Praze.
Foto archiv ND Brno, archiv ND Praha/Jaromír Svoboda
