Před 110 lety se narodila dirigentská legenda Sir Georg Solti

Sir Georg Solti se narodil jako druhé dítě do židovské rodiny 21. října 1912 v Budapešti, tehdy ještě se jménem György Stern. Matka Teréz (rozená Rosenbaum) pocházela z hudební rodiny a povzbuzovala svou dceru Lilly, aby zpívala, a Györgyho, aby ji doprovázel na klavír. Po první světové válce se v Maďarsku stalo běžnou praxí, že občané s germánským příjmením přijali maďarská příjmení. Otec Móricz Stern, samostatně výdělečně činný obchodník, pojmenoval své děti po malém městě ve středním Maďarsku.

Solti se ve svých deseti letech zapsal na hudební školu Ernő Fodora v Budapešti a o dva roky později přestoupil na prestižnější Lisztovu akademii. Zde studoval kompozici a hru na klavír u maďarských skladatelů Bély Bartóka, Zoltána Kodályho, Ernő Dohnányiho a Leó Weinera.

V roce 1930 nastoupil do Maďarské státní opery na post korepetitora. O dva roky později pracoval v Badisches Staatstheater Karlsruhe jako asistent rakouského dirigenta Josefa Kripse. Ten, v očekávání brzkého nástupu Hitlera, tlačil Soltiho k návratu do Budapešti, kde Židé nebyli v té době v nebezpečí. V roce 1937 byl asistentem italského dirigenta Artura Toscaniniho na Salcburském festivalu, o rok později měl díky němu svůj dirigentský debut s operou Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta. S nástupem nacistického režimu byl nucen v roce 1938 jakožto Žid emigrovat a svou kariéru přerušit. Jeden rok dirigoval v Londýnské královské opeře. Do konce války však působil ve Švýcarsku jako klavírista a pedagog – dirigování měl zakázané. V tomto období si změnil křestní jméno na “Georg”.

Po válce, v roce 1946, nastoupil do Bavorské státní opery v Mnichově na pozici hudebního ředitele. Za normálních okolností by toto prestižní místo bylo pro mladého a nezkušeného dirigenta nemyslitelné, ale přední němečtí dirigenti jako Wilhelm Furtwängler, Clemens Krauss a Herbert von Karajan měli až do ukončení denacifikačního řízení zakázáno vykonávat dirigentskou činnost. Pod Soltiho vedením byl změněn repertoár a Bavorská státní opera začala znovu získávat své předválečné renomé. Soltiho oceňoval německý skladatel Richard Strauss, v jehož přítomnosti dirigoval Růžového kavalíra.

V roce 1946 podepsal smlouvu s Decca Records jako klavírní korepetitor. Svou první nahrávku natočil v roce 1947, kdy hrál Brahmsovu první houslovou sonátu s německým houslistou Georgem Kulenkampffem. Solti chtěl ovšem dirigovat, a tak mu Decca v témže roce poskytla možnost řídit Tonhalle-Orchester Zürich na nahrávce Předehry k opeře Egmont Ludwiga van Beethovena. Na svou druhou nahrávku jako dirigent musel čekat další dva roky. 

Protože v Mnichově přetrvával názor, že ředitelem Bavorské státní opery by měl být německý dirigent, po pěti letech nakonec přijal nabídku přestěhovat se do Frankfurtu nad Mohanem, kde v letech 1952–1961 řídil tamní operu a operní orchestr. Frankfurtská opera byla válkou zničena, Solti se proto zavázal vybudovat nový soubor a sestavit nový repertoár. Uvedl zde 33 oper, z nichž 19 předtím nikdy nedirigoval. Frankfurt na rozdíl od Mnichova nemohl přilákat mnoho předních německých pěvců. Solti ovšem získal nespočet mladých vycházejících amerických pěvců, jako byly Claire Watson a Sylvia Stahlman. Dům tak získal přezdívku “Amerikanische Oper am Main.” (“Americká opera na Mohanu”). V roce 1953 nabídla západoněmecká vláda Soltimu německé občanství, které jako maďarský exulant fakticky bez státní příslušnosti vděčně přijal. Věřil, že se do Maďarska, které bylo v té době pod komunistickou vládou, už nikdy nebude moci vrátit. Německým občanem zůstal po dvě desetiletí.

Během svého působení ve Frankfurtu Solti vystupoval s dalšími operními soubory a orchestry. V roce 1952 poprvé dirigoval na americkém kontinentu – v Buenos Aires. V témže roce debutoval na festivalu v Edinburghu jako hostující dirigent s hostující Hamburskou státní operou. V následujícím roce hostoval v Sanfranciské opeře s operami Elektra, Valkýra a Tristan a Isolda. V roce 1954 dirigoval Dona Giovanniho na festivalu v Glyndebourne. V témže roce Solti poprvé vystoupil s Chicagským symfonickým orchestrem na festivalu Ravinia. V roce 1960 debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku, kde dirigoval Tannhäusera, a působil zde až do roku 1964.

V roce 1961 byl jmenován hudebním ředitelem londýnské Covent Garden Opera Company, které byla během jeho desetiletého působení udělena královnou Alžbětou II. titul “Královská opera”. V letech 1969–1991 zastával funkci ředitele Chicagského symfonického orchestru, s nímž provedl 999 koncertů. S orchestrem natočil několik nahrávek a dirigoval prestižní mezinárodní turné. V Paříži se stal v roce 1971 šéfem orchestru a hudebním poradcem místní Opery. Souběžně do roku 1979 působil jako ředitel a první dirigent orchestru Phiharmonia London. V roce 1972 získal Řád britského impéria a titul Sir. Na festivalu v Bayreuthu poprvé dirigoval v roce 1986. O osm let později převzal umělecké vedení Velikonočních slavností v Salcburku.

Solti během svého života natočil přes 250 nahrávek, z toho 45 kompletních záznamů oper (například v letech 1958–1965 Prsten Nibelungův Richarda Wagnera s Vídeňskými filharmoniky). Mimo jiné nahrával také klavírní sonáty a symfonie.

Ve Švýcarsku se seznámil se svou první ženou, Hedwig Oeschli, dcerou profesora na univerzitě v Curychu. Vzali se v roce 1946. Jeho bujarý život byl však propleten mnoha milostnými aférami, kterými se příliš netajil. V roce 1964 se s manželkou rozvedl. Posléze udržoval milostný poměr s vdanou televizní moderátokou BBC Valerií Pitts. 11. listopadu 1967 se s Valerií oženil, narodily se jim dvě dcery a teprve tehdy přehodnotil své priority a manželce zůstal věrný.

K jeho 85. narozeninám se měl v říjnu 1997 konat jeho tisící koncert s Chicagským symfonickým orchestrem, kterého se nakonec nedožil. Zemřel náhle ve spánku 5. září 1997 na dovolené ve městě Antibes na jihovýchodě Francie. Po státním pietním obřadu v Budapešti byl jeho popel uložen vedle Bartókových ostatků na hřbitově Farkasréti. Do gramofonové Síně slávy (HOF) byl uveden v roce 2012. Za své nahrávky získal 31 cen Grammy.