16. dubna si připomínáme dvacáté výročí úmrtí jedné z velmi významných osobností českého baletu druhé poloviny dvacátého století, vynikajícího tanečníka, choreografa a všestranně talentovaného a zaníceného divadelníka, Vlastimila Jílka.
Vlastimil Jílek se narodil 2. září 1925 v Jihlavě. Dlužno říci, že Jílkovu rodinu si nejspíše oblíbily múzy. Jestliže nad kolébkou chlapce, jemuž bylo dáno jméno Vlastimil, se sklonila Terpsichoré, již sedm let předtím v roce 1919 tam zavítala Melpomené, aby požehnala osudu jeho staršího bratra Zdeňka. Profesor Zdeněk Jílek se stal výborným a uznávaným klavírním virtuosem a dlouhá léta vyučoval hru na klavír na pražské HAMU a vychoval zde spoustu výborných klavíristů.
Ale vraťme se k mladšímu Vlastimilovi. Ten v devíti letech začal v Brně navštěvovat Baletní školu Ivo Váni Psoty, kterou tehdy, v době Mistrova pobytu v cizině vedla jeho sestra Ljuba. Ivo Váňa Psota po svém návratu z ciziny věnoval pochopitelně zvýšenou péči o prokazatelně talentované adeptky a adepty školy. A tak se stalo, že ve svých patnácti letech byl Vlastimil Jílek v roce 1940 angažován do Psotova brněnského souboru a byly mu svěřovány drobnější sólové úkoly jako například ve Stravinského Petruškovi.
Po násilném uzavření Zemského divadla v Brně v listopadu 1941 působil v baletním souboru Německého divadla v Brně, kde šéfkou baletu byla choreografka rumunského původu, pozdější dlouholetá šéfka baletu vídeňské Volksoper, Dia Luca. Ta poskytla mladému talentovanému tanečníkovi několik sólových příležitosti. U Psoty a u Lucy získal výtečnou všestrannou technickou průpravu, jež se později stala základem jeho úspěchů jako tanečníka i choreografa.
Po uzavření všech divadel v roce 1944 neunikl ani Jílek totálnímu nasazení, pracoval v továrně na letecké motory. Ihned po osvobození vstoupil do souboru, který při nově vzniklé Opeře 5. května založila Nina Jirsíková, Tam ale pobyl jen velice krátce. V sezoně 1945/1946 se s ním už setkáváme v Baletu Národního divadla. Jeho tehdejší šéf, tanečník a malíř Emanuel Famíra si jej obsadil do role Krále lesů ve své inscenaci Nedbalovy Pohádky o Honzovi a choreografka Marina Olenina Dragovičová do Chopinových Sylfid a do Šeherezády Rimského-Korsakova, v níž tančil roli Hindostánského otroka.
Rozhodující okamžik v Jílkově životě ale přišel až v roce 1946, kdy do Národního divadla nastoupil jako šéf Baletu Saša Machov. Hned v prvním Machovově baletním večeru, který tvořily inscenace Stamicovy Jarní symfonie, Janáčkových Lašských tanců a baletní adaptace skladby Noc na Lysé hoře Rimského-Korsakova, byl pověřen sólovými úkoly. Bylo okamžitě jasné, že se sešly dvě příbuzné osobnosti. Odchovanec divadelní avantgardy dvacátých a třicátých let Saša Machov poznal, že v Jílkovi našel interpreta, jakého pro svou vizi tanečního divadla potřeboval. Na druhé straně Jílek našel v Machovovi tvůrce, který jeho přirozené předpoklady, talent a získanou techniku dokáže maximálně využít.
Následovaly v rychlém sledu další úkoly. Připomeňme si některé z nich, jako byl role Li-Šan-Fu, v tehdy populárním baletu sovětského autora Rejngolda Gliera Rudý mák (ve třicátých letech se u nás hrál pod názvem Makový květ), Prince v Prokofjevově Popelce, Frýborta ve Vostřákově Filosofské historii, titulního hrdinu v Petruškovi Igora Stravinského a baletní sóla ve Večeru z děl Wolfganga Amadea Mozarta a v Dvořákově České suitě. V prvním pražském uvedení Prokofjevova Romea a Julie tančil postupně role Tybalta, Benvolia i Romea. V poslední Machovově inscenaci v lednu 1951, několik měsíců před jeho tragickou smrtí, kterou bylo Čajkovského Labutí jezero, ztvárnil roli Rudovouse.
Už z pouhého výčtu Jílkových rolí v Machovově éře je zřejmé, jakou šíři postav byl schopen zvládnout. Nejvlastnější mu byly takové, v nichž mohl vedle své brilantní techniky uplatnit svou jedinečnou schopnost precizní charakteristiky role, zvláště dobře se mu to dařilo v rolích komických.
Po smrti Saši Machova se Vlastimil Jílek stal v létě 1951 šéfem Baletu Národního divadla. Tuto funkci vykonával dvě sezony. Jeho prvním šéfovským činem bylo obnovení Machovovy inscenace Popelky, které realizoval ve spolupráci s Jiřím Němečkem a Antonínem Landou. Sám v ní vedle Prince tančil i roli Šaška. Po této premiéře následovalo první uvedení baletu Pavla Bořkovce Krysař v inscenaci Antonína Landy. Na jaře 1952 se poprvé představil jako choreograf v první inscenaci režiséra Bohumila Hrdličky v Národním divadle, kterou byli Smetanovi Braniboři v Čechách. V následující sezoně 1953/1954 vytvořil působivou choreografii Poloveckých tanců pro Mandausovu inscenaci Borodinova Knížete Igora a také svou první choreografii celovečerního baletu. Byl jím Kašlíkův Jánošík, po kterém následoval Vačkářův balet Švanda dudák, v němž byl neodolatelným interpretem postavy šejdíře Vocilky. V roce 1955 si s Kašlíkem Jánošíka zopakovali v německých Drážďanech. O čtyři roky později nastudoval premiéru dalšího Kašlíkova baletu Juan, kterého později uvedl i v holandském Amsterdamu. V roce 1955 byl také autorem choreografie pro Mandausovu inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně nastudované pro reprezentativní zájezd do Moskvy. Na tomto zájezdu Jílek rovněž tančil sóla v Prodané nevěstě.
Nadále už Jílek působil souběžně jako sólista a choreograf až do svého odchodu do důchodu v lednu 1978. Vrátil se znovu k Rudovousovi v Labutím jezeru v inscenaci sovětského choreografa Alexandra Tomského a v jeho choreografii také tančil Václava a Nuraliho v Asafjevově Bachčisarajské fontáně. V Kůrově choreografii tančil Harlekýna v Karnevalu Roberta Schumanna. Naplno dal průchod své komediálnosti v titulní roli Burghauserova Sluhy dvou pánů v inscenaci Jiřího Němečka, z jeho dalších rolí v padesátých letech připomeňme alespoň Dorsona v Dafnisovi a Chloe, Roderiga v Hanušově Othellovi anebo Viktora v baletu Michaila Čulakiho Mládí.
Významné místo v umělecké biografii Vlastimila Jílka má jeho účast na Radokově a Svobodově projektu Laterny magiky, programu, který na bruselské výstavě EXPO 58 doslova okouzlil celý svět. S Laternou magikou spolupracoval i později. V roce 1978 byl jedním z autorů velice úspěšného programu Kouzelný cirkus.
V šedesátých letech se stále více věnoval choreografii, i když na jevišti ztvárnil řadu výborných postav, jako byl například Botos v baletu maďarského autora Ference Szabóa Ludas Matyi, Generál v Hirošimě Viliama Bukového, Coppélius v Délibesově Coppélii anebo Sonnenstrahl v Signorině Gioventù Vítězslava Nováka. Z jeho inscenací celovečerních baletních titulů připomeňme Moravské taneční fantazie Klementa Slavického, Nedbalův populární dětský balet Z pohádky do pohádky, v němž sám vystoupil v několika rolích, a první uvedení baletní podoby Enšpíglových šibalství Richarda Strausse. Jeho posledními studovanými rolemi v baletních inscenacích byly na počátku sedmdesátých let role Eunucha v Němečkově inscenaci Šeherezády a Targalíka v baletu Ondráš Ilji Hurníka v choreografii Emericha Gabzdyla.
Z mnoha Jílkových choreografií v operních inscenacích jmenujme alespoň Acise a Galateu Johna Gaye, jejímž režisérem byl Hanuš Thein, Gluckova Orfea, v němž byl spolupracovníkem Ferdinanda Pujmana, Suchoňovu Krútňavu v režii Václava Kašlíka. S Václavem Kašlíkem spolupracoval v řadě jeho inscenací v zahraničí. Už jako důchodce byl v roce 1984 autorem pohybové složky opery Ivo Jiráska Mistr Jeroným, která byla uvedena v rámci oslav stého výročí znovuotevření Národního divadla. V témže roce se s Ladislavem Štrosem vrátil i k opeře, v níž se poprvé uvedl v Národním jako choreograf, k Braniborům v Čechách.
Pro jeho cit pro hereckou práci jej často zvali ke spolupráci činoherní režiséři. Jeho nejvýznamnější činoherní choreografií byla Pleskotova inscenace Zeyerovy Staré historie, kterou režisér pojal v duchu commedia dell’arte. Jílek v ní sám vystoupil v roli Pierota. Spolupracoval na řadě inscenací s činoherními soubory v Příbrami, Kladně a v Plzni.
V Národním divadle vytvořil ještě v roce 1991 choreografii k inscenaci Dvořákovy Rusalky, jejíž režisérem byl Nikolaus Windisch-Spoerk, a v roce 1993 spolu s Vlastimilem Harapesem obnovili původní Machovovu inscenaci Prokofjevovy Popelky (premiéra 27. ledna 1994).
Vlastimil Jílek zemřel 16. dubna 1996 v Praze.
