Édouard Lalo se narodil 27. ledna 1823 v severofrancouzském městě Lille do důstojnické rodiny. Kořeny jeho rodu však sahají do Španělského Nizozemí.
Hudbu si zamiloval již jako mladý, nejčastěji poslouchal německé skladatele a klavíristy Ludwiga van Beethovena a Johanna Sebastiana Bacha. Následoval své srdce a i přes nevoli otce v roce 1833 nastoupil na konzervatoř ve svém rodném městě, kde se učil hře na housle, violoncello a kompozici. V roce 1839 se přestěhoval do Paříže, kde do roku 1847 studoval hru na housle na konzervatoři u Françoise-Antoina Habenecka. Na rozdíl od jeho spolužáků nebyl nijak výrazným talentem, ale disponoval dobrými hudebními nápady. Chodil také na soukromé hodiny skladby, ale později se označil za skladatele samouka. Musel se obejít bez materiální podpory rodiny, která chtěla, aby se stal důstojníkem.
Po studiu působil jako komorní violista a houslista, pedagog a věnoval se svým prvním kompozicím komorních skladeb, které však velký úspěch nesklidily. Jeho nejstarší dochované skladby jsou písně a komorní díla (dvě rané symfonie byly zničeny). V roce 1848 založil s přáteli Armingaudovo kvarteto, v němž hrál na violu a později na druhé housle.
Stejně marné byly jeho další snahy, vkládal naděje do své první opery Fiesque (1866), ovšem v soutěži na provedení v Théâtre-Lyrique neuspěla. Za života skladatele ani nebyla uvedena. Lalo se nevzdával a komponoval dál – například houslový koncert a Symphonie espagnole (Španělská symfonie pro housle a orchestr) (1874), kterou napsal speciálně pro španělského houslistu Pabla de Sarasateho. Tato symfonie byla odrazovým můstkem Lalova úspěchu.
Posléze zkomponoval například violoncellový koncert, orientální balet Namouna (1881–1882) a symfonie. Za své nejvýznamnější dílo považoval operu o třech dějstvích Le Roi d’Ys (Pověst o Ysu) na motivy bretonské legendy, která měla premiéru 7. května 1888 v Paříži.
Neustále se do něj opírali kritici, poněvadž jeho díla byla ovlivněna německou hudbou. Většinu své kariéry tedy věnoval komponování komorní hudby, která ve Francii postupně přicházela do módy.
Lalo si díky svému osobitému stylu nakonec získal určitou popularitu. Španělská symfonie pro housle a orchestr má dodnes významné místo v repertoáru houslistů. Jeho Symfonie g moll byla oblíbenou skladbou sira Thomase Beechama a příležitostně se jí věnovali i pozdější dirigenti. Jeho hudba se vyznačuje silnými melodiemi a pestrou orchestrací s germánskou pevností, která ho odlišuje od ostatních francouzských skladatelů jeho doby. Stal se významným předchůdcem impresionismu a pro barevnost svých děl a progresivní harmonii byl velmi ceněn například Claudem Debussym.
V roce 1865 se Lalo oženil s Julií Besnier de Maligny, altistkou z Bretaně. Zplodili syna Pierra (1866–1943), který šel v Lalových stopách – ve volném čase komponoval, ale jeho hlavní náplní byla práce kritika. Až do své smrti psal pro Le Temps a další francouzská periodika.
Lalo zemřel 22. dubna 1892 v Paříži ve věku 69 let. Pohřben je na největším pařížském hřbitově Père-Lachaise. Zanechal po sobě několik nedokončených děl, včetně opery La Jacquerie, kterou dokončil Arthur Coquard.
V roce 1962 použil skladatel Maurice Jarre téma z Lalova klavírního koncertu pro exotickou hudbu k filmu Lawrence z Arábie. Část Lalova Violoncellového koncertu d moll byla použita ve druhé sérii seriálu Mozart v džungli.
Zdroj info: autorský článek
