Dirigent a skladatel Miroslav Ponc zemřel před čtyřiceti lety, 1. dubna 1976. Dlouhá léta byl tento experimentátor a avantgardista v angažmá v Národním divadle. Od roku 1929 se věnoval scénické hudbě a za svůj život vytvořil více než dvě stě padesát partitur pro různá divadla. Skládal hudbu rovněž pro rozhlas a film.
Národní divadlo jej připomnělo loni v září, kdy uvedlo Poncovu scénickou hudbu k inscenaci hry ruského dramatika Vsevoloda Vjačeslavoviče Ivanova Obrněný vlak 14-69, zachycující osudy účastníků občanské války v Rusku.
Rodák z Vysokého Mýta (narozen 2. prosince 1902) vystudoval reálné gymnázium, dvouletou obchodní a hudební školu v Pardubicích a v letech 1920-1922 studoval na varhanickém oddělení Konzervatoře Praha. Od roku 1922 pokračoval ve studiu v Berlíně. Kompozici studoval u Aloise Háby, klavír u Ervína Schulhoffa a v roce 1930 absolvoval kompoziční oddělení mistrovské školy u Josefa Suka. Dirigování studoval i v Benátkách a Terstu.
Byl členem brněnského Devětsilu a zapojil se do hnutí české levicové avantgardy. Na výstavě Devětsilu v Praze 1926 a na divadelní výstavě v Magdeburgu v roce 1927 vystavoval model „barevné hudby“, umožňující mechanické spojení hudby, slova, světel a barev. Od roku 1926 spolupracoval s Osvobozeným divadlem, v roce 1929 se stal po Emilu Františku Burianovi hudebním dramaturgem Moderního studia. V období 1931-1934 byl angažován v Národním divadle v Praze pro obor scénické hudby a zvukové spolupráce v činohře. Od října 1942 až do konce roku 1970 byl v Národním divadle v angažmá jako skladatel a dirigent a v letech 1951-1970 byl současně i šéfem činoherního orchestru Národního divadla. Během svého působení v Národním divadle ustanovil v roce 1945 poprvé samostatný a stálý orchestr činohry. Jeho manželkou byla herečka Ludmila Skleničková.
