Nový projekt Spitfire Company Vypravěč vás zavede do světa vyhrocených emocí, jež vybuchují po dlouhém potlačení. Explozi vlastních tužeb a niterných běsů na scéně rozpoutává tanečnice a choreografka Cécile Da Costa (Francie) v režii Petra Boháče. Jako prvotní impuls autoři uvádějí knihu Kouzelný kámen (The Patience Stone) spisovatele Atiqa Rahimi, příběh ženy, která svému muži vypráví o vlastních bolestech a vnitřních tajemstvích. Muž je v kómatu a ona se nemusí bát nepochopení. Tato situace je symbolicky přenesena na jeviště, zesílena, oproštěna od jakéhokoli kontextu příběhu nebo prostředí a stává se jen zpovědí.
Nevyslovené bolesti a tužby, které vřou v nitru a přetékají, má většina z nás, a tak je tato metafora poměrně univerzální. Inscenaci nelze jednoduše vnímat jako příběh předestřený Vypravěčem (nebo Vypravěčkou). Performerka spíše sdílí přímo samu sebe, autenticky, v návalu svobody, která se projevuje i destruktivně. Pro některé diváky může být zážitek až příliš syrový, intenzivní a neuchopitelný, jde o fyzické divadlo, v němž se tanečnice vydává ze všech sil a nechává volně průchod emocím a své vlastní síle. Nejednou překvapí fyzickými schopnostmi, které se skrývají v útlém, až chlapeckém těle, oděném v černé.
Když na začátku inscenace vystaví na temném jevišti věž z cihel, publikum již tuší, že jde o ticho před velkou bouří, a ta se také postupně rozpoutá. Pódium je obklopeno několika prosklenými nádobami, v nichž jsou vedle cihel připraveny další materiály – štěrk, skleněné kamínky, voda a snad také rozdrcený korek či piliny. Jsou nástroji, na nichž performerka staví svůj šílený tanec svobody, spíše je vnímáme jako funkční objekty, než abychom v nich potřebovali hledat symboliku. Cécile Da Costa stojí na jevišti sama jako symbol, a to dostačující, symbol svobodného projevu, který také trochu děsí svou intenzitou. Ke každému z objektů přichází jako k jakémusi reliktu z minulosti, s nímž je třeba se vypořádat, zúčtovat.
Taneční pasáže jsou plné divoké energie a připomínají souboj s neviditelným soupeřem, jehož performerka drtí svou silou, roztíná údery napjatých paží a krouží kolem něj jako asijský zápasník. Zároveň do hry zapojuje svůj vlastní hlas. Na začátku hovoří o třech nenarozených, možná právě jim adresuje tuto svou divokou zpověď, ale je natolik náruživá, že se zdá být adresovaná celému světu (a současně nikomu). Zapomeňte na krásu, protože to, co v sobě ukrýváme, roste mimo měřítka okolního světa. A když je už jednou vypuštěno ven, nedá se zastavit.
Energie performerky se zdá nekonečná. I když rozboří svůj cihlový monument a rozbíjí jej na prach velkým kladivem, dokáže prakticky okamžitě přiskočit k mikrofonu a dát se do zpěvu. Jako kněžka nebo čarodějnice v extázi, tak vykřikuje a zpívá pro diváka poněkud nesrozumitelné věty, přecházejíc plynule od skřeků k jemnému melodickému hlasu. S materiály na scéně si pohrává jako s předměty destrukce. Ani spočinutí v čisté vodě ji nezklidní, ačkoli tak jisté vydechnutí dopřeje divákům. Inscenaci doprovází živá hudba Jana Šikla na bicí a kytaristy Davida Kollara, který se svým nástrojem vytváří i celou škálu nehudebních zvuků a ruchů. Využívá také oblíbené zvukové smyčky v reálném čase. Hudba je stejně intenzivní a proměnlivá jako pohyb na scéně.
Cécile Da Costa nás postupně provede temnými zákoutími lidského nitra s divokostí zvířete čerstvě vypuštěného z klece. Nemá-li se divák jak se s jejím prožitkem ztotožnit, může na něj inscenace působit surreálně a nepochopitelně, jako obraz šílenství a agresivity. Skrývá však určitý oblouk, cestu od sebe zpět k sobě (je jen otázkou, zda nebude pro většinové publikum opravdu příliš nesrozumitelný). Proto si na konci inscenace performerka vystaví v jedné části jeviště koutek se zrcadly, protože teprve po předchozím běsnění může s klidem spočinout na svém vlastním obrazu. Tato zpověď není pro každého, ale je v ní mnoho pravdy.
Hodnocení autorky recenze: 70 %
Spitfire Company
Vypravěč
Účinkuje: Cécile Da Costa
Režie: Petr Boháč
Kostýmy: Petra Vlachynská
Light design: Jiří Šmirk
Dramaturgická spolupráce: Marc Olivé Lopez
Hudba: Jan Šikl, David Kollár
Spitfire Company
Premiéra 29. března 2016 Palác Akropolis Praha
(psáno z představení 30. března 2016)
