Před 50 lety zemřel italský dirigent a skladatel Piero Coppola

Piero Coppola se narodil v Miláně 11. října 1888. Jeho rodiče byli operní pěvci Vincenzo Coppola a Teresa Angeloni a Piero se hudbě věnoval od dětství, původně jako pianista – své první sólové recitály pořádal v jedenácti letech. Studoval klavír a kompozici na Milánské konzervatoři, kterou úspěšně absolvoval v roce 1910. V roce 1909 krátce pracoval jako dirigent v turínském Teatro Regiu. Po dokončení studia si ho jako osobního asistenta vybral Tullio Serafin, který se po Toscaniniho odchodu do Spojených států stal hudebním ředitelem La Scaly.

Jako Serafinův asistent se Coppola potkal řadu významných skladatelů své doby a na velkou část z nich se mu podařilo udělat velký dojem. Na hudební expozici v Turíně se seznámil s Claudem Debussy, jehož hudba ho uchvátila, přestože Coppola měl velmi nízké mínění o Debussyho dirigování („Přestával udávat takt, aby si mohl otáčet stránky,“ vzpomínal později). V roce 1910 pomáhal s pořádáním několika prvních evropských premiér Děvčete ze Západu Giacoma Pucciniho. Puccini si jej poté osobně vybral jako dirigenta pro premiéru opery v Modeně a po úspěchu tamější inscenace Coppola uváděl Dívku ze Západu také v Lucce, Turíně, Florencii a v Bruselu. Brzy poté propukla První světová válka, kterou přečkal v neutrální Skandinávii.

Po válce se Coppola zabydlel v Paříži, kde zůstal až do další světové války. V roce 1923 dirigoval koncert sopranistky Marguerite Nielky s Londýnským symfonickým orchestrem. V publiku ten večer seděl i Fred Gaisberg, umělecký šéf britského labelu HMV. Gaisberg v té době sháněl hudebního ředitele pro novou francouzskou pobočku HMV a na základě koncertu tuto pozici nabídl Coppolovi, který ji ihned přijal.

Coppola vstoupil do nahrávacího průmyslu v době jeho velkého komerčního i technologického rozmachu. Jako hudební ředitel měl za úkol především vybírat umělce a díla k nahrávání, což se mu díky velkému nadšení pro hudbu a přírodníma charismatu dařilo výborně. Krom toho také na nahrávkách často dirigoval – například na velmi úspěšné nahrávce Carmen z roku 1926, která byla vůbec první elektronickou nahrávkou této opery. V roce 1932 Coppola dirigoval provedení Klavírního koncertu č. 3 Sergeje Prokofjeva, ve kterém Prokofjev sám hrál klavírní sólo. Po koncertu se Coppolovi podařilo skladatele přemluvit k vytvoření vysoce ceněné nahrávky stejného díla.

Ve 20. a 30. letech se Coppola také intenzivněji věnoval kompozici. Je autorem dvou oper, jedné symfonie a řady kratších orchestrálních a komorních děl. Většina jeho skladeb se však s velkým úspěchem nesetkala a dnes není jisté, jak rozsáhlá jeho tvorba vlastně byla.

Francouzská pobočka HMV dále vydávala úspěšné a oceňované nahrávky, v roce 1934 však došlo ke konsolidaci s lavely Columbia a Pathé a nové administrativě nebylo pro Coppolu místo. Coppola pak strávil dalších pět jako dirigent na volné noze ve Francii a Itálii, dokud ho začátek Druhé světové války opět nepřiměl k exilu do neutrální země – tentokrát do Švýcarska. Zde se věnoval především práci na svých pamětech, pracoval ale také jako dirigent se švýcarskými orchestry a prosazoval hudbu tehdy soudobých skladatelů (mimo jiné uváděl díla Arthura Blisse, Alexandra Čerepnina a Arthura Honeggera).

Po Druhé světové válce Coppola zůstal ve Švýcarsku. V roce 1950 po patnácti letech opět spolupracoval s francouzskou branží HMV a vytvořil svou poslední nahrávku, Händelovo concerto grosso. Tato nahrávka byla kriticky úspěšná a získala byla oceněna cenou za nejlepší desku roku, Grand Prix du Disque. Od roku 1950 už Coppola téměř necestoval mimo Švýcarsko. Ještě několik let dirigoval orchestry a opery v Lausanne, poté už se věnoval pouze kompozici. Není známo, zda byly jeho pozdní skladby někdy uvedeny.

Piero Coppola zemřel lety 17. března 1971 ve švýcarském Lausanne. Jeho manželka Coppolu popsala následovně: „Byl to hravý a zábavný člověk, občas téměř dětinský, ale dobře vychovaný, vždy zajímavý a nikdy se nechlubil.“