17. února letošního roku si připomínáme nedožité pětadevadesáté narozeniny dlouholeté ostravské primabaleríny, choreografky a taneční pedagožky Julie Jastřembské.
Ostravská rodačka si už v dětství zamilovala tanec, navštěvovala baletní školu a ve svých čtrnácti letech se v roce 1935 stala elévkou baletu Národního divadla moravskoslezského. Šéfem počtem nevelkého baletního souboru byl Jaroslav (Jaro) Häusler, který se snažil obnovit v plné míře činnost baletu, jenž v průběhu tří sezon od roku 1931 do roku 1935 nevyprodukoval ani jedinou samostatnou baletní premiéru. Hospodářská krize počátku třicátých let se na Ostravsku projevila v plné síle, jednu dobu dokonce hrozilo ukončení provozu divadla a nejhůře na důsledky krize doplatil právě balet.
Přitom právě balet, kterému pět let od založení divadla v roce 1919 do roku 1994 šéfoval Achille Viscusi (rodem Ital, náturou kumštýř, životem světoběžník a srdcem Čech, jak jej svého času velmi přesně charakterizoval Vladimír Vašut), patřil v prvních letech existence ostravského divadla k jeho nejprogresivnějším tělesům jak ve výběru repertoáru, tak v důrazu neprogramového budování souboru. Häusler musel ale začít prakticky znovu, když po svém nástupu s nepříliš zkušeným souborem uvedl Labutí jezero. Mladičká Julie Jastřembská vstoupila do repertoáru, v němž nechyběl například Stravinského Pták Ohnivák či Nosáček Krešimíra Baranoviče, ale její pravá chvíle přišla až v roce 1938, kdy se po putování v Bratislavě, Berlíně a Brně vrátil jako baletní šéf do Ostravy Viscusiho oblíbený odchovanec Emerich Gabzdyl.
Mladé, talentem i půvabem obdařené, pilné a technické zdatné začátečnice si rychle povšimnul a začal ji pověřovat menšími sólovými úkoly v Čajkovského Louskáčkovi, Nedbalově baletu Z pohádky do pohádky a v dalších inscenacích. Lze říci, že Emerich Gabzdyl byl tím, kdo se plně zasloužil o její budoucí úspěchy. Své pedagogické schopnosti prokázal ostatně v mnoha dalších případech v době, kdy Ostrava se stala líhní budoucích skvělých tanečníků s pověstnou „třešničkou na dortu“ v podobě Marty Drottnerové.
Po osvobození v roce 1945 si vydobyla Julie Jastřembská širokou popularitu, když spolu s Emerichem Gabzdylem, klavíristou Vladimírem Brázdou a dalšími kolegy uskutečnili řadu populárních zájezdových vystoupení včetně účinkování pro sovětské vojáky.
Na ostravském jevišti se těšila značné přízni jako velmi výrazná a oblíbená všestranná baletní sólistka. Rodák z Ostravska a pamětník jejích začátků Vladimír Vašut na ni vzpomíná jako na tanečnici plnou radosti ze života jasu a jadrného optimismu.
Z prvních tanečních kreací připomeňme alespoň její účinkování v první poválečné ostravské baletní premiéře, kterou byl Nedbalův Andersen, v Čočockých tancích srbského skladatele Petara Konjoviće, ve Dvořákových Slovanských tancích, Janáčkových Lašských tancích či v roli Otrokyně v Šeherezádě Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova.
Jevištními vrcholy Julie Jastřembské jako primabaleriny souboru byly stěžejní role v inscenacích z padesátých let, v nichž jejím partnerem byl buď Emerich Gabzdyl anebo Albert Janíček. A tak byla Julie Jastřembská půvabnou Julií po Mistrově boku v roli Romea ve velmi příznivě přijatém prvním ostravském nastudování Prokofjevova Romea a Julie z roku 1949, v němž v dalších významných rolích vystoupili tři Gabzdylovi výborní odchovanci, budoucí Gabzdylův nástupce v Ostravě Albert Janíček v roli Merkucia, budoucí dlouholetý šéf a budovatel českobudějovického baletu Milan Hojdys v roli Parise a jeden z nejtalentovanějších Gabzdylových žáků, který bohužel později nesplnil zcela naděje v něj vkládané, Bohumil Čegan.
V další inscenaci Romea a Julie z roku 1962 účinkovala Julie Jastřembská v roli Květinářky. Její další velmi významnou a úspěšnou rolí byla Marie v Asafjevově Bachčisarajské fontáně. V této inscenaci působila už rovněž jako Gabzdylova asistentka. Tuto funkci zastávala poté až do Gabzdylova odchodu do Národního divadla v roce 1972.
Se zdarem se Jastřembská vyrovnala s náročnými požadavky Adamovy Giselle stejně jako s rolí Svanildy v Délibesově Coppélii (tyto dvě inscenace byly dílem choreografa Roberta Brauna, který v letech 1952-1954 přechodně zastával funkci šéfa ostravského baletu) či Otrokyně v Legendě o Josefu Richarda Strausse. Ve Straussově Donu Juanovi ztvárnila roli Kláry, v Čajkovského Spící krasavici tančila Dobrou vílu, v Labutím jezeře jednu z Družek, v Mozartově Rozkošné příhodě Komtesu, ve Schumannově Karnevalu Kolombinu a v baletu Zbojníci polského autora Karola Szymanowského Nevěstu. Participovala rovněž na inscenacích Mozartiany, baletního večera složeného s Mozartových skladeb, a baletního večera Nesmrtelný valčík složeného z děl Franze Schuberta, Johanna Strausse a Franze Lehára.
V baletních dílech z tvorby ruských autorů dvacátého století se s Julií Jastřembskou mohli diváci setkat rovněž v rolích Pouliční tanečnice v Petruškovi Igora Stravinského a Cikánky z Prokofjevova Kamenného kvítku. S řadou úkolů se setkala rovněž v baletech českých autorů. Byly to například role Princezny a Černokněžníka ve Špalíčku Bohuslava Martinů, Káča v Burghauserově baletu Honza a čert, Princezna Maruška v Hanušově baletní pohádce Sůl nad zlato, Dorotka v Hurníkově Ondrášovi, Černošská matka v baletu Jiřího Šusta Mír anebo Služebná ve Vostřákově Sněhurce.
Ve druhé polovině padesátých let se začala Julie Jastřembská věnovat choreografické činnosti. Podílela se na řadě operních, činoherních a zejména operetních a muzikálových inscenací. Její první prací v opeře byla v roce 1958 choreografie pro Hylasovu inscenaci Verdiho Traviaty. V opeře spolupracovala především na řadě úspěšných inscenací s režisérem Miloslavem Nekvasilem, například na Offenbachových Hoffmannových povídkách, Ženitbě Bohuslava Martinů a Gounodově Faustovi a Markétce. Miloslav Nekvasil byl také jejím režijním partnerem v jediné choreografii celovečerního baletu, který Julie Jastřembská v Ostravě vytvořila. Byla to v roce 1972 inscenace baletu Z pohádky do pohádky.
V činohře byla pravidelnou spolupracovnicí režiséra Miloše Horanského (inscenace Daňkovy Svatby sňatkového podvodníka, Kohoutovy Cesty kolem světa za osmdesát dní na motivy Julese Vernea a jeho adaptace Čapkovy Války s mloky). Později se podílela na řadě inscenací Bedřicha Jansy (Krvavá svatba Garcii Lorcy, československá premiéra Goldoniho trilogie Vzhůru na letní byt, Vančurovo Rozmarné léto a další). Zdařilou choreografii vytvořila pro inscenaci Zeyerova a Sukova Radúze a Mahuleny pro režiséra Miloše Hynšta.
Nejvýraznější byla její participace na operetních a muzikálových inscenacích, kde mohla v plné míře uplatnit jak své bohaté interpretační zkušenosti, tak svou schopnost vést herce v duchu předlohy a režisérovy koncepce ke kvalitnímu pohybovému ztvárnění dané role. Významný byl její podíl na řadě inscenací režiséra Mojmíra Vyorala (například Offenbachova Velkovévodkyně z Gerolsteinu, Burkhardův Ohňostroj, Nestroyův Lumpacivagabundus, Hervého Mam’zelle Nitouche či Lehárova Země úsměvů). Z jejích choreografií v klasických operetách se ještě zmiňme o Paclově režii Kálmánovy Cirkusové princezny, Hamšíkově inscenaci Lehárovy Veselé vdovy či o velmi vtipném a pohybově nápaditém ztvárnění scén v inscenaci operety Ralpha Benatzkyho U Bílého koníčka.
Z inscenací muzikálů, na nichž se jako choreografka velmi úspěšně podílela, se zmiňme o Loeweho a Lernerově My Fair Lady, Stewartově a Hermanově Hello, Dolly! a Kernově Lodi komediantů (režisér Vladislav Hamšík), Coppersmithově muzikálu Dobrodružství Sherlocka Holmese (Baker street) v režii Bedřicha Kramosila a Kolkerovu Svatbu Krečinského (Hazardní hra) v režii Mojmíra Weimanna.
Julie Jastřembská se v hojné míře účastnila dalších četných ostravských uměleckých aktivit, spolupracovala s ostravským studiem Československé televize a šestnáct let se věnovala výuce klasického tance na ostravské konzervatoři, kde se spolupodílela na výchově řady kvalitních tanečnic a tanečníků.
V roce 1978 na prahu pětačtyřicáté sezony svého působení v ostravském divadle, zaskočila svého šéfa a někdejšího partnera v prvooborových rolích oznámením o chystaném konci své veškeré umělecké činnosti ke konci sezony. Jakékoli přemlouvání bylo marné. Julie Jastřembská se rozhodla s konečnou platností vyměnit kariéru umělkyně za babičkovské povinnosti a cele se věnovat péči o rodinu, v níž byla po léta partnerkou další výrazné osobnosti ostravského uměleckého života, sólisty operety, výborného malíře a všestranného kulturního pracovníka Lubomíra Procházky.
Párkrát se ještě mihla počátkem devadesátých let při pohybové spolupráci v divadle. Bylo to například v inscenaci dětského muzikálu Princezna Písnička autorů Milana Slimáčka a Františka Zacharníka.
Odchodem Julie Jastřembské z divadla jakoby se definitivně uzavřela jedna etapa činnosti ostravského baletu spjatá se jménem Emericha Gabzdyla. Na uvolněné místo kmenového choreografa souboru byl přijat mladý, talentovaný, perspektivní a velmi erudovaný choreograf Zdeněk Prokeš. To ovšem je už začátek jiné kapitoly ostravských baletních dějů.
Julie Jastřembská zemřela v rodné Ostravě 17. prosince 1999.
