Mstislav Rostropovič se do dějin zapsal nejen jako geniální violoncellista, klavírista a dirigent, ale i jako obránce lidských práv. 
Za sovětského režimu zažil zbožňování i útlak, vynucený exil i triumfální návrat do země. Tomu předcházel výnos o navrácení sovětského občanství Rostropovičovi i jeho neméně slavné manželce, sopranistce Galině Višněvské, který vydalo prezídium Nejvyššího sovětu před pětadvaceti lety, 16. ledna 1990.
Rodák z Baku (27. března 1927) vyrůstal v rodině výborného cellisty a klavíristky. Když se rodina přestěhovala do Moskvy, studoval na zdejší konzervatoři kromě violoncella i skladbu (u Dmitrije Šostakoviče). Jeho první zahraniční štací byla v roce 1947 Praha a vítězství v soutěži Pražského jara 1950 odstartovalo Rostropovičovu mezinárodní kariéru. V padesátých letech začal jezdit na turné spolu s Emilem Gilelsem a Leonidem Koganem, později tvořil trio s Davidem Oistrachem a Svjatoslavem Richtěrem.
V roce 1956 Mstislav Rostropovič debutoval v Anglii a USA. Jako výborný klavírista se osvědčil i jako klavírní doprovod své ženy Galiny, s taktovkou poprvé řídil operu Evžen Oněgin ve Velkém divadle v Moskvě (1967). V období let 1977 až 1994 byl hudebním ředitelem Národního symfonického orchestru ve Washingtonu a dirigoval řadu dalších předních symfonických těles.
Vedle hudby Mstislav Rostropovič vynikal i osobní statečností. Ještě jako nadějný mladík se dokázal zastat přátel – skladatelů Sergeje Prokofjeva a Igora Stravinského – po jejich obvinění z formalismu. V roli oceňované modly pak Mstislav Rostropovič neváhal napsat v roce 1970 otevřený dopis na obranu spisovatele Alexandra Solženicyna. Kvůli tomu se v tehdejším Sovětském svazu mocipánům znelíbil a stal se psancem. V roce 1974 s manželkou a dvěma dcerami emigroval nejprve do Británie a brzy přesídlil do USA. Sovětský režim ho později zbavil občanství.
Mstislav Rostropovič zemřel v dubnu 2007 ve věku osmdesáti let.
Foto archiv
