Před deseti lety zemřel významný operní umělec Přemysl Kočí

Osobnosti české opery

Dne 15. ledna 2003 zemřel ve věku pětaosmdesáti let významný barytonista a režisér opery Národního divadla v Praze Přemysl Kočí. Jako pěvecký pedagog byl jasným pokračovatelem pěvecké školy profesora Rudolfa Vaška, která ho formovala technicky pro náročnou operní profesi. A jako u mnoha jiných, velmi dobře.Přemysl Kočí se narodil v roce 1917 v Rychvaldu u Karviné. Vystudoval učitelský ústav, kde poznal legendárního sbormistra Pěveckého sdružení moravských učitelů Jana Šoupala a poté v legendárním mužském sboru moravských učitelů zpíval. Důkladného pěveckého školení se mu dostalo u Rudolfa Vaška, významného ostravského soukromého pedagoga. Učil dokonce na beskydské jednotřídce jako kantor. Možná zde se formoval jeho budoucí pedagogický talent. Po hostování v ostravském  Zemském  divadle od roku 1939 se dostává posléze až do Prahy a Václav Talich ho angažuje jako  sustentanta opery Národního divadla. Po roce se z vlastní vůle vrací zpět do Ostravy, aby se dostal k větším úkolům, na kterých pěvec roste. Dokládá to v knize Dobrý den, živote (1986, druhé vydání 2000).

V Ostravě setrvá šest let (1943 – 1949), aby na samém sklonku roku 1949 byl přijat šéfem Otakarem Jeremiášem do Národního divadla v Praze. Na internetu je nepřesná informace (takových je zde, bohužel, více), že byl údajně přijat protekcí Zdeňka Nejedlého. To je zkreslené. Nejedlý sice jako ministr měl vliv i zájem o operu Národního divadla. Kočí byl v Praze již dobře znám a jeho velký talent byl nesporný. Na přání Talicha dokonce zkoušel s profesorem Vaškem zdomácnět v tenorové poloze a nastudoval roli Prince v Dvořákově Rusalce v letech sustentanství za války. Pokud mu snad Zdeněk Nejedlý přímluvou pomohl, pak dobře činil, Kočí to však vůbec nepotřeboval. Jeho baryton měl obrovský rozsah od basových hloubek po tenorové výšky, krásnou, sametovou barvu a k tomu velkou schopnost výrazového a charakterizačního herectví. Jeho pozice jistě nebyla v padesátých letech zlaté éry opery Národního divadla snadná. Byl zde v tomto oboru ještě Stanislav Muž, Zdeněk Otava, nově Václav Bednář, Teodor Šrubař, Josef Heriban, Jiří Schiller, objevuje se postupně i mladý Jindřich Jindrák. Kočí se i v této silné konkurenci dokázal prosadit. Jednak v interpretaci partů oper Smetanových, ale  jeho vizáž i zmíněné výrazové schopnosti ho brzy předurčují  pro záporné postavy světové opery, jako byl Scarpia nebo Pizzaro, ale i jevištně elegantní Escamillo. Již v roce 1951 byl obsazen dokonce do premiéry Musorgského Borise Godunova!  Jeho parketou v této době jeho třetí dekády byl jistě i Čajkovského Oněgin, nebo Mozartův Don Giovanni.  Z úplně jiného světa je naopak Lomikar v Psohlavcích Karla Kovařovice.

Znal jsem Kočího v té době osobně z pražské HAMU, ale také z Národního divadla, kde jsem měl možnost zažít jeho režijní práci. Jevil se mi jako člověk velmi inteligentní, s rozhledem po kumštu, nejen hudebním, uměl pohotově a přesvědčivě hovořit, byl velmi dobrým pedagogem s dobrými výsledky. Mnoha zpěvákům zachránil pěvecký život znalostmi hlasové rehabilitace. Angažoval mladé umělce, za mnohé bych jmenoval výraznou Gabrielu Beňačkovou, která jako Mařenka v jeho režii Prodané nevěsty hned na počátku doslova zazářila (1971). Byl jsem tehdy u toho a bylo to úžasné, jak mimořádná Mařenka to byla!  Kočí ji musel ale prosadit autoritativně, umělecká rada Národního divadla totiž byla proti…Jako režisér měl výrazné nápady, uměl pracovat s pěvci. Jednal ale hodně autoritativně, někdy neuroticky, i v pedagogice. Nechodil jsem k němu, ale vím to od jeho žáků, třeba od Svatavy Luhanové, Karla Dobra  nebo Otakara Dubského. Nevím, jak dalece normalizace zasahovala Národní divadlo. Od roku 1975 jsem nebyl v Praze pravidelně.  Myslím, že si v rámci nutných ústupků době nevedl špatně, svůj vliv uplatnil v pomoci mnoha kumštýřům. Ostatně záběry z podpisu Anticharty v hledišti Národního divadla dávají zpětně najevo, že tito kumštýři, namnoze opravdu geniální, s podepisováním čehokoliv neměli zjevně problém… Dovedu ale pochopit, že kazit si kariéru kvůli politice, kterou nemohou ovlivnit, je gesto zbytečné. Nebyl jsem u toho, ale myslím, že by se nikomu nic bylo nestalo. Třeba Eduard Haken se veřejně vždy a všude vyjadřoval bez zábran proti režimu, před rokem 1968 i po něm, ale Antichartu podepsat došel, byť již v penzijním věku…

Přemysl Kočí v dané době divadlo vedl v zásadě dobře. Bylo o něm známo, že politicky nic neřeší, háklivý byl dle jeho žáků jen na kritiky svého zpěvu.  Zpíval již málo, občas Míchu, Šiškova nebo Marbuela, režijně dokázal zaujmout obtížnou Věcí Makropulos, ale i zdařilou inscenací Tajemství a Prodané nevěsty. Byl režisér praktického typu, jako byl třeba Hanuš Thein nebo Luděk Mandaus. Jistě ne už rozměr Václava Kašlíka, Ladislava Štrose či Karla Jerneka. V roce 1979 byl z funkce ředitele Národního divadla svými chlebodárci odvolán, do roku 1983 zde ještě působil jako režisér. V roce 1979 dokonce obdržel titul národní umělec, což charakterizovalo devalvaci titulu. Ne pouze zde, obecněji. Titul měl hodnotu u osobností typu Hakena, Blachuta, Bednáře, Podvalové, Tauberové, Šubrtové a Žídka. Zde, jako u jiných v této době, se vytrácel již onen reálný dosah adjektiva národní, který u výše jmenovaných ještě existoval.

Přemysl Kočí byl již ve své době, která mu zde byla Bohem vyměřena, rozporuplnou  a kontroverzní postavou. Spíše bych řekl, že dnes, s odstupem času, tato rozporuplnost spíš bledne, vytrácí se. Nepodstatné ustupuje, podstatnější zůstává. Je velmi obtížné v jednom článku vyjádřit více. Nelze to obsáhnout, vydalo by to na knihu. Osobně si myslím, že Kočího význam netkví v administrativní funkci ředitele v letech 1969 – 1979. Je více v jeho pěvecké kariéře, v mnoha výrazných výkonech, které zvěčnil i na nahrávkách Supraphonu. Jeho parketou nebyly party belcanta, také Verdiho v Národním divadle prakticky nezpíval (lépe řečeno nebyl do nich obsazován, pěvec to sám nemůže ovlivnit). Ale výkony v oblasti národní tvorby měl pozoruhodné, v moderní opeře 20. století až vynikající (Janáček, Ostrčil, Prokofjev, Britten, Bořkovec, Mácha). Měl umělecké předpoklady velice nadějné až skvělé. Pomohu si citací hodnocení  z knihy memoárů Ivo Žídka, jemuž toto resumé jako špičkovému pěvci dané doby více přísluší: „Jeho dispozice byly ve všech parametrech výrazné, ale výsledky za tímto očekáváním poznenáhlu ochabovaly vzdor tvůrčím investicím, jež do něho vkládali jeho profesor Rudolf Vašek, tak jako dirigenti Zdeněk Chalabala, Jaroslav Krombholc, nebo režisér Bohumil Hrdlička. To, co očekávali, nedozrálo dál než do neustálého předstírání velké osobnosti, která v reálu nikdy plně nepřesvědčila…”. Tolik slova našeho předního pěvce celé poválečné éry, vyškoleného stejným kantorem zpěvu. Dodal bych a dovolím si to, že příčinou asi bylo moc velké rozptylování osobnosti na mnoho činností. Jeho politické ambice znamenaly účast na kdejaké oslavě mezi mocnými, na jejich výstřednostech, které musel sdílet. Zajistil si tím vliv a moc, která ale u operního sólisty tolik neznamená, jako pokora, denní soustředění na těžkou profesi, cílevědomost a jistě také životospráva.  Hýření s mocnými ho odvádělo od cíle, rozptylovalo. Proto jeho kariéra kulminovala do roku 1960 a poté ochabovala. Funkce ředitele ho již zcela odvedla jinam, řídil, řešil problémy, režíroval, učil na HAMU.

Jeho pedagogická činnost byla úspěšná. Vydal knihu Základy pěvecké techniky (1970), kde uceleně představuje svojí metodu, doprovodil ji i gramodeskami s ukázkami cviků. To nikdo v celé éře po roce 1945 neučinil!  Vydali knihu Jaromír Soukup, Robert Rosner, Jiří Bar, ale všichni zůstali v teoretické rovině. Přesto, že byl Kočí hodně vytížený, výuce se plně věnoval. Výsledky jako jeho profesor Rudolf Vašek ale plně neměl. Zase zde platí ono přísloví „moc psů, zajícova smrt”, která ho ve výsledcích patrně limitovala.V knize Dobrý den, živote, která se dobře čte, je zajímavá, stylisticky vybroušená, ale… Jako leitmotiv knihou proniká vlastní snaha o obraz světového pěvce, kterého žádala La Scala, ba i Metropolitní, ale shodou okolností ta světová kariéra prostě nevyšla… Slavný Clémens Kraus ho chtěl do Metropolitní… Ale sám Clémens Kraus do slavné Met nesměl, jeden z mála se moc zapletl s nacismem za války. A opravdu Met byla v tomto ohledu důsledná. Takže to nevypadá věrohodně, ostatně napsat si o sobě mohu ledacos, málokdo se bude pídit, zda tomu tak opravdu bylo… Obdobně nevěrohodně vypadají citace z oslavných dopisů anglického foniatra Raola Hussona s malou poznámkou MUDr. Oldřicha Laciny, že zmíněný lékař již v době, kdy kniha vyšla, zemřel… Máme i doklady z hostování ve Vídni a v Moskvě, což byly prohry. Nic proti tomu, to se stává, ale La Scala a Met je ještě kousek nad Vídní a moc a moc si vybírá. Stylizace autora do role světové hvězdy mi proto přijde jako trapné. Bylo to v letech 1956 – 1958. To byl pěvecky výše, než na konci šedesátých let, kdy jsem jeho výkony v Praze hodně sledoval. Pokud ale knihu vezme do ruky někdo, kdo nic neví, nemohl ho vidět, podlehne klamné sebeglorifikaci. To je u knihy dílčí vada na kráse.

Přemysl Kočí dokázal na celostátní platformě dost, prospěl mnoho soudobé tvorbě, výkony zvěčněné Supraphonem (včetně písňově tvorby) dokazují dobrou hlasovou techniku, artikulaci, schopnost dynamických odstínů a jemných nuancí, ale zejména výrazovou přesvědčivost. Na jevišti to byla velmi silná herecká profesionalita, která jeho projev charakterizovala. O jeho  pedagogické práci se dá hovořit kladně, byť, slovy pana docenta Vladimíra Mencla, korepetitora AMU „učil moc dobře, řekl bych nejlíp na HAMU ze všech, ale nemá zřetelný mustr, jako Otava Kniplovou a Děpoltovou, nebo Šrubař Kusnjera… On řešil hodně problémy hlasů mnoha jiných, ale typický mustr si nevychoval, škoda.“  Nu, učil se u něho i Václav Zítek a René Tuček, pan Tuček by jako špička v oboru mohl leccos doložit. Ale to už byl Kočí ředitelem Národního divadla a někteří jen předstírali, že jim jde o techniku, víc jim šlo o angažmá. I to je obraz života mocných, že jsou nuceni žít v přetvářce. Obraz o sobě pak nutně mají zkreslený. To neznamená, že Přemysl Kočí snad nemá své zřetelné místo v dějinách opery Národního divadla. Jako pěvec, v některých rolích vynikající, jako solidní režisér, ale i jako ředitel v nesnadném období dějin, kdy pomohl výrazně některým jmenovaným osobnostem. Na misce vah převažuje ono kladné i v jeho ředitelské pozici. Pomohl jako pedagog řadě pěvců překlenout hlasové problémy či krize, v tomto ohledu byl vyhledáván jako “poslední instance”. Před deseti lety mu ředitel Daniel Dvořák zamítl pietní akt ve vestibulu Národního divadla. Přeji mu, aby jeho něco podobného nepotkalo za nějaký čas, který nám všem tiká. Aby nepřišel zase někdo chytrý, kdo bude naši dobu hodnotit z úhlu pohledu doby per futurum. Soudit zpětným pohledem je příliš laciné.