Před deseti lety zemřela Mária Kišonová-Hubová

Zlaté hlasy slovenské opery 

V pondělí 11. srpna si připomeneme desáté výročí úmrtí jedné z nejvýznamnějších osobností slovenské opery dvacátého století, Márie Kišonové-Hubové. Patřila k zakladatelské generaci slovenských operních pěvců, téměř čtyři desítky let patřila k nejvýznamnějším osobnostem operního souboru Slovenského národního divadla.

Narodila se v obci Láb na slovenském Záhorí, kde její otec byl učitelem. Rodina se přestěhovala do Zohora nedaleko Bratislavy, kde malá Marienka chodila do obecné školy. Od útlého dětství byla obklopena hudbou a aktivně se jí věnovala. Nicméně po maturitě na gymnáziu v Bratislavě vystudovala Pedagogickou akademii a následně se po vzoru otce věnovala učitelské profesi, nejprve v Ivanke pri Dunaji, poté v bratislavské čtvrti Trnávka. Souběžně ovšem studovala zpěv, nejprve v Bratislavě u profesora Egema, v letech 1837–1938 ve Vídni na Neues Konzervatorium Wien u profesorky Anny Schönwlad. Na základě úspěšného vystoupení ve vídeňském Konzerthausu měla nabídky z německých a rakouských divadel. Byla ale také pozvaná k hostování na jevišti Slovenského národního divadla v Bratislavě, vystoupila v roli Lubice v operetě Gejzy Dusíka Keď rozkvitne máj a následovalo angažmá.Krásně zbarvený, příjemný a technický perfektně zvládnutý lyrický soprán ve spojení s přirozeným hereckým nadáním a půvabem mladé zpěvačky ji v první fázi jejího působení na divadle předurčily pro široký obor  rolí lyrického sopránového oboru. Její schopnost  bravurně zvládat technická úskalí výšek ji poté nasměrovala k oboru koloraturnímu. V první fázi ovšem velká část jejího repertoáru spočívala ve špičkových operetních rolích. Opereta tvořila až do roku 1945 velkou část repertoáru operního souboru bratislavského divadla. Není divu, vždyť poloha města mezi Vídní a Budapeští a převažující charakter typologie tehdejších obyvatel města k tomu přímo sváděly a v Bratislavě se tehdy, kdy v divadle působil vynikající operetní tenor a režisér praktik, populární filmový herec František Krištof Veselý, tento žánr „dělal“ na vysoké interpretační úrovni. Stejně začínala v operetě i její o něco starší a posléze neméně slavná kolegyně Margita Česányiová a koneckonců  o čtvrtstoletí později stejnou cestou (tehdy už ovšem přes specializované operetní a muzikálové divadlo – Novou scénu) zahájila svou hvězdnou kariéru i jejich následovnice Elena Kittnárová.

Mária Kišonová slaví úspěchy v čelných partiích  klasických operetních děl, jako byly titulní role v Fallově Madame Pompadour anebo Líza v Lehárově Zemi úsměvů. A stejně tak v novinkách, jako byla Edda v Dusíkově operetě Osudný valčík nebo Dusíkova nesmírně populární Modrá ruža, v níž hrála a zpívala roli Sylvie.

Hlavní roli vytvořila také v jediné operetě nestora slovenské hudby, autora především řady pozoruhodných církevních skladeb, Mikuláše Schneidera Trnavského Bellarose. (V souvislostí s touto operetou se nabízí jedna drobná zajímavost: Na přelomu tisíciletí ji uvedlo s podtitulem slovenská národná opereta trnavské divadlo v úpravě a režii brněnského divadelníka Zdenka Plachého.)

V době příchodu Márie Kišonové do divadla prožívala první slovenská scéna složité období. V důsledku politických změn a vzniku Slovenského štátu musela opustit divadlo řada českých umělců v čele s dlouholetým šéfem opery, synovcem Oskara Nedbala, Karlem Nedbalem. Jiní čeští umělci ovšem zůstali, jako například dlouholetý dirigent a po Nedbalově odchodu šéf opery, Josef Vincourek (později spojil svou uměleckou kariéru s košickou operou) anebo mladý, na Slovensku naturalizovaný pražský rodák, dirigent a hudební skladatel Ladislav Holoubek (4. září si připomeneme dvacáté výročí jeho úmrtí) a  někteří další umělci. V důsledku nařízení, že všechny operní texty musí být zpívány ve slovenském jazyce, se narychlo pořizovaly překlady, které museli zpěváci používat. Tohoto úkolu se úspěšně zhostili především tenorista  a dramaturg opery, sám úspěšný libretista Štefan Hoza (Krútňava, Svätopluk), jemuž pomáhali sólisté barytonista Emil Schütz a basisté Arnold Flögl a Zdeněk Ruth-Markov. Objektivně je nutno říci, že přes veškeré okolnosti, jež k tomu vedly a jež s tím byly spjaty, se po vysoce kvalitních začátcích, které díky přínosu českých umělců položily základ  slovenské opeře, podařilo cíleně navázat na vykonané dílo a dosáhnout skutečné emancipace  slovenského operního umění, jež vyústila v jeho pozdější vrcholné úspěchy.

Mária Kišonová se postupně stále více a více prosazovala jako špičková interpretka  čelných operních postav lyrického a koloraturního oboru. Jejím prvním velkým operním úspěchem byla titulní role v Donizettiho opeře Marie, dcera pluku. Pak už následovaly v rychlém pořadí jedna závažná role za druhou. Za dobu svého působení v opeře SND byla Mária Kišonová (která po sňatku s protagonistou činoherního souboru Mikulášem Hubou v roce 1941 používala jméno Kišonová-Hubová) interpretkou hlavních postav v téměř sedmdesáti inscenacích. K některým rolím se vrátila vícekrát (ve třech různých inscenacích například zpívala Musettu v Bohémě, Gildu v Rigolettu, Violettu v Traviatě či Donnu Elvíru v Donu Giovannim), jindy zase v různých časových obdobích vystřídala role jako v případě Mimi, s níž se později proslavila neméně než v postavě Musetty, anebo noblesní Hraběnky v Mozartově Figarově svatbě, která vystřídala rozkošně hravou a brilantně zazpívanou Zuzanku. Pro úplnost ještě na tomto místě dodejme, že v roce 1943 se manželům Hubovým narodil syn Martin, výtečný pokračovatel skvělé rodinné divadelní tradice.

Z postav, které vytvořila v období do roku 1945, musíme ještě jednou jmenovat Musettu v Bohémě. V ní měla možnost jedinečně prokázat všechny své kvality a přednosti – naprostou technickou suverenitu, osobitou barvu hlasu, vysokou kulturu jevištního projevu, v níž spojila šelmovskou koketérii s hlubokým niterným citovým prožitkem – ne nadarmo se jí dostalo ocenění „európská Musetta“.  Z těch ostatních, kromě těch, které už jsme jmenovali, si připomeňme ještě alespoň Norinu v Donizettiho Donu Pasqualovi anebo Filinu v Thomasově Mignon.

Rok 1945 a léta následující znamenaly další významnou změnu pro operní soubor SND. Jednak se znovu otevřel prostor pro inscenování děl, jež nebylo možno ve válečných letech uvádět (tvorba ruská, francouzská, anglosaská atd., v plném rozsahu bylo možno opět uvádět tvorbu českou). A hlavně od základu se změnily ekonomické podmínky pro činnost divadla, do něhož přichází spousta nových talentovaných umělců. Vracejí se někteří čeští umělci jako například dirigent Milan Zuna, který byl velmi úspěšným dirigentem v éře Oskara Nedbala. Stále více a výrazněji se začal prosazovat velký dirigentský talent  divadelně perfektně cítícího Tibora Freša, který se posléze stal jedním z hlavních představitelů osobité tvářnosti slovenské opery a tvůrců proslulosti souboru.

V roce 1946 ale Mária Kišonová-Hubová na čas Bratislavu opouští. Zlákala ji pražská Velká opera 5. května, v níž se soustředila skupina mladých, moderně cítících talentovaných umělců a v opozici proti akademickému Národnímu divadlu začala prosazovat soudobé divadelní trendy. Zde mimo jiné slavila opět velký úspěch v roli Musetty v proslulé Jernekově inscenaci Bohémy, ale po jedné sezoně se vrátila do Bratislavy, které už zůstala natrvalo věrná.V Bratislavě  se setkává s řadou významných postav českého operního repertoáru, kterým propůjčuje svůj lahodný měkký soprán a něžně citlivý pěvecký i herecký výraz. Ještě v pětačtyřicátém roce to byla Karolina ze Dvou vdov, poté následovaly například Barče v Hubičce, Jitka v Daliboru, titulní role v Rusalce a Terinka v Dvořákově Jakobínu. Velmi úspěšně ztvárnila Mařenku v Prodané nevěstě. S touto rolí v inscenaci dirigenta Tibora Freša a režiséra Václava Kašlíka slavila velký úspěch při účinkování opery SND na festivalu Smetanova Litomyšl v roce 1969. V letech 1953–1960 působil sedm let v Bratislavě vynikající janáčkovský specialista, režisér Miloš Wasserbauer. Pod jeho vedením vytvořila mimo jiné výbornou postavu Lišáka Zlatohřbítka (slovensky Zlatohlávka) v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky.

Velice blízká jí byla tvorba Mozartova. Vedle již zmíněných rolí se výborně vypořádala rovněž s postavou Paminy v Kouzelné flétně a Blondou v Únosu ze serailu (kterou zpívala v řadě představení v Národním divadle v Praze – zde ovšem v úpravě pod jménem Katka). K jejím velkým úspěchům patřila titulní hrdinka z Gounodova Fausta a Markétky, Marcellina z Beethovenova Fidelia a především Mimi v Bohémě, která po čase vystřídala Musettu. V této postavě mohla ještě mnohem více uplatnit celou šíři svého pěveckého talentu,  hlubokou emocionalitu a své pěvecké i herecké mistrovství, takže autorka monografie o jejím životě Tereza Ursínyová mohla opatřit oprávněně svou publikaci titulem Volali ma Mimi.

V roce 1952 se setkala s dalším významným úkolem, v němž mohla adekvátně prokázat šíři a dokonalost svých interpretačních schopností. Bylo to v inscenaci Evžena Oněgina, kterou tehdy v Bratislavě nastudoval sovětský režisér Nikolaj Severjanovič Dombrovskij (o dva roky později zrežíroval v Praze i v Bratislavě Borise Godunova). Inscenace Oněgina, o níž byl natočen i krátký film, byla tehdy vydávána za vzor realistické interpretace klasického operního díla. Měl jsem o několik let později, v době počínajícího „tání“, možnost toto představení, značně poplatné popisnému stylu vrcholícího socrealismu, vidět. Dodnes si ale připomínám hluboký zážitek z hluboce procítěného s puškinskou předlohou a Čajkovského hudbou dokonale souznějícího výkonu Márie Kišonové-Hubové v roli Taťány.Později se setkala i s postavou Lízy v Pikové dámě, a pokud se týče ruské opery, dokonce ve dvou inscenacích s Jaroslavnou v Borodinově Knížeti Igorovi.

Měla možnost uplatnit své schopnosti i v postavách, jejichž naturel nebyl pro ni právě typický, ale i v nich slavila úspěch, ať to byla Giulietta v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Alžběta ve Wagnerově  Tannhäuserovi či dokonce titulní ženská role v Debussyho Pelléovi a Mélisandě.

K jejím tvůrčím úspěchům musíme připočíst i interpretaci postav v soudobých operách, jako byly Operní primadona v Hindemithově Cardillacovi anebo postava Lady Billowsové v Brittenově Albertu Herringovi.

Zvláštní pozornost si zasluhují postavy, jež Mária Kišonová-Hubová ztvárnila v původních novinkách. Pod taktovkou Tibora Freša a v režii Miloše Wasserbauera to byly  role Zuzy v Cikkerově Juro Jánošíkovi  a Katky v Begu Bajazidovi téhož autora a postava Lutomíry v Suchoňové Králi Svätoplukovi. V opeře Ladislava Holoubka Rodina, kterou její autor napsal na námět dosti schematické původní činohry ze současné vesnice autora Ilji Prachaře, přenesený do slovenského prostředí, uvedené v SND v šedesátých letech, vytvořila postavu Zuzy Melišky. A v jevištní verzi opery – oratoria Alexandra Moyzese Udatný král o knížeti Svatoplukovi, kterou opera SND uvedla v hudebním nastudování Tibora Freša a režii Branislava Krišky v roce 1967, byla představitelkou Ženy, průvodkyně příběhem.

Mária Kišonová-Hubová byla pilnou, oddanou a výtečnou interpretkou písňové tvorby slovenských skladatelů, jako byli Ladislav Holoubek, Šimon Jurovský, Dezider Kardoš, Alexander Moyzes či Mikuláš Schneider Trnavský. Záznam jeho známé písně Ružičky v její interpretaci zazněl při posledním rozloučení dne 17. srpna 2004.

Mária Kišonová-Hubová se dlouhá léta věnovala pedagogické práci, byla vedoucí katedry operního a koncertního zpěvu na VŠMU. Předsedala porotě pěvecké soutěže Mikuláše Schneidera-Trnavského a byla rovněž dlouholetou a oblíbenou předsedkyní Klubu přítel opery SND. Byla nositelkou řady vysokých ocenění včetně titulu národní umělkyně, který jí byl udělen v roce 1968. Nakonec bych se ale zmínil o ceně, která sice nepatří k těm nejvyšším, ale přesně  odpovídá jejím zásluhám. Z inicativy Júlia Satinského se od roku 2004 uděluje tzv. Bratislavská čučoriedka, jejímž záměrem je  ocenit „ludskosť, snahu a výsledky, ktoré priniesli pre Bratislavu niečo užitočné, čím skrásnie na duchu, a všetci, čo v nej žijeme, budeme bohatší“.

První, komu byla Bratislavská čučoriedka za celoživotní dílo udělená, byla v roce 2004, krátce před svou smrtí, Mária Kišonová-Hubová.
Foto archiv