Před třiceti lety začala revoluce. Zrodilo se první cédéčko.

Kompaktní disky to nemají lehké. Z hledáčku potencionálních zájemců je pomalu, ale jistě vytlačuje hudba prodávaná přes internet, zatímco nároční audiofilové se zase vrací k černým vinylovým deskám. Na trhu s fyzickými nosiči si však „kompakty“ nadále udržují dominantní pozici, a to navzdory tomu, že první stříbřitý kotouček s hudbou byl vyroben již před třemi desítkami let, 17. srpna 1982.S vývojem nové generace hudebních nosičů, jež měly nahradit klasické gramofonové desky, začaly společnosti Sony a Philips v sedmdesátých letech minulého století. Pokusy s digitálním záznamem na optických discích prováděly obě firmy nejprve odděleně. Teprve v roce 1979 se rozhodly pro společný postup, aby tak zvýšily šanci na prosazení nového standardu.Výsledkem japonsko-nizozemské spolupráce byl dokument nazvaný Red Book. Červená kniha je jakousi biblí kompaktního disku, která specifikuje všechny základní parametry cédéček, včetně jejich fyzických rozměrů, použité vzorkovací frekvence či maximální hrací doby. Běžné CD má průměr 12 cm, existuje ale i menší varianta o průměru 8 cm, tloušťka činí 1,2 mm, na disk se zapisuje od 23 do 58 mm poloměru. Záznam, tedy spirála dat začíná u středu a rozvíjí se postupně až k okraji disku, délka celé spirály je zhruba 6 km.

Hrací doba disků byla původně stanovena na jednu hodinu. Posléze ale byla prodloužena na 75 minut, údajně proto, aby se na disk vešel záznam kompletní Beethovenovy Deváté symfonie. Dnes jsou CD nejčastěji osmdesátiminutová, ale existují i varianty s délkou 99 minut; disky delší než 80 minut však nemusejí být čitelné na všech přehrávačích.Výroba prvních kompaktů byla zahájena v létě 1982. Z lisovací linky hudební společnosti Polygram v německém Langenhagenu tehdy začalo sjíždět album The Visitors populární švédské skupiny ABBA. Do zahájení prodeje kompaktních disků o čtvrt roku později už měl katalog nahrávek dostupných na CD zhruba půldruhé stovky položek, a to převážně z oblasti klasické hudby.Od listopadu 1982 do března následujícího roku se kompakty prodávaly pouze v Japonsku, které je technickým novinkám tradičně nakloněno. Teprve pak přišel na řadu evropský a americký trh, kde však nové médium přes své nesporné výhody zpočátku narazilo na nezájem. Důvodů bylo více, ale tím hlavním byla původně vysoká cena přehrávačů.Cédéčka to neměla snadné ani u velkých hudebních vydavatelství, která se obávala, že jim novinka nabourá zavedený trh s černými vinylovými deskami. Dokonce ani obchodníci nebyli z kompaktů nadšení. Například jistý amsterodamský prodejce si stěžoval, že kompaktní disky lze krást snadněji než vinyly, a zákazníci navíc malá cédéčka podvědomě vnímají jako něco méně hodnotného, než velké gramofonové desky.

Přes počáteční slabé výsledky se prodej CD v polovině osmdesátých let přece jenom rozběhl. Svůj podíl na tom měla britská rocková kapela Dire Straits. Její album Brothers in Arms se stalo historicky prvním cédéčkem, kterého se prodalo přes jeden milion kopií.Jestliže v roce 1982 vyprodukovala jediná tehdy existující továrna 400 tisíc kusů kompaktních disků, o čtyři roky později se jich už po celém světě vyrobilo na 25 milionů. Podobnou rychlostí rostl i počet prodaných přehrávačů, jejichž cenu se v důsledku masové výroby podařilo snížit na přijatelnou úroveň.

Cédéčko tak ve druhé polovině osmdesátých let porazilo jak vylepšenou verzi klasických desek, označovanou jako CX, tak konkurenční systém Mini Disk německé firmy Telefunken. Šlo o zmenšenou vinylovou desku s digitálním záznamem, k jehož snímání sloužila jehla jako u gramofonů.

Na rozdíl od magnetofonových kazet byla velkou nevýhodou kompaktních disků nemožnost pořídit si jejich kopii. Situace se změnila v roce 1991, kdy se na trhu objevila první zapisovatelná cédéčka (CD-R). O šest let později si zákazníci mohli koupit vylepšenou verzi CD-RW, která umožňovala uložený záznam opakovaně mazat a nahrazovat novým. Levná zapisovatelná cédéčka zasadila smrtící úder systému magnetooptických médií MiniDisc firmy Sony, který je měl nahradit.V souvislosti s rozvojem prodeje hudby přes internet a nárůstem kapacity polovodičových pamětí však cédečka začínají pomalu ztrácet své dosavadní postavení. CD-formát začíná být mimo jiné vytlačován diskem DVD, především kvůli jeho stále klesající ceně a také s klesající cenou rekordérů. DVD disk je tak přímým pokračovatelem CD nejen svojí vnější podobou, kdy CD je od DVD laickým pohledem prakticky nerozeznatelné, ale i digitální technologií záznamu dat. Kapacita běžných DVD je oproti klasickému CD zhruba šestinásobná. CD se také brzy začala používat ve světě počítačů jako obecné datové médium, s kapacitou původně 656 MB (čtyřiasedmdesátiminutová), dnes nejčastěji 700 MB (ve skutečnosti se na ně vejde 701 nebo 702 MB – osmdesátiminutová). Menší osmicentimetrové disky mají kapacitu 184-210 MB, tety 21-24 minut. Na CD se dají ukládat i informace v podobě referátů, prezentací, tabulek, atd. CD-ROM zařízení na čtení CD, jehož autory byly firmy Philips a Sony, je určeno pouze ke čtení informací. Dovoluje uložení až 650MB programů a dat.Životnost cédéček je podle odborníků asi 8 let. Technologický pokrok, nesoucí se ve znamení oddělení obsahu od fyzického nosiče, zastavit nelze. Časem proto učiní s největší pravděpodobností také z kompaktních disků muzeální záležitost, stejně jako se to v minulosti stalo fonografickým válečkům nebo šelakovým deskám.
(s využitím agenturního zpravodajství)

Reakcí (3) “Před třiceti lety začala revoluce. Zrodilo se první cédéčko.

  1. Je vidět, že opera plus má v jiných kategoriích hudby jen mlhavé znalosti. Dire Straits nikdy nebyli americkou kapelou, ale naopak výsostně britskou. Také tvrzení, že CD stále dominují trhu je dost odvážné – za a) některé tituly už vůbec na CD nevychází (zejména žánry populární hudby jako hip hop, nebo elektronická hudba) b) CD je preferována stále méně i posluchači. V centru New Yorku, už na „megastore“ s hudebními nahrávkami nenarazíte! Samozřejmě tyto trendy určují jiné kategorie než klasická hudba. já osobně se nechci dočkat, že si nahrávku Tanhausera, nebo Dona Giovanniho budu stahovat v nějakých mp3kách. Ale stejně jako čtenáři O+ nejsem většinový konzument hudby.

Napsat komentář