Předčasné odchody
Jean Sibelius se dožil dvaadevadesáti. Po roce 1929 přitom nic většího nepublikoval, to znamená, že tři desetiletí v podstatě už nekomponoval. Podobný případ je Gioachino Rossini – jeho Vilém Tell se hrál jako novinka v roce 1829 a skladatel žil pak ještě skoro čtyři desetiletí, během nichž už nenapsal žádnou operu.
Pravda, do Rossiniho soupisu skladeb přibylo v té době ještě pár duchovních skladeb, ale drtivou převahou věnoval čas společenskému životu, jídlu a podobně. Sibelius po sedmi symfoniích zkoušel komponovat další, pracoval na ní přes deset let, ale nikdy ji nedokončil – a ulevilo se mu, až když skici spálil ve svém zeleném krbu.
Leoš Janáček žil do čtyřiasedmdesáti a mohl žít ještě déle, kdyby se o prázdninách roku 1928 nenachladil a nedostal zápal plic. Podstatnou část svých děl napsal až po padesátce a naprostou většinu těch nejlepších až kolem sedmdesátky. Když se jeho tvorba uzavřela, byl široko daleko nejoriginálnějším skladatelem – a zůstal jím vlastně natrvalo.
Existují však autoři, jimž osud vyměřil podstatně kratší životní dráhu. Giovanni Battista Pergolesi, de facto tvůrce žánru opera buffa a autor nádherné Stabat mater – komponované na samém sklonku umělecké dráhy, v nemoci, v ústraní františkánského kláštera v Puzzuoli u Neapole – zemřel v šestadvaceti. Wolfgang Amadeus Mozart odešel v pětatřiceti, katalog jeho skladeb přesto obsahuje přes šest set položek. Jan Václav Hugo Voříšek, narozený ve Vamberku v roce Mozartova úmrtí, vystudoval práva a dosáhl během několika let ve Vídni uznání jako skladatel, dvorní varhaník, dirigent Spolku přátel hudby a učitel hudby, ale onemocněl tuberkulózou a jeho život se uzavřel ve čtyřiatřiceti letech. Znal se i se Schubertem, autorem mimo jiné šesti set písní, který zemřel jedenatřicetiletý. Schubert opustil svět rok po Beethovenovi a tři roky po Voříškovi.
Život Carla Marii von Webera se uzavřel v nedožitých čtyřiceti letech. Jeho díla se hrála už v jeho dětských letech, získal uznání jako koncertní klavírista, v sedmnácti byl jmenován dvorním kapelníkem města Vratislavi, o deset let později ředitelem opery v Praze a pak v Drážďanech. Čarostřelcem položil v roce 1820 základ německé romantické opeře. Zesnul v Londýně těsně po premiéře své opery Euryantha.
Zázračným dítětem, stejně jako Mozart, byl Felix Mendelssohn-Bartholdy. Smyčcový oktet napsal v šestnácti, předehru k Shakespearově hře Sen noci svatojánské o rok později. Ve dvaceti dirigoval v Berlíně Matoušovy pašije a jednou provždy tak vrátil světu Bacha. Zemřel v roce 1847, bylo mu osmatřicet.
O úmrtí devětatřicetiletého Fryderyka Chopina v exilu v Paříži, dva roky po Mendelssohnovi, se říká všelicos. Vedle různých nemocí vidí někteří Poláci jako důvod dokonce jeho stesk po vlasti. Polsko bylo tehdy v ruském područí. Příčina smrti by se možná dala zjistit z tkáně Chopinova srdce. Je uloženo téměř jako relikvie v jednom varšavském kostele, ale jeho další exhumace a kontrola je naplánována až na rok 2064.
A Georges Bizet? Odešel několik měsíců před sedmatřicátými narozeninami, aniž by se po neúspěchu Carmen dočkal jejího pozdějšího průlomu do světového repertoáru.
V hudbě komponované v českých zemích je tvůrců, jejichž odkaz zůstal torzem, také několik. Nadějná skladatelka a dirigentka Vítězslava Kaprálová se dožila pouhých pětadvaceti; zemřela v roce 1940, jen pár měsíců po svatbě s Jiřím Muchou, a to po evakuaci z Paříže, v Montpellier na jihu Francie. Gideon Klein, Viktor Ullmann a Pavel Haas se stali oběťmi nacistického vyhlazování Židů. Ullmannovi bylo šestačtyřicet, Haasovi pětačtyřicet a Kleinovi pouhých pětadvacet. A komunista Radim Drejsl, skladatel, klavírista a dirigent, zemřel za nejasných okolností krátce před svými třicátými narozeninami po návratu ze studijního zájezdu se Svazem československých skladatelů do Moskvy a Leningradu. Přátelé a rodina byli přesvědčeni, že nešlo o sebevraždu, ale o vraždu zinscenovanou agenty sovětské KGB.
Kdo mi však dnes leží na srdci nejvíc, je Jaroslav Ježek.
Výročním dnem jeho úmrtí je první leden, letos už to bylo šestasedmdesát let. Zemřel v New Yorku. S Voskovcem a Werichem se v roce 1939 odjezdem za hranice včas zachránili před likvidací, která je s určitostí čekala, jak sami tušili, po očekávaném vpádu Hitlera do zbytku Československa. Hry Osvobozeného divadla byly ve třicátých letech nezakrytě protinacistické, však také vyprovokovaly nejeden protest a nakonec zákaz činnosti.
Ježek byl téměř slepý, ale nebylo mu to v hudbě překážkou. Už na konzervatoři udivoval rozhledem po nejsoučasnější hudební tvorbě a improvizačními schopnostmi u klavíru a brzy pak exceloval i svou invencí na poli žánru inspirovaného americkým jazzem. Ale byl mužem dvou tváří – vedle tvorby pro Osvobozené divadlo byl stejně dobrý a zajímavý v klasické koncertní hudbě, avantgardní, moderně konstruktivistické, v některých případech navíc stavící mosty mezi symfonismem a jazzem. Tak jako u všech dosud jmenovaných tvůrců, zůstává i u něj otázkou, co by bylo, kdyby… Jak by se skladatelsky vyvíjel po válce? Ať už by zůstal v Americe, nebo se vrátil, jako Jan Werich… Psal by populární hudbu, nebo jen hudbu vážnou? A zkomponoval by třeba operu?
Ježek se narodil v Praze ve stejný den, měsíc a rok jako v Petrohradu Dmitrij Šostakovič – 25. září 1906. Když se jeho život uzavřel, bylo mu pětatřicet a několik měsíců.
A proč mi Jaroslav Ježek dnes leží na srdci? Nikdo po něm už nebyl tak zajímavě a vpravdě geniálně rozkročen mezi různé hudební sféry. A nikdo po něm a po Voskovcovi a Werichovi už nepsal písničky, které sice vznikaly jako aktuální, ale ponechaly si díky hudebním kvalitám trvalou platnost. Ježek svou hudbou přenesl tehdejší skvělé texty až k nám. Ostatně nikdo už nedělal tak zábavnou, chytrou a přesnou politickou satiru jako tahle trojice. A že by to i dnes bylo potřebné…!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
