Předpokládají, že má teď českou hudbu v krvi
Pietari Inkinen mezi Prahou, Saarbrückenem a Tokiem
Jste v Praze s dosavadní prací spokojen?
S místem, na němž se v tomto okamžiku s orchestrem FOK nacházíme, jsem spokojen a jsem tu šťastný. Je pro mě těžké analyzovat určité konkrétní části kariéry, ostatně člověk vždycky dělá nějaká rozhodnutí, která se později ukáží taková či onaká, ale předem zkoušet nic nelze. Když se nicméně ohlížím zpět, tak se jasně ukazuje jako dobré, že jsem před nějakými zhruba deseti lety vzal práci u Novozélandského orchestru. Pěkně daleko od Evropy. Ale jde o moderní a otevřený orchestr, kde jsem mohl uskutečňovat všelicos ze svých představ. Potom mi dali pocítit velmi podstatné podněty Japonci. Tokio je významná metropole, tamní hudební scéna se během desetiletí na světovém trhu vyvinula v silnou položku a Japonsko se pro západní hudbu stalo důležitým partnerem a odbytištěm. A pak přišla Česká republika, tradiční země se silným hudebním dědictvím, a Praha jako jedno z kulturně nejbohatších měst v Evropě i na světě. Nabídka stát se šéfdirigentem FOKu přišla v pravý čas. Z té asijské a novozélandské dálky to byl vlastně docela návrat domů.
Cítíte nicméně mezi finskou a českou kulturou rozdíly?
Řekl bych, že my Finové s vámi Čechy sdílíme některé rysy, že máme styčné body v mentalitě. S Pražskými symfoniky jsem se poprvé sešel už před deseti lety, ale teď, na regulérním základě, kdy se setkáváme pravidelně a kdy už se po třech letech s orchestrem opravdu známe, musím říci, že srůstáme čím dál rychleji a že vzájemně kultuře svých zemí rozumíme lépe a lépe.
Jsou tři roky už dostatečnou dobou pro zobecnění?
Když někam přijdete a líbí se vám tam, ať je to kdekoli, tak se tam postupně začnete čím dál víc cítit jako doma. I Praha je jedním z mých domovů. A i když sem třeba jednou už nebudu jezdit každý měsíc, tak mi bude chybět, to už teď cítím, protože jde o součást mého života. Hovořívá se o „líbánkách“ v čase sžívání dirigenta s novým orchestrem. Rozumím tomu tak, že se vzájemně ještě trochu okukují a jsou opatrnější. Ale my už se tady v Praze známe opravdu docela dobře, všechno probíhá v přátelské atmosféře a nemusíme být přehnaně zdvořilí nebo velmi uctiví po japonském způsobu. Prostě si můžeme otevřeně a přímo o všem povědět a bez kliček pracovat. I když se třeba nějakou dobu s orchestrem nevidíme, tak společný způsob hraní, který jsme si už našli, přijde zpátky sám a velmi rychle. Možná trochu tápeme, ale maximálně tak první půlden. A pak už je rázem vše při starém.
Je výhodou být šéfdirigentem?
Vše, co jsem řekl, potvrzuje prospěšnost statusu šéfdirigenta nebo aspoň hlavního hostujícího dirigenta oproti stavu, kdy jste někde jen hostem. I kdybyste tam byl každý rok, tak toho, co jsem popsal jako společné porozumění a blízkost, nemůžete nikdy dosáhnout. A tím se dostávám k tomu, proč dávám přednost dokonce i paralelním zaměstnáním u dvou nebo několika různých těles. I když jsou třeba rozdílná, tak obecně platí, že vzájemná blízkost přináší jasný efekt. No a pak přijde okamžik, a může to být po třech, stejně jako třeba po třinácti letech, že je vzájemně potřeba čerstvého vzduchu a že se vztah rozvolní. Že se třeba sníží frekvence vzájemných setkávání… Už jsme spolu hráli spoustu různých věcí v širokém výběru a myslím, že některé skladby, jejichž způsob provádění můžeme považovat za svou značku, jsou už usazeny a pevně fixovány a k tomu patří i opravdu bohatý zvuk. A vylaďujeme to dál tak, aby hudba zněla flexibilně a spontánně. Myslím, že jsme poslední dobou našli při provedeních víc transparentnosti i v ranějších skladbách vídeňských klasiků Haydna, Mozarta a Beethovena. Že je v nich víc světla, že nacházíme větší arzenál barev.
Stalo se vám, že byste předpokládal něco konkrétního a postupně zjistil, že je to úplně jinak? Že by vás něco rozladilo, zklamalo?
Neměl jsem žádná tak velká očekávání, abych jejich korekcí byl zaskočen. Snažíme se o co nejvyšší uměleckou úroveň. Možná, že třeba v organizačních záležitostech se projevují některé kulturní odlišnosti, ale to jsou věci, které se dají korigovat – tak, aby se celkově směřovalo a šlo někam kupředu. Někdy to jde třeba i pomalu, ale nikdy jsem necítil zklamání. Přišel jsem s otevřeností, asi i se svými zvyky a samozřejmě i se svými dosavadními zkušenostmi… Ale nesetkal jsem s ničím fatálním, s ničím, co by vypadalo neřešitelně, co by bylo zásadním problémem. Navíc myslím, že jsem dost flexibilní, přizpůsobivý.
Už jste uvedl některá díla finské hudby… Sibeliova symfonie Kullervo byla na podzim událostí. Měl jste radost?
Ach ano! Byl jsem tak nadšen, když jsem zjistil, že půjde o českou premiéru! Nejenže Kullerva neuvedl tento orchestr, ale vůbec žádný tady u vás…! Vzpomínám v té souvislosti na dirigenta Sira Colina Davise, setkal jsem se s ním dvakrát, třikrát… vyprávěl, jak byl v Americe, v New Yorku a Bostonu, a uvedl tam málo známá díla Jeana Sibelia. A také byl překvapen a potěšen, když zjistil, že se tam ještě nehrála. Jen tak se zeptal hráčů před koncertem: a kdy jste to hráli naposled? A byl překvapen, když uslyšel, že ještě nikdy. A k tomu bylo skvělé, že jsme tady v Praze mohli mít také finského sólistu – Jorma Kalervo Hynninen je legendou, a to právě i v této roli. A v jeho věku zpívat, jak zpíval, je neuvěřitelné.
A dělá vám to dobře i jako Finovi? Mám na mysli jen a jen národní hrdost…
Samozřejmě, že jsou všichni finští dirigenti v cizině žádáni, aby uvedli něco z hudby své země, co není mimo Finsko tak často na repertoáru. Na druhou stranu – teď nedávno jsem se po nějaké době vrátil k Symfonickému orchestru Finského rozhlasu. A o co mě žádali? O Dvořáka! Totéž se mi stalo v Německu. Předpokládají, že mám teď českou hudbu v krvi, když působím v Praze. Ano, je řada skladeb, které bych zřejmě neobjevil, kdybych neměl práci v Čechách… Určitě se něco nového dostává takříkajíc do mé DNA, do krve. Opravdu. A to je skvělé. My Finové říkáváme – u nás se Sibelius hraje tak a tak…! A mám pocit, že teď budu moci například někde v Berlíně říci: Dvořák se hraje tak a tak…! My s Pražskými symfoniky ho hrajeme tak a tak…! A nikdo na to nebude moci nic povědět, nikdo nebude moci nic namítat…! Ani Berlínští filharmonikové!
Chystáte pro Prahu další díla autorů své země?
Ano, ale finská hudba musí být v mých koncertních programech v rovnováze s ostatními skladbami, v pěkných proporcích. Rozhodně neplánuji nějaké obrovské cykly finské hudby nebo něco podobného. To by bylo pro publikum už příliš.
A je nějaké skladatelské jméno z hudby mimo finskou – v rámci naznačených proporcí – které byste uvedl jako svou srdeční záležitost? Byl by to Bruckner…? Richard Strauss…?
To je těžké. Když se podíváme do příštích programů, tak třeba Čajkovského Pátá symfonie je mi hodně blízká. Je to jedna ze symfonií, které uvádím nejčastěji. Debutoval jsem s ní ve vídeňském Musikvereinu… Další symfonií, bez které bych nedokázal žít, je Mahlerova První. Také zachycuje – jeho slovy – celý svět; ale ještě ne v těch pozdějších až megalomanských proporcích. Je novátorská, ale hledí ještě také trochu zpátky, má krásný vrchol. Pokračuje i náš brucknerovský cyklus. A nejde o málo, Bruckner, to nejsou jen takové ty lidové melodie, ale jde o obrovské znějící architektury, které je třeba budovat. A symfonii od symfonie jinak. Není to vůbec snadné, ale podle mého je Bruckner fantastickou výzvou! A pak Richard Strauss… Zatím jsem ho dělal méně, tak sezonu na podzim otevřeme Čtyřmi posledními písněmi. A Straussovu Alpskou symfonii, která příští sezonu naopak uzavře, budu dirigovat poprvé. Stejně tak Čtvrtou symfonii od Bohuslava Martinů. Těch „poprvé“ bude v nadcházející sezoně ostatně ještě víc, například se poprvé potkám s houslistou Vadimem Repinem; slyšel jsem ho poprvé kdysi dávno, ještě studoval; s námi bude v únoru účinkovat v Šostakovičově Prvním houslovém koncertu. To je jeden z mých snů. Tak konečně!
A jde o vaše volby?
Vždycky o kombinace. Jako v případě Albrechta Mayera, sólohobojisty Berlínských filharmoniků, který také bude naším hostem. Nejprve se musíme ptát, co by zahrál. Ralpha Vaughana Wiliamse? Tak ano, potom tedy budeme návazně po pauze hrát Beethovenovu Pastorální symfonii. Ta je, mimochodem, docela dobrým materiálem pro práci na delikátnostech! Nebo v případě houslisty Daishina Kashimoto. V Japonsku s námi bude hrát Brahmse, ale v Praze tuto skladbu nebudeme opakovat – zahraje zde Saint-Saënsův Třetí houslový koncert.
Přinesete také nějakou úplně novou hudbu?
Tak například Klavírní koncert Fazila Saye, to bude česká premiéra.
Hrát bude on sám?
Ano, bude hrát svou hudbu. Už jsem nějakou jeho skladbu dirigoval, je to vždycky zajímavá zkušenost.
Píše takovou hudbu, jak sám hraje? Energickou?
Ano, hodně rytmickou. Jako Svěcení jara… Je skutečně originální osobností. Klavírní koncert neznám, ale má podtitul Voda, tak to snad nebude přímo rituální tanec… A pak máme ještě jednoho sólistu. Jmenuje se Antti Siirala.
Fin?
Ano, hráli jsme spolu mnohokrát, doprovázel mě jako houslistu například i při mém japonském debutu. A byl sólistou mnoha orchestrálních koncertů, které jsem dirigoval. Je typem pianisty, kterému nejde o show, ale o nejvyšší kvalitu. Typem podobným Svjatoslavu Richterovi.
Kolik vás čeká v příští sezoně koncertů s Pražskými symfoniky?
Jako letos. Šest programů a k tomu zájezdy. V lednu poletíme do Japonska. Dohromady to bude v nadcházející sezoně činit nějakých dvacet společných koncertů. To je pěkný objem…!
Je to zhruba jedna třetina vašich koncertních aktivit?
Úplně přesně to nespočítám… Ale tak nějak to bude, protože za sezonu mívám celkem kolem šedesáti až osmdesáti koncertů. Zhruba na padesát běžných, zbytek jsou koncerty při zájezdech a těch může být od dvaceti do třiceti, jak kterou sezonu. Takže třetinu s orchestrem FOK, podobný počet v Německu u Deutsche Radio Philharmonie a menší třetinu v Japonsku. Tam jezdím třikrát za rok a mívám s nimi celkově o něco víc než deset koncertů.
V Japonsku jste považován především za evropského dirigenta, nebo vnímají národnost podrobněji?
Dobrá otázka… V Japonsku obecně mají poměrně velká očekávání, český orchestr bez české hudby je tam na turné nepředstavitelný. Totéž platí pro jakýkoli finský orchestr. I kdyby hrál dobře Ravela, dohromady s Ravelem ho Japonci nedají… Já jsem tam už Sibeliovy symfonie dirigoval všechny a nedá se to hned tak opakovat. Dosud jsem v Japonsku uváděl vedle Sibelia také Mahlera a Wagnera, trochu Brucknera. A tak se teď věnujeme víc Mendelssohnovi, Schubertovi a začneme pracovat na beethovenovském cyklu. Zatím jsem s nimi dělal Beethovena málo. V Japonsku je to tak, že když mám práci v Německu, tak předpokládají, že umím německou hudbu. Uvažoval jsem ale už i o nějaké české hudbě. Diskutovali jsme o tom…
Jak moc se považujete za zasvěceného interpreta Sibelia a dalších autorů své země?
My finští dirigenti máme finskou hudbu v krvi, ale přesto každý z nás cítí a interpretuje Sibeliovy symfonie rozdílným způsobem.
Opravdu hodně rozdílně?
Ano, a jak! Když například srovnáte nahrávky, které pořídili na jedné straně Leif Segerstam a na druhé straně Osmo Vänskä, a vezmete Scherzo nebo úvodní větu ze Sibeliovy První symfonie: Vänskä bude jednou tak rychlý. To je opravdu rozdíl tak obrovský, jako je den a noc. Nebo vezměte Sibeliovu Šestou a Sedmou symfonii: Segerstam je diriguje jako Brucknera! Hodně operním způsobem. A vyhýbá se jakémukoli náznaku světla. I tady je Vänskä v tempech svižnější.
Které z obou vyhrocených vidění Sibelia je vám mimochodem bližší?
Osmo Vänskä je za Sibelia vysoce oceňován. Ale musím přiznat, že můj vkus to úplně není. Mně je bližší Segerstamův přístup.
Umíte si představit, že by bylo možné hrát některou Dvořákovu symfonii tak rozdílně, aby zněla od jednoho dirigenta dvakrát rychleji než od druhého?
Každá dobrá skladba je v tempech pružná. Slyšel jsem kdysi Novosvětskou, jak ji cítil Sergiu Celibidache. A byla o dobrých deset minut delší než od kohokoli jiného! I když existuje autorova představa o tempu, nikde není psáno, že to pokaždé musí být jen tak a ne jinak. Sibelius také svá díla sám dirigoval. Moc nahrávek neexistuje. Ale i kdyby existovaly, neznamená to, že musíme jeho vkus pokaždé přesně kopírovat. A samozřejmě i já sám diriguji konkrétní skladbu pokaždé trochu jinak. Tím spíše, když jsme na zájezdě a opakujeme něco obden. Byla by to nuda… Brilantní skladby, a Dvořákovy takové jsou, můžete opravdu interpretovat rozličnými způsoby.
Takže jste obecně spíše pro pomalejší tempa?
Může to být i opačně. V Helsinkách jsem teď v zimě dirigoval galakoncert ke stému výročí vyhlášení nezávislosti Finska. Byla to hudební koláž – se sólisty, se sborem i s baletem. Na programu byl i Sibeliův Valse triste s choreografií vycházející ze staré Karajanovy nahrávky. Minimálně o dvě minuty pomalejší, než jak bych to cítil já sám. To pak není Valse triste, ale Valse morte. Místo pěti minut sedm, což je u tak krátké skladby opravdu hodně. Ale stejně – choreografie umožnila, že hudba i takhle pomalu fungovala.
Věnujete se také současné hudbě finských autorů? Třeba i té nejznámější autorce, kterou je asi nesporně Kaija Saariaho? Ne nutně jen v Praze…
Ano, dirigoval jsem její skladby a ještě víc asi věci od Magnuse Lindberga. A naposledy v Helsinkách jsem se v zimě věnoval hudbě, kterou napsal Olli Virtaperko. To je mimochodem výrazný multitalent – mimo jiné byl také hlavním zpěvákem rockové kapely Ultra Bra… Chystám českou premiéru poměrně nové Rautavaarovy skladby. Přiznávám, že soudobá hudba není moje specialita, ale občas ji diriguji. Jsem si hlavně vědom, že je nutné hledat s ohledem na publikum rozumnou rovnováhu. Když je něčeho překvapivého moc a náhle, posluchači mizí…
Je z dirigentova pohledu hodně odlišné připravovat repertoárovou a novou, moderní skladbu?
Případ od případu. U známých i u nových děl. U některých skladeb je důležitá jejich atmosféra a technicky nejsou problematické. Ale některé problematické jsou, a třeba i hodně. Když vezmu jako příklad hudbu, jak ji píše finský skladatel Kalevi Aho, tak ta je dost komplikovaná. Víc než Svěcení jara. I hudba Magnuse Lindberga je taková. To jsou díla, která nelze zařadit do programu koncertu, pokud je předem jasné, že na jejich přípravu nebude dost času… Dirigent musí mít jejich konstrukci pevně fixovanou v hlavě a musí orchestr skutečně vést. A pak jsou věci jako třeba Sibeliova Druhá symfonie – tu jsem už uvedl snad stokrát, pamatuji si každý jednotlivý takt, i když nemám fotografickou paměť, a mohl bych ji klidně dirigovat dnes večer s kýmkoli znovu, rovnou, bez zkoušení. Nebo Barberovo Adagio. Není technicky obtížné, máte volnost hledat především náladu… V případě že bych připravoval, řekněme, světovou premiéru, tak partituru nejprve projdu, abych si udělal obrázek o obrysech a hratelnosti – a případně se mohl autora ještě zeptat, co je tohle a co znamená tamto… Teprve pak se dám do podrobného studia, do skutečné přípravy. A u známých věcí? Někdy je dobré je na čas odložit a pak se na ně podívat znovu – a vidět v nich nové detaily. Osvěžit si pohled na ně.
Co pěkného vás čeká v příští sezoně v obdobích mezi těmi šesti pražskými programy a případnými společnými zájezdy?
Moje vlastní orchestry jsou samozřejmě prioritou – a ve zbývajícím čase, když to jde, si rád přidávám alespoň jednu operní produkci. Její příprava pochopitelně zabere hodně času, mnoho týdnů. V téhle sezoně, v lednu a v únoru, jsem dirigoval po mnoha letech opět v Opeře v Helsinkách – Pucciniho Madame Butterfly. V sezoně 2018/2019 budu dělat v Austrálii Mistry pěvce norimberské, tam, co jsem před časem uvedl Wagnerův Prsten Nibelungův. A pak mě čeká Bludný Holanďan, ale protože to ještě nebylo oznámeno oficiálně, nemohu teď říci, kde… Pomalu si tak plním své wagnerovské sny. Těmi dalšími jsou Tristan a Isolda a Parsifal. Na Parsifala už jsem měl nabídku pro minulou sezonu, mělo to být s Jonasem Kaufmannem v Austrálii, ale projekt kolidoval s mým dlouho plánovaným debutem v Amsterdamu s Orchestrem Concertgebouw, tak jsem musel Parsifala odmítnout. Jednou snad ještě přijde…
Wagner se pro vás stává stále důležitějším.
Ano. A hodně jsem se s jeho operní hudbou naučil. Teď v Mistrech pěvcích to bude trochu odlišné od ostatních Wagnerových oper – nikdo tam neumře, nejsou tam žádná kouzla… Na druhou stranu, v Prstenu není sbor, tak si teď v Mistrech pěvcích, kde je hodně sborových partií, užiju práci se souborem, který už znám, ještě mnohem víc.
A máte před sebou v příští sezoně nějaký další debut?
Za důležité považuji první setkání, které mě čeká s Pittsburským symfonickým orchestrem, jedním z těch lepších v Americe. Dosáhli v posledních dvou desetiletích, za Marisse Jansonse a nyní s Manfredem Honeckem, velkého pokroku. Tam se opravdu těším.
Jak dlouhé předpokládáte působení v Praze?
Nyní jsme prodloužili smlouvu do léta 2020.
To už je jisté. A potom?
Uvidíme, jak se věci budou vyvíjet. Ale relativně brzy bude muset být jasné, kvůli plánování, jestli budu i od podzimu 2020 pokračovat dosavadní, nebo třeba nějakou jinou formou. Samozřejmě, že nejdůležitější je vzájemná chemie s orchestrem. Ale důležité také je, jaká bude politická podpora orchestru ze strany města, zda nebude omezován rozpočet, jak bude pokračovat zdejší tým… Rádi bychom se co nejvíc přiblížili, i co se týká platů, České filharmonii, abychom mohli zaujmout a přitáhnout ty nejlepší možné hráče. V Berlíně už to tak je – Staatskapelle má stejné peníze jako filharmonikové a dokonce i někteří filharmonici do ní teď směřují! Ale nejde jen o peníze. Musíme setrvale hrát dobře, aby se publikum vracelo! Protože nemůžeme žádat za vstupenku ekvivalent čtyř set eur, jako je to v Japonsku, když tam hostují Vídeňští filharmonikové…! Vstupné se dá zvyšovat jen krůček za krůčkem, v souvislosti s rostoucí kvalitou. Ne skokově, přes noc. Přes noc můžete publikum jen poděsit a odradit, ne získat. Nejde ovšem jen o vstupné – plný sál především podněcuje k radostnější hře.
Děkuji za rozhovor!
VIZITKA
Finský dirigent Pietari Inkinen (1980) je od sezony 2015/16 šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a Ludwigsburger Schlossfestspiele. Od sezony 2016/17 se stává šéfdirigentem Japan Philharmonic Orchestra, kde byl od roku 2009 hlavním hostujícím dirigentem. Pietari Inkinen je rovněž čestným dirigentem New Zealand Symphony Orchestra, kde působil v letech 2008–2016 jako šéfdirigent.
Pietari Inkinen vystoupil poprvé se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK v roce 2007 a v následujícím roce se stal hudebním ředitelem New Zealand Symphony Orchestra, se kterým podnikl v roce 2010 velmi úspěšné turné po Evropě (Vídeň, Lucern, Ženeva, Frankfurt nad Mohanem) se sólistkou Hilary Hahn. S orchestrem pořídil řadu oceňovaných nahrávek pro společnosti EMI a Naxos (např. komplet Sibeliových symfonií).
Pietari Inkinen spolupracoval s předními orchestry, mezi něž patří Staatskapelle Berlin, Mnichovská filharmonie, Orchestra Filarmonica della Scala, Orchestra Nazionale di Santa Cecilia v Římě, Orchestre Philharmonique de Radio France, Los Angeles Philharmonic, Rotterdam Philharmonic, Israel Philharmonic, BBC Symphony, City of Birmingham Symphony, Dresden Staatskapelle, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Gewandhaus Leipzig, Maggio Musicale, Los Angeles Philharmonic, National Symphony Orchestra Washington, City of Birmingham Symphony Orchestra, rozhlasové orchestry vMnichově, Kolíně nad Rýnem, Vídni, Paříži, Helsinkách, Stockholmu.
V sezoně 2015/16 vystoupil Pietari Inkinen kromě našeho orchestru s Japan Staatskapelle Dresden, Tonkünstler-Orchester Wien, Národní filharmonií v Moskvě, Philharmonic Orchestra, Bamberger Symphoniker, Vancouver Symphony Orchestra, Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken ad.
V sezoně 2016/2017 bude Pietari Inkinen debutovat s Concertgebouw Orchestra a s Rozhlasovým orchestrem v Berlíně, uskuteční turné s FOK do Španělska a Rakouska, koncertně uvede Wagnerovo Zlato Rýna s Japan Philharmonic Orchestra, dále vystoupí mj. s Královskou vlámskou filharmonií a Orchestra Verdi v Miláně.
Do výčtu sólistů, se kterými Inkinen úspěšně spolupracoval, patří Vadim Repin, Hilary Hahn, Pinchas Zukerman, Nikolaj Znaider, Jean-Yves Thibaudet, Alexander Toradze, Elisabeth Leonskaja, Arabella Steinbacher a mnozí další.
Pietari Inkinen je aktivní také na poli opery. Dosáhl velkého úspěchu při svém debutu v Královském divadle La Monnaie v Bruselu v roce 2006 se Svěcením jara s Pina Bausch Dance Company. Na jaře 2012 debutoval v Berlínské státní opeře a v Bavorské státní opeře v Mnichově s Evženem Oněginem, v roce 2013 dirigoval v Palermu Zlato Rýna a Valkýru. Právě za Zlato Rýna získal Pietari Inkinen Cenu za nejlepší představení od Italské národní asociace hudebních kritiků. V roce 2013 nastudoval v Austrálii s velkým úspěchem Wagnerovu operní tetralogii Prsten Nibelungův. V srpnu 2014 byl Inkinen za toto nastudování oceněn prestižní australskou Helpmannovou cenou. Sezona 2014/2015 zahrnovala Stravinského Svěcení jara jako debut s operou v Kolíně nad Rýnem. V červnu 2016 nastudoval v Drážďanské opeře Evžena Oněgina.
Inkinenovo CD s Wagnerovými áriemi a orchestrálními čísly pro EMI s Bavorskou komorní filharmonií bylo časopisem BBC Music Magazine zvoleno nahrávkou měsíce.
Pietari Inkinen dosáhl uznání také jako sólový hráč na housle, vystupoval s Finským rozhlasovým orchestrem, Filharmonií Helsinki, WDR Köln, RAI Torino, Teatro Carlo Felice Genova, Norrköpings Symphony a Orchestre National de Lyon. Bohatá je také jeho činnost na poli komorní hudby. Se svým Inkinen Trio vystupoval např. ve Wigmore Hall a St. John’s Smith Square.
Pro zajímavost musíme zmínit, že v lednu 2015 dirigoval v Miláně s Orchestra Sinfonica di Milano Giuseppe Verdi koncerty s ryze českým programem, na kterých uvedl Smetanovu Vltavu, Koncert pro dva klavíry Bohuslava Martinů a Dvořákovu Osmou symfonii. V dubnu 2016 uvedl v italském Bari Dvořákovo oratorium Stabat mater.
Inaugurační koncert Pietariho Inkinena na postu šéfdirigenta FOK se uskutečnil v rámci Pražského jara 21. května 2015. Svoji smlouvu u orchestru letos prodloužil do června 2020.
(zdroj: fok.cz)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
