Poetický Čajkovského Eugen Oněgin v Linci

  1. 1
  2. 2
Dne 14. dubna uvedlo Zemské divadlo v Linci v budově moderního Musiktheateru premiéru populárního operního díla Petra Iljiče Čajkovského Eugen Oněgin. Hudebním nastudováním byl pověřen mladý dirigent, pocházející až ze Srí Lanky, Leslie Suganandarajah. Režisérem je Gregor Horres, scénu a kostýmy vytvořil v duchu režie Jan Bammes, sborové scény nastudoval sbormistr Martin Zeller. V titulní roli se představil barytonista Zemského divadla Martin Achrainer, pro role Taťány a Lenského byli pozváni hosté z Polska – Izabela Matula a Rafał Bartmiński, vděčnou basovou partii Gremina vytvořil na znamenité úrovni domácí pěvec Michael Wagner.
P. I. Čajkovskij: Eugen Onegin – Landestheater Linz 2018 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Představovat českým hudebním posluchačům Čajkovského Eugena Oněgina by bylo asi jako nošení sov do Athén. Je to dílo v Čechách obecně známé, oblíbené, hned od své slavné pražské premiéry pod taktovkou Čajkovského. Vždy patřilo ke kmenovému repertoáru českých operních scén, proto jsem ho mohl live vidět nesčetněkrát, s mnoha výtečnými obsazeními hlavních rolí, včetně ruských legend Jurije Mazuroka či Vladimíra Atlantova. V Čajkovského skvělém díle se snoubí technická dokonalost se syntézou ruského živlu a splývá s mohutným proudem západoevropského novoromantismu. Mistrovská stylizace ruské lidové poezie, její uchopení výtečnou skladebnou technikou, ozvláštnění hudební mluvy, to vše učinilo Čajkovského dílo – pod názvem lyrické scény – vysoce uznávaným špičkovým světovým operním fenoménem.

Reklama

Zatímco nový linecký šéf Markus Poschner uvedl v nové sezoně zvolené “šéfovské” tituly svého srdce – Straussovu Ženu bez stínu a Berliozovo Faustovo prokletí a nyní začne připravovat Wagnerova Tristana a Isoldu, tituly takzvaně repertoárové svěřuje jiným dirigentům. U Čajkovského byl zvolen mladý, zjevně velmi talentovaný dirigent Leslie Suganandarajah, jenž se sice narodil na Srí Lance, ale od dětství studoval hudební obory v Německu (klavír, varhany, dirigování). Toto komplikovaně vypadající jméno si zapamatujme, zřejmě o tomto dirigentovi per futurum uslyšíme. Vedl Čajkovského interpretačně nesnadné dílo pozoruhodně jistě, suverénně. Jeho dirigentské gesto je vypracované, uvolněné, technicky výborné. Pod jeho taktovkou zaujal propracovaností plastických frází i schopností dynamických odstínů renomovaný Bruckner Orchester Linz i sbor divadla. Jistě i sólisté si mohli pochvalovat jeho dirigentskou flexibilitu, schopnost vcítit se do potřeb ve frázování a dynamice, ve fermatách, ritardandech, agogice. Volí spíše tempa volná, střídmá, vzhledem k jeho mládí a zjevné hluboké vnitřní zainteresovanosti bych očekával jen o trochu více sklonu k brysknějším tempickým proměnám, emocionálně více nabitých energií. Dirigentovi byla zřejmě jistou předlohou slavná nahrávka Mstislava Rostropoviče s proslulým triem Višněvská – Mazurok – Atlantov, která preferuje celkově pomalejší tempa. V určitých místech jsou ovšem velmi vhodná pro vyznění dlouhodechých kantilén Čajkovského poetické hudby.

Režisér Gregor Horres je pro mne uchopením látky věhlasného Puškina milým překvapením. Vychází z tradičně laděného pojetí dané doby, ale jak tomu bývá v soudobé režijní praxi, ve volnějším časovém zakódování, patrném i z volby kostýmů a jejich proměn. Taťána se objevuje ve slavné scéně s Greminem ve slušivém kalhotovém kostýmu provenience poválečných let, diametrálně se odlišuje i dobově od prostého vzezření na statku Larinových, ba ohromným uměním tvůrce kostýmů se stává z plnoštíhlého, slovanského typu štíhlá, vysoce elegantní žena Puškinova “velikého světa”.

Leitmotivem inscenace je umně sestavený soubor mnoha židlí, charakterizujících místa, zakódovaná v dané venkovské společnosti, se kterým režisér důvtipně pracuje různými polohami, zdvihem, vybočením, promítáním na horizont jeviště, vždy symbolicky dle dějové linie. V závěru díla se tato idée fixe krásné doby u Larinových na statku na horizontu jeviště zdvihá a opouští prostor jako výraz nemožnosti vstoupit podruhé do stejné řeky.

Režie klade zásadní důraz na psychologii jednajících postav, které tvaruje řadou výborných drobnokreseb, jichž si nemohu po minimálně stovce live viděných Oněginů nepovšimnout. Totiž právě proto! Možná, že kdybych tuto inscenaci viděl jako svoji první, ani bych ji nedocenil. Balast velkých scén je záměrně potlačen, režisér upustil od využití baletu, obvykle bohatě ztvárněné scény na plesech jsou náhle střídmé, oproštěné. Gremin nepřichází okázale na jeviště až v Allegru moderatuJde kněžna Gremina – opravdu přichází jen ona, jak zní i v textu, Gremin ji vítá, je od počátku obrazu na jevišti.

Polonéza zní skvostně v precizně hrajícím orchestru, leč obvyklý balet se nekoná. Zní jako úvod k obrazu při stažené oponě, která jde nahoru až ke konci uzavřeného čísla. Jistě, kdo čeká Oněgina v efektním tradičním podání s patřičným jevištním balastem i patosem, typu Bolšoj těatr v Moskvě, bude zklamán jako skupinka Rusů, o přestávce tento fakt kritizující. Zaslechl jsem při své dodnes solidní znalosti ruštiny, jak Západ nerozumí jejich Oněginovi, tohle že z toho zbude… Ale rozumí, dobře rozumí, jen tvoří Oněgina soudobými prostředky, při zachování tradice, jen s neohraničeností časové představy. Ovšem právě zde velmi decentně. Viděl jsem před lety Oněgina v tradičním vydání vysoce realistického provedení v Oděse, poté i v Rize, vím, co Rusové mysleli, co jim chybělo ke štěstí. A vlastně se jim nemohu divit, podvědomě se očekává výpravnost plesových scén, baletní exhibice, posilovaný sbor. Tato inscenace přináší v dobrém smyslu slova komorní ladění příběhu, jeho podstatu jako pokračování od idylického začátku po rozporuplný, stále platný a nadčasový epilog.

Kvintet hlavních rolí Čajkovského díla byl poměrně vyrovnaný. V titulní roli se prezentoval osvědčený linecký barytonista a host Divadla An der Wien Martin Achrainer. Minulý rok v lednu se etabloval výborným Mozartovým Giovannim. Jeho baryton je voluminózní, se schopností vázaných, kantabilních frází, vyrovnaný v polohách i vokálech. V jeho hereckém pojetí se mi líbila psychologie zlomového okamžiku ve scéně s Greminem a Taťánou, kterou režie dokreslovala až na hranu freudovské psychologizace, obdobně i duševní stav Oněgina po souboji s Lenským, kdy si náhle v horečce a rozrušení zřetelně uvědomuje dosah činu. Dobře vyzněla i finální a cappella fráze, vrcholící na drženém vysokém Gé – Pozór, ó žálkij žré – bij moj…

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - P. I. Čajkovskij: Eugen Onegin (Landestheater Linz 2018)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na