Předpokládají, že má teď českou hudbu v krvi

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Před třemi roky se na Pražském jaru uskutečnil inaugurační koncert Pietariho Inkinena jako šéfdirigenta Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Finskému umělci – houslistovi a dirigentovi – bylo v tom roce pětatřicet. Ve stejném roce převzal uměleckou odpovědnost za festival Ludwigsburg Schlossfestspiele. V roce 2016 se stal také šéfdirigentem Japan Philharmonic Orchestra, orchestru vystupujícího v tokijské Suntory Hall, jehož byl předtím už několik let hlavním hostem. A od loňska je souběžně šéfdirigentem Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken Kaiserslautern, rozhlasového orchestru na západě Německa. Pražští symfonikové současně s oznámením programu další sezony v těchto dnech informovali, že je Inkinenova dosavadní smlouva prodloužena do léta 2020.
Pietari Inkinen (zdroj pietariinkinen.com / foto © Nguye Phuong Thao)

 

Pietari Inkinen mezi Prahou, Saarbrückenem a Tokiem

 

Jste v Praze s dosavadní prací spokojen?

S místem, na němž se v tomto okamžiku s orchestrem FOK nacházíme, jsem spokojen a jsem tu šťastný. Je pro mě těžké analyzovat určité konkrétní části kariéry, ostatně člověk vždycky dělá nějaká rozhodnutí, která se později ukáží taková či onaká, ale předem zkoušet nic nelze. Když se nicméně ohlížím zpět, tak se jasně ukazuje jako dobré, že jsem před nějakými zhruba deseti lety vzal práci u Novozélandského orchestru. Pěkně daleko od Evropy. Ale jde o moderní a otevřený orchestr, kde jsem mohl uskutečňovat všelicos ze svých představ. Potom mi dali pocítit velmi podstatné podněty Japonci. Tokio je významná metropole, tamní hudební scéna se během desetiletí na světovém trhu vyvinula v silnou položku a Japonsko se pro západní hudbu stalo důležitým partnerem a odbytištěm. A pak přišla Česká republika, tradiční země se silným hudebním dědictvím, a Praha jako jedno z kulturně nejbohatších měst v Evropě i na světě. Nabídka stát se šéfdirigentem FOKu přišla v pravý čas. Z té asijské a novozélandské dálky to byl vlastně docela návrat domů.

Cítíte nicméně mezi finskou a českou kulturou rozdíly?

Řekl bych, že my Finové s vámi Čechy sdílíme některé rysy, že máme styčné body v mentalitě. S Pražskými symfoniky jsem se poprvé sešel už před deseti lety, ale teď, na regulérním základě, kdy se setkáváme pravidelně a kdy už se po třech letech s orchestrem opravdu známe, musím říci, že srůstáme čím dál rychleji a že vzájemně kultuře svých zemí rozumíme lépe a lépe.

Jsou tři roky už dostatečnou dobou pro zobecnění?

Když někam přijdete a líbí se vám tam, ať je to kdekoli, tak se tam postupně začnete čím dál víc cítit jako doma. I Praha je jedním z mých domovů. A i když sem třeba jednou už nebudu jezdit každý měsíc, tak mi bude chybět, to už teď cítím, protože jde o součást mého života. Hovořívá se o „líbánkách“ v čase sžívání dirigenta s novým orchestrem. Rozumím tomu tak, že se vzájemně ještě trochu okukují a jsou opatrnější. Ale my už se tady v Praze známe opravdu docela dobře, všechno probíhá v přátelské atmosféře a nemusíme být přehnaně zdvořilí nebo velmi uctiví po japonském způsobu. Prostě si můžeme otevřeně a přímo o všem povědět a bez kliček pracovat. I když se třeba nějakou dobu s orchestrem nevidíme, tak společný způsob hraní, který jsme si už našli, přijde zpátky sám a velmi rychle. Možná trochu tápeme, ale maximálně tak první půlden. A pak už je rázem vše při starém.

Je výhodou být šéfdirigentem?

Vše, co jsem řekl, potvrzuje prospěšnost statusu šéfdirigenta nebo aspoň hlavního hostujícího dirigenta oproti stavu, kdy jste někde jen hostem. I kdybyste tam byl každý rok, tak toho, co jsem popsal jako společné porozumění a blízkost, nemůžete nikdy dosáhnout. A tím se dostávám k tomu, proč dávám přednost dokonce i paralelním zaměstnáním u dvou nebo několika různých těles. I když jsou třeba rozdílná, tak obecně platí, že vzájemná blízkost přináší jasný efekt. No a pak přijde okamžik, a může to být po třech, stejně jako třeba po třinácti letech, že je vzájemně potřeba čerstvého vzduchu a že se vztah rozvolní. Že se třeba sníží frekvence vzájemných setkávání… Už jsme spolu hráli spoustu různých věcí v širokém výběru a myslím, že některé skladby, jejichž způsob provádění můžeme považovat za svou značku, jsou už usazeny a pevně fixovány a k tomu patří i opravdu bohatý zvuk. A vylaďujeme to dál tak, aby hudba zněla flexibilně a spontánně. Myslím, že jsme poslední dobou našli při provedeních víc transparentnosti i v ranějších skladbách vídeňských klasiků Haydna, Mozarta a Beethovena. Že je v nich víc světla, že nacházíme větší arzenál barev.

Stalo se vám, že byste předpokládal něco konkrétního a postupně zjistil, že je to úplně jinak? Že by vás něco rozladilo, zklamalo?

Neměl jsem žádná tak velká očekávání, abych jejich korekcí byl zaskočen. Snažíme se o co nejvyšší uměleckou úroveň. Možná, že třeba v organizačních záležitostech se projevují některé kulturní odlišnosti, ale to jsou věci, které se dají korigovat – tak, aby se celkově směřovalo a šlo někam kupředu. Někdy to jde třeba i pomalu, ale nikdy jsem necítil zklamání. Přišel jsem s otevřeností, asi i se svými zvyky a samozřejmě i se svými dosavadními zkušenostmi… Ale nesetkal jsem s ničím fatálním, s ničím, co by vypadalo neřešitelně, co by bylo zásadním problémem. Navíc myslím, že jsem dost flexibilní, přizpůsobivý.

Pietari Inkinen – prezentace sezony 2018/2019 (zdroj FOK / foto jan Slavík)

Už jste uvedl některá díla finské hudby… Sibeliova symfonie Kullervo byla na podzim událostí. Měl jste radost?

Ach ano! Byl jsem tak nadšen, když jsem zjistil, že půjde o českou premiéru! Nejenže Kullerva neuvedl tento orchestr, ale vůbec žádný tady u vás…! Vzpomínám v té souvislosti na dirigenta Sira Colina Davise, setkal jsem se s ním dvakrát, třikrát… vyprávěl, jak byl v Americe, v New Yorku a Bostonu, a uvedl tam málo známá díla Jeana Sibelia. A také byl překvapen a potěšen, když zjistil, že se tam ještě nehrála. Jen tak se zeptal hráčů před koncertem: a kdy jste to hráli naposled? A byl překvapen, když uslyšel, že ještě nikdy. A k tomu bylo skvělé, že jsme tady v Praze mohli mít také finského sólistu – Jorma Kalervo Hynninen je legendou, a to právě i v této roli. A v jeho věku zpívat, jak zpíval, je neuvěřitelné.

A dělá vám to dobře i jako Finovi? Mám na mysli jen a jen národní hrdost…

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na