Překračování žánrů mě baví. Tenorista Jan Ježek slaví šedesátiny

Tenorista Jan Ježek je nepřehlédnutelnou postavou tuzemských divadelních scén. Znají ho posluchači napříč hudebními žánry: diváci operních představení, milovníci operety i muzikálové publikum. Rolí, jež ve všech těchto oborech ztvárnil, je bezpočet. Jan Ježek jako interpret žánry bravurně střídá. Mění je, ale nesměšuje. Patří díky tomuto svému umění mezi nemnoho umělců, kteří dokážou přesně odlišit a postihnout, co ten který žánr potřebuje. Je k nevíře, že tento všestranný umělec a také organizátor kulturního života a producent slaví v těchto dnech kulaté jubileum.

Svoji uměleckou kariéru začínal v operetním souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni, odešel do Hudebního divadla v Karlíně, vystupoval záhy na předních tuzemských scénách a v zahraničí, a to jak na jevištích, tak na koncertních pódiích. V roce 1991 se stal sólistou Státní opery Praha a v době tohoto angažmá stačil v roce 1992 ztvárnit také postavu Jeana Valjeana v československé premiéře muzikálu Bídníci. Valjeana ztvárnil i v dalším pražském nastudování v roce 2003. Od roku 1994 je stálým hostem Opery Národního divadla v Praze a Státní opery Praha. V letech 1997–2000 byl uměleckým šéfem souboru operety a muzikálu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Je držitelem mnoha ocenění a nositelem Ceny Thálie za rok 1999 za roli Freda Grahama z Kiss Me, Kate v inscenaci Divadla J. K. Tyla Plzeň.  Na svém kontě má i CD nahrávky. Hostuje na zahraničních koncertních a operních scénách v SRN, Rakousku, Holandsku, Itálii, Norsku, Francii, Velké Británii, Japonsku a USA.

 

Přivedlo vás ke zpěvu a k divadlu rodinné prostředí?

V rodině jsme neměli ani divadlo, ani hudební předky, ale měli jsme takzvané muzicírování. Jak ze strany otce, tak ze strany maminky. Můj otec byl ten typ člověka, který zahrál, na co sáhl. Moje babička byla nejžádanější zpěvačkou kostelních kůrů a moje druhá babička pro změnu zakládající členkou ochotnických spolků na Zakarpatské Ukrajině, kam se jako Češka za první republiky dostala. Rodiče lpěli na tom, abychom s bratrem hráli na nějaký hudební nástroj. Hrál jsem tedy na klavír, což se pralo s tím, že jsem hrál závodně volejbal. Na první soutěž ve zpěvu mě ve dvanácti letech přihlásil učitel hudební výchovy na základní škole. A tím to všechno vlastně začalo.

Vyhrál jste?

Ano, soutěž se jmenovala Sokolovský talent. A v patnácti jsem se přihlásil na další soutěž. A tam jsem v krajském kole v Sušici poznal osudového člověka mé pěvecké kariéry: paní profesorku Stellu Vedamovou Jarolímovou. Byla to ona, kdo mě přivedl ke studiu zpěvu. Na konzervatoř jsem nastoupil na doporučení své profesorky až po mutaci v osmnácti letech a udělal jsem přijímačky jak na hudebně dramatické oddělení, tak na pěvecké. Musel jsem se rozhodnout. A zpětně vím, že jsem se rozhodl dobře. Zůstal jsem v péči mé paní profesorky a nastoupil na obor hudebně dramatický. Studoval jsem tedy v ročníku, který vyprodukoval takové herce, jakými byli například Zlata Adamovská, Veronika Freimanová či Miroslav Dlouhý. Vynikající byla také moje profesorka herectví Helena Rejšková Lehká, které vděčím za mnohé.

Ale činoherním hercem nejste. Proč zpěv nakonec zvítězil?

Chtěl jsem zkrátka hlavně zpívat. Maturoval jsem Mackie Messerem a od 28. srpna 1978 jsem se stal sólistou operety a muzikálu v Divadle J. K. Tyla v Plzni. A v této době jsem se i šťastně oženil.

Pamatujete si své první role?

Na to člověk nikdy nezapomíná. Nejdříve jsem samozřejmě dělal role menší, jako například Grófa v Čardášové princezně, který tam má dvě věty. Pak ale už přišly druhooborové mladokomické role. A změna nastala pro nás všechny s příchodem režiséra Petra Novotného, kdy se poměrně hodně začaly dělat muzikály. Kabaret, Řek Zorba, Kdyby tisíc klarinetů, klubové představení Pojďte, lidi, do divadla a další. Po vojně, kterou jsem odsloužil v Armádním souboru V. N., mě čekaly už role větší – například můj milovaný Mackie Messer, také větší operety, jen namátkou Gasparone Carla Millöckera, Popiel v Polské krvi. Musím říci, že jsem měl velké štěstí, když jsem se dostal právě do tohoto souboru. Jeho členové si mě vzali pod křídla, pomáhali mi. A já jim vděčně naslouchal. Za všechny bych chtěl jmenovat Rudofa Kutílka. Měl jsem skvělé kolegy. Ne každý měl to štěstí.

K operetě jste si v Plzni přibral i operu.

Dostal jsem také nabídku hostování v plzeňské opeře, byl to Malcom ve Verdiho Macbethovi. A pak Toník ve Smetanových Dvou vdovách, který mi později otevřel cestu do Národního divadla v Praze.

Ale zamířil jste do Karlína…

Nabídku na angažmá v Karlíně jsem dostal v roce 1987. V Karlíně jsem začal dělat první operetní obor, mojí první rolí byl Danilo ve Veselé vdově v režii Evžena Sokolovského. A čekaly mě zde i krásné role muzikálové.

V době, o níž jsme hovořili, byly operety běžnou a žádanou součástí repertoáru. Dnes se dostávají na jeho okraj, uváděny jsou výjimečně, sporadicky. A když už se hrají, ne vždy se podaří. Co zapříčinilo podle vašich zkušeností tento posun? Přitom na nezájem publika si opereta stěžovat nemůže…

Není jeden důvod, proč se opereta nehraje. Je jich několik. U nás se vžil názor, že dnes je fenoménem muzikál, že o operetu vlastně nikdo nestojí. Není to pravda. Hrál jsem na mnoha českých scénách v celé řadě operetních představení – téměř vždycky bylo vyprodáno a diváci nadšení. Opereta se u nás především nedělá řemeslně. Za těch téměř čtyřicet let u divadla jsem viděl moře operních zpěváků a moře činoherců, kteří si v operetě takzvaně namleli. Ono obsáhnout všechny disciplíny, které žánr operety zahrnuje, je těžké. Lidé buď umí zpívat, ale neumějí tancovat a mluvit, nebo umějí mluvit a tancovat, ale neumějí zpívat. A tak podobně. Dobrý operetní umělec musí umět tohle všechno. Proto je opereta těžká.

Když mi někdo říká, že operetní libreta jsou plytká, tak velmi nesouhlasím. Kdybychom porovnávali některá operní libreta, co si budeme namlouvat… A pak – já vždy dělám rozdíl mezi operetou a operetkou. Klíčová tvorba v operetě je vždy kvalitní. Všichni moji kolegové, kteří si zkusili jen natáčet operetu, potvrzují, že v operetě se vyskytují party, jež převyšují svou náročností řadu partů operních. Domnívám se, že je velká chyba, že se operetnímu žánru nevěnují konzervatoře tolik, jak by měly. Další věcí je, že mnozí režiséři nechtějí dělat své inscenace takzvaně normálně. A že to normálně už udělat ani neumějí. A hlavně – zpěváci a herci nedokážou potřeby operetního umělce naplnit. Operetní řemeslo u nás zkrátka vymizelo. Někdy mi vytýkají, že jsem zastáncem operety. Ale já říkám – nejsem zastáncem operety, jsem zastáncem všech hudebních žánrů. Všechny divadelní hudební formy mají právo na svoje místo na slunci.

Vy v operetách nejen účinkujete, ale také je úspěšně a s citem pro žánr režírujete. Vycházíte při režiích ze svých jevištních zkušeností?

K operetě nesmíme přistupovat tak, že ji parodujeme. Opereta se musí hrát „mile vážně“.

Pohybujete se zdatně mezi žánry celý život, a to na mezinárodních scénách. V současné době například právě v Plzni zpíváte Vandergeldera v Hello, Dolly, vystupujete v Offenbachově Pařížském životě a v opeře současného skladatele Miroslava Kubičky Jakub Jan Ryba. Na plzeňské konzervatoři vedete muzikálové oddělení…

Překračování žánrů mě na mé kariéře baví. Právě v roce 1992 se to vyplatilo. Takové muzikálové role jako je Jean Valjean operní školení rozhodně potřebují.

Valjean je považován za vaši životní roli. V roce jste 1995 reprezentoval Českou republiku na slavnostním koncertě k 10. výročí uvedení světové premiéry muzikálu Les Misérables v londýnské Royal Albert Hall jako jeden ze sedmnácti Jeanů Valjeanů z celého světa. Byl to jistě úžasný zážitek.

Ano, Valjean je mojí nejmilejší muzikálovou rolí. Máte pravdu, Royal Albert Hall – to byl opravdu životní zážitek.

Do Royal Albert Hall jsem se vrátil v minulém roce, když jsem zpíval pod taktovkou Jiřího Bělohlávka ve Věci Makropulos. Janáčkovy postavy mám velmi rád. Nejoblíbenější operní rolí zůstává Števa v Její pastorkyni. Rád jsem měl Tichona v Kátě Kabanové, ale i Hauka-Šendorfa ve Věci Makropulos. Rolí ve Státní opeře a Národním divadle byla celá řada, byl mezi nimi Pedrillo z Mozartova Únosu ze serailu či Alfréd z Traviaty. Také Šujského v Borisi Godunovi jsem moc rád zpíval. V operetě to s těmi nejoblíbenějšími rolemi tak jednoznačné není. Nevím, jestli je to Eisenstein v Netopýrovi, Danilo ve Veselé vdově, Edwin v Čardášové princezně nebo Bolo v Polské krvi. Asi tím, že jsem vyučen činohercem, mě baví hrát charakterní role. Není nic horšího, než když zpěváka jeho role nebaví. Takže počínaje Hajným v Rusalce a Zetou ve Veselé vdově konče, dělám všechny role rád.

S mnohými rolemi, které jste zmínil, jste hostoval na zahraničních scénách.  

Začalo to s mým šéfováním operetního souboru v Plzni. Tehdy jsem dostal telefonicky nabídku hostovat se Števou ve Francii, což mi otevřelo cestu do lyonské opery, kde jsem hostoval v Rusalce a Borisi Godunovovi. V té době jsem také začal spolupracovat s Českou filharmonií (Beethovenova Devátá, Dvořákova Stabat Mater a další), ale i s orchestrem Československého rozhlasu v Praze. Koncertní činnost se rozvíjela a velmi mě bavila. Specielně koncertní činnost s Pavlou Břínkovou, s níž jsme uskutečnili téměř tisíc koncertů u nás i v zahraničí a zároveň natočili několik společných CD. Roli uměleckého šéfa jsem vykonával rád. Důležité bylo, že se mi dařilo všechno skloubit s vedením souboru. Měli jsme třiadevadesátiprocentní návštěvnost diváků. Přivedl jsem mladé lidi, omladil soubor. Ale nebylo možné počet sólistů ani členů sboru a orchestru rozšířit. Přesto byl soubor muzikálu a operety ekonomicky nejvyrovnanější. Protože soubor neměl srovnatelné podmínky, rozhodl jsem se z postu šéfa odejít.

Nelitujete toho někdy?

Litoval jsem toho hned po půl roce, když jsem viděl, co se se souborem dělo dál. Když zmizel orchestr a tak dál. Cesta, kterou divadlo nastoupilo, vytvoření samostatného muzikálového souboru, je dobrá jen z poloviny. To, že vznikl samostatný muzikálový soubor, je dobře. Ale není dobře, že soubor opery dělá operetu, stejně, jako tomu je i v jiných divadlech. Lidé nejsou v tomto oboru vyučeni. Proto jsem operetní soubor tak bránil. Opereťáci – ti jsou jiní než členové opery a činoherci. Mají prostě odlišnou mentalitu.

Vy jste doma muzicírovali. Myslíte si, že je dnes situace jiná? Muzicíruje se doma vůbec?

Myslím, že za poslední roky se situace vylepšuje. Základní umělecké školy téměř praskají ve švech a vidím to tak i při přijímacích zkouškách na konzervatoř jak v Plzni, tak v Praze. Přicházejí mladí lidé poměrně dobře hudebně vzdělaní a s opravdovým zájmem o hudbu. Otázka je, jakou šíři jejich zájem má a do jaké míry je ovlivňován rodiči. V dobrém i špatném slova smyslu. Nemusí být každý tenor tenorem světového kalibru, ale stačí, když bude mít kladný vztah k hudbě a ke kumštu. Všichni dneska chtějí být muzikálovými hvězdami, a to si myslím, že není tak úplně správně nastoupená cesta. V Čechách se u širší vrstvy obyvatel podařilo vypěstoval mylný názor, že zpěvák popmusic je zpěvákem muzikálovým. Zajímavé je, že například v Brně vycházejí studenti z Janáčkovy akademie múzických umění pro muzikál skvěle připraveni po všech stránkách.

Vedete muzikálové oddělení na plzeňské konzervatoři, zájem o studium na něm je veliký. Dělá vám to radost?

Určitě. Zájem je skutečně velký. Měli jsme díky tomu možnost vybrat s kolegyněmi Stáňou Topinkovou Fořtovou a Venuší Zaoralovou Dvořákovou jen skutečně talentované mladé lidi, kteří mají v oboru perspektivu. V osnovách mají více herectví a pohybové výchovy, kterou vede sólista plzeňského baletu Martin Šinták. Snažíme se, aby náročnost studia na ně byla v tomto směru větší než při výuce klasického zpěvu. Aby byli skutečně všestranní a připravení obstát v konkurenci.

Jakou má tato mladá generace perspektivu při uplatnění na našich scénách?

Není to snadné. Uplatnění bude poměrně obtížné, absolventů je stále více a více a v divadlech se stálé soubory zeštíhlují, zvyšuje se obliba divadel stagionového typu. Obstojí opravdu jen ti dobře připravení.

Není u některých mladých lidí také problém v tom, že očekávají okamžitě velké role, a přitom by ještě potřebovali získávat zkušenosti?

Je to otázka zodpovědnosti pedagogů, aby včas upozornili rodiče i posluchače samotné, že dotyčný nedosáhne na velkou sólovou kariéru. Ale když akceptujeme své možnosti, a to platí všude, můžeme se v jejich rámci velmi dobře uplatnit. Pěvec může být jedním z pilířů operního sboru, je mnoho jiných možností, jak se dobře uplatnit ke spokojenosti své i ostatních. Souvisí to ale s další věcí – zda si takový člověk nechá poradit.

V roce 2000 jste založil uměleckou agenturu a jako producent a ředitel festivalu obnovil po čtyřiceti letech provoz přírodního divadla v Lokti. V roce 2007 jste získal za provoz tohoto festivalu cenu Jednoty hudebního divadla v Praze za „Nejlepší operní počin roku.“  Co vás k tomu přivedlo?

Pocházím odtamtud, dobře prostředí znám. V roce 1992 jsem začal přemlouvat loketskou radnici, aby alespoň částečně začala tento amfiteátr oživovat alespoň zavedením elektřiny, došlo pak k částečnému zrekonstruování hlediště a jeviště. Za patnáct let se jeviště kompletně zrekonstruovalo, vypracoval se projekt na rekonstrukci divadla. Za tu dobu jsme odehráli řadu operních titulů. Nejvíce tam zapadala Dvořákova Rusalka, uváděli jsme ji tradičně, vždyť divadlo bylo v roce 1949 Rusalkou otevřeno. Ale vynikla tam i jiná úspěšná představení, například Nabucco, Rigoletto, Carmen, Aida, Prodaná nevěsta, Kouzelná flétna, krásně tam vyšel i Oněgin. Vše se rozjíždělo velmi slibně, ale bohužel produkce operních inscenací zanikla v důsledku nezájmu sponzorů a nedostatečné podpory jak kraje, tak i obce.

Nesouvisí to s otázkou obecné kulturnosti?

Souvisí. Ale také i s otázkou korupce. Ale těch patnácti let nelituji. Oslovili jsme tisíce lidí, kteří mají rádi operu a jezdili k nám. A také tisíce lidí, kteří na opeře nikdy nebyli a v Lokti kladný vztah k opeře našli. Vytvářeli jsme kvalitní operní inscenace, ale na ně potřebujete mít dostatečné finanční zázemí. Jinak se laťka, kterou jsme si nastavili, nedá udržet. S Loktem jsem se rozloučil koncertním provedením Bídníků v produkci mé dcery. A bylo to krásné loučení.

S Loktem jste se rozloučil, ale s plzeňským divadlem nikoliv. Nyní jste například obsazen do role Františka Xavera Starka v opeře Jakub Jan Ryba, jste obsazován do operetních rolí. A stále účinkujete v inscenacích pražských divadel.

František Xaver Stark je milá charakterní role. A příští rok by mě tu měla čekat hezká role v Lehárově Veselé vdově. A chci se věnovat i pedagogické činnosti. Jak vidíte – nenudím se a mám se nač těšit. Tím spíše, že za celou svoji uměleckou kariéru vděčím své ženě a celé své rodině, která mi od prvních kroků na jevišti vytvářela dokonalé zázemí. Přesto, že se důchodová hranice blíží, tak bych divadelní prkna ani pedagogickou činnost nechtěl zcela opustit. A chtěl bych si vytvořit dostatek času na svá hobby – což je chalupa, autoveteráni a golf.

Děkuji za rozhovor!

 

VIZITKA
Jan Ježek (*1957) v roce 1980 vystudoval hudebně-dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Ještě jako student se stal sólistou operetního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Po téměř desetiletém angažmá přijal nabídku pražského Hudebního divadla Karlín. Roku 1991 se úspěšně zúčastnil konkurzu do Opery pražského Národního divadla a po rozdělení souborů se stal sólistou Státní opery Praha. Během tříletého angažmá na této scéně se představil jako Cassio (Verdi: Otello), Laerte (Thomas: Mignon), Walter (Wagner: Tannhäuser), Franz (Offenbach: Hoffmannovy povídky) a Števa (Janáček: Její pastorkyňa); posléze již jako umělec bez stálého angažmá zde hostoval například v rolích Mozartova Pedrilla (Únos ze serailu) a Monostata (Kouzelná flétna), Šujského (Musorgskij: Boris Godunov), Tichona (Janáček: Káťa Kabanová), Artura (Donizetti: Lucia z Lammermooru) nebo jako Eisenstein v operetě Johanna Strausse Netopýr. V roce 1992 dostal příležitost ztvárnit postavu Jeana Valjeana v muzikálu Les Misérables, v letech 2003-2007 pak i v novém nastudování tohoto úspěšného díla. Na jevišti Národního divadla v Praze hostoval mimo jiné v roli Števy, Barůcha ve světové premieře opery Petra Ebena Jeremias a v inscenacích Bizetovy Carmen, Smetanovy Prodané nevěsty a Dalibora, Dvořákovy Rusalky, Janáčkovy Věci Makropulos a Mozartovy Kouzelné flétny. V letech 1997–2000 byl uměleckým šéfem souboru Operety a muzikálu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Zahraniční hostování ho zavedla mimo jiné do Opéra National de Lyon (Hajný v Rusalce a Šujskij v Borisi Godunovovi), na turné po USA (Eisenstein v Netopýru), do Německa, Rakouska, Nizozemí, Itálie, Norska, Francie a Japonska. Dvakrát získal cenu Literárního fondu za interpretaci role (1988, 1989), stal se vítězem pěvecké soutěže Lehárovo Komárno a v oboru opereta – muzikál obdržel prestižní Cenu Thálie 1999. Jako zakladatel novodobé tradice a producent každoročně připravoval operní festival Loketské kulturní léto v přírodním divadle pod hradem Loket.
(Zdroj: narodni-divadlo.cz)