Překračování žánrů mě baví. Tenorista Jan Ježek slaví šedesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Tenorista Jan Ježek je nepřehlédnutelnou postavou tuzemských divadelních scén. Znají ho posluchači napříč hudebními žánry: diváci operních představení, milovníci operety i muzikálové publikum. Rolí, jež ve všech těchto oborech ztvárnil, je bezpočet. Jan Ježek jako interpret žánry bravurně střídá. Mění je, ale nesměšuje. Patří díky tomuto svému umění mezi nemnoho umělců, kteří dokážou přesně odlišit a postihnout, co ten který žánr potřebuje. Je k nevíře, že tento všestranný umělec a také organizátor kulturního života a producent slaví v těchto dnech kulaté jubileum.
Jan Ježek (zdroj archiv autorky)

Svoji uměleckou kariéru začínal v operetním souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni, odešel do Hudebního divadla v Karlíně, vystupoval záhy na předních tuzemských scénách a v zahraničí, a to jak na jevištích, tak na koncertních pódiích. V roce 1991 se stal sólistou Státní opery Praha a v době tohoto angažmá stačil v roce 1992 ztvárnit také postavu Jeana Valjeana v československé premiéře muzikálu Bídníci. Valjeana ztvárnil i v dalším pražském nastudování v roce 2003. Od roku 1994 je stálým hostem Opery Národního divadla v Praze a Státní opery Praha. V letech 1997–2000 byl uměleckým šéfem souboru operety a muzikálu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Je držitelem mnoha ocenění a nositelem Ceny Thálie za rok 1999 za roli Freda Grahama z Kiss Me, Kate v inscenaci Divadla J. K. Tyla Plzeň.  Na svém kontě má i CD nahrávky. Hostuje na zahraničních koncertních a operních scénách v SRN, Rakousku, Holandsku, Itálii, Norsku, Francii, Velké Británii, Japonsku a USA.

 

Přivedlo vás ke zpěvu a k divadlu rodinné prostředí?

V rodině jsme neměli ani divadlo, ani hudební předky, ale měli jsme takzvané muzicírování. Jak ze strany otce, tak ze strany maminky. Můj otec byl ten typ člověka, který zahrál, na co sáhl. Moje babička byla nejžádanější zpěvačkou kostelních kůrů a moje druhá babička pro změnu zakládající členkou ochotnických spolků na Zakarpatské Ukrajině, kam se jako Češka za první republiky dostala. Rodiče lpěli na tom, abychom s bratrem hráli na nějaký hudební nástroj. Hrál jsem tedy na klavír, což se pralo s tím, že jsem hrál závodně volejbal. Na první soutěž ve zpěvu mě ve dvanácti letech přihlásil učitel hudební výchovy na základní škole. A tím to všechno vlastně začalo.

Vyhrál jste?

Ano, soutěž se jmenovala Sokolovský talent. A v patnácti jsem se přihlásil na další soutěž. A tam jsem v krajském kole v Sušici poznal osudového člověka mé pěvecké kariéry: paní profesorku Stellu Vedamovou Jarolímovou. Byla to ona, kdo mě přivedl ke studiu zpěvu. Na konzervatoř jsem nastoupil na doporučení své profesorky až po mutaci v osmnácti letech a udělal jsem přijímačky jak na hudebně dramatické oddělení, tak na pěvecké. Musel jsem se rozhodnout. A zpětně vím, že jsem se rozhodl dobře. Zůstal jsem v péči mé paní profesorky a nastoupil na obor hudebně dramatický. Studoval jsem tedy v ročníku, který vyprodukoval takové herce, jakými byli například Zlata Adamovská, Veronika Freimanová či Miroslav Dlouhý. Vynikající byla také moje profesorka herectví Helena Rejšková Lehká, které vděčím za mnohé.

Ale činoherním hercem nejste. Proč zpěv nakonec zvítězil?

Chtěl jsem zkrátka hlavně zpívat. Maturoval jsem Mackie Messerem a od 28. srpna 1978 jsem se stal sólistou operety a muzikálu v Divadle J. K. Tyla v Plzni. A v této době jsem se i šťastně oženil.

Pamatujete si své první role?

Na to člověk nikdy nezapomíná. Nejdříve jsem samozřejmě dělal role menší, jako například Grófa v Čardášové princezně, který tam má dvě věty. Pak ale už přišly druhooborové mladokomické role. A změna nastala pro nás všechny s příchodem režiséra Petra Novotného, kdy se poměrně hodně začaly dělat muzikály. Kabaret, Řek Zorba, Kdyby tisíc klarinetů, klubové představení Pojďte, lidi, do divadla a další. Po vojně, kterou jsem odsloužil v Armádním souboru V. N., mě čekaly už role větší – například můj milovaný Mackie Messer, také větší operety, jen namátkou Gasparone Carla Millöckera, Popiel v Polské krvi. Musím říci, že jsem měl velké štěstí, když jsem se dostal právě do tohoto souboru. Jeho členové si mě vzali pod křídla, pomáhali mi. A já jim vděčně naslouchal. Za všechny bych chtěl jmenovat Rudofa Kutílka. Měl jsem skvělé kolegy. Ne každý měl to štěstí.

K operetě jste si v Plzni přibral i operu.

Dostal jsem také nabídku hostování v plzeňské opeře, byl to Malcom ve Verdiho Macbethovi. A pak Toník ve Smetanových Dvou vdovách, který mi později otevřel cestu do Národního divadla v Praze.

Ale zamířil jste do Karlína…

Nabídku na angažmá v Karlíně jsem dostal v roce 1987. V Karlíně jsem začal dělat první operetní obor, mojí první rolí byl Danilo ve Veselé vdově v režii Evžena Sokolovského. A čekaly mě zde i krásné role muzikálové.

V době, o níž jsme hovořili, byly operety běžnou a žádanou součástí repertoáru. Dnes se dostávají na jeho okraj, uváděny jsou výjimečně, sporadicky. A když už se hrají, ne vždy se podaří. Co zapříčinilo podle vašich zkušeností tento posun? Přitom na nezájem publika si opereta stěžovat nemůže…

Není jeden důvod, proč se opereta nehraje. Je jich několik. U nás se vžil názor, že dnes je fenoménem muzikál, že o operetu vlastně nikdo nestojí. Není to pravda. Hrál jsem na mnoha českých scénách v celé řadě operetních představení – téměř vždycky bylo vyprodáno a diváci nadšení. Opereta se u nás především nedělá řemeslně. Za těch téměř čtyřicet let u divadla jsem viděl moře operních zpěváků a moře činoherců, kteří si v operetě takzvaně namleli. Ono obsáhnout všechny disciplíny, které žánr operety zahrnuje, je těžké. Lidé buď umí zpívat, ale neumějí tancovat a mluvit, nebo umějí mluvit a tancovat, ale neumějí zpívat. A tak podobně. Dobrý operetní umělec musí umět tohle všechno. Proto je opereta těžká.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář