Premiéra České baletní symfonie II – především hudební zážitek

Baletní soubor Národního divadla představil druhou premiéru této sezony, večer choreografií českých autorů inspirovaných českou hudební tradicí. Projekt, který je uváděn v rámci Roku české hudby, navazuje na komponovaný program Česká baletní symfonie z roku 2007, jen s novým přízviskem v číslici II. Dramaturgie večera tvoří průsečík tvorby tří generací jak skladatelů, tak choreografů. V hudbě je rozpětí o poznání větší: generaci devatenáctého století zastupuje dílo Antonína Dvořáka, dvacátého století Bohuslav Martinů a Jan Jirásek. V choreografii počítáme jen v desítkách let: tři generace představují práce Jiřího Kyliána, Petra Zusky a Viktora Konvalinky jako nejmladšího představitele domácí tvorby.Program otevírá choreografie Jiřího Kyliána Polní mše na hudbu Bohuslava Martinů. Jde spíš o obnovenou premiéru, protože toto dílo již Národní divadlo na repertoáru mělo (v letech 1992–1993, 1995–1997 a ještě bylo vráceno na repertoár v roce 2002 v rámci projektu Pocta Jiřímu Kyliánovi). Choreografie z roku 1980 je jedním z děl, ve kterých již krystalizoval Kyliánův moderní rukopis, jeho tvarování pohybu čerpající s čistých, až geometrických linií i vynalézavá práce se skupinou tanečníků na jevišti. Hudební podklad souzní s pohybem, který v ideálním případě vytváří na jevišti jakýsi rezervoár energie, neboť tančí dvanáct mužů, kteří by měli být soudržnou skupinou, analogií vojska. Polní mše Bohuslava Martinů vznikla v roce 1939 pod dojmem blížící se válečné katastrofy, není liturgickou skladbou, která by byla určena k provádění, ale ze struktury mše vychází (text napsal Jiří Mucha na základě různých náboženských textů). Choreografické zpracování Jiřího Kyliána je stejně jako hudba prodchnuté současně melancholií i odhodláním a vzdorem. Nevypráví příběh ani neodkazuje explicitně na náboženské symboly, duchovní rozměr je obsažen v čistotě pohybu. Gesta paží vztažených do prostoru v jemných akcentech a kanonické nástupy mají v sobě naléhavost, unisona sjednocují, sóla a společné variace menších skupin vytvářejí vzájemné kontrasty ve vnímání jedince a skupiny.

Kyliánovy choreografie, v nichž má každý pohyb své místo v přesně určené části taktu a každý tanečník své místo v prostoru i vůči ostatním, vyžadují přesnost a preciznost. Na jevišti Národního divadla se bohužel nepodařilo udržet soudržnost této kompozice. Tanečníci se stavěli do nevyrovnaných řad, někteří nebyli sjednoceni ani ve vnímání hudby, v naplnění dynamických akcentů, chyběla jednota. Formace menších skupin (trojice, čtveřice) byly málo čitelné, takže opozice nemohly vyniknout, mnozí tanečníci nevnímali vzájemné vztahy v prostoru. Nepochybně jde o problém krátkého času k nastudování a také o systém obsazení, které je naplánováno pro tři skupiny, ale většina tanečníků má v každém obsazení jiný part, což je v tomto typu choreografie velmi náročné. Premiérová interpretace byla tak pro diváky zklamáním, zvlášť když vezmeme v úvahu, že jde o reprezentativní těleso první scény republiky. Nejkvalitnějším zážitkem byla interpretace hudební. Celý večer dirigoval David Švec a orchestr Národního divadla, kterému je často v případě baletních inscenací vyčítána laxnost v přístupu k hudebnímu materiálu, se ukázal ve velmi dobré světle, stejně jako sbor. Hloubku zážitku Polní mši pak dodaly procítěné sólové party Ivana Kusnjera.

Druhým kusem večera byla premiérová choreografie Viktora Konvalinky. Ten se jako autor podílí především na kratších choreografiích v nezávislé skupině DekkaDancers, kde rozvíjí současný taneční slovník, občas s odkazem ke streetovým stylům, a také inklinuje k pohybové nadsázce. Novinka s názvem Guru je spíše vážná a po pohybové stránce se hlásí více k dědictví moderního tance. Hudební předlohou je soudobá kompozice Jana Jiráska, všestranného autora, který uspěl mimo jiné jako skladatel filmové hudby. Tato autorská baletní hudba je náročnější, ale plně vyhovuje zvolenému choreografickému slovníku. Jde o skladbu pro orchestr a sbor, jenž je umístěn na vyvýšené stupně za scénu a stává se tak součástí celého kusu.

Ve své novince se Konvalinka zabývá problematikou vůdce, názorového leadera či chcete-li kouče, tedy někoho, koho lidé dobrovolně vyhledávají, ale stojí pak vždy napůl mezi osobním rozvojem a dobrovolně přijatou manipulací. V dějinách na sebe bere mnoho podob, třeba i biblického proroka. Zde je vykreslen jako mladý muž v obleku, a právě oblek z něj dělá civilizovanou osobnost, někoho lepšího: entrée tanečníka, který jej ztělesňuje, je totiž zprvu postaveno spíše na animálním pohybu. Na jevišti tančí pět párů, rozehrávají scénky partnerských neshod, hádek, žárlivosti, vzájemných sporů. Choreografie je hravá a nesklouzává k přehnané gestikulaci. Nejcivilnějším projevem je určena postava guru, který vždy přichází, aby urovnal spory a ukázal správné řešení. Ovšem zda je lepší za všech okolností očekávat na rozsouzení zvenčí nebo se z vlivu vymanit, na toto rozuzlení si diváci musejí počkat. Scénografie zahrnuje dnes tak oblíbené využití stolu a židlí, se kterými je manipulováno, ale chvílemi interpretům spíš překážejí. Choreografii sluší světelný design, který vede divákovu pozornost v dění na jevišti. Guru vnesl do programu svěží vítr a bylo také patrné, že tanečníci se v Konvalinkově práci cítí uvolněně a jistě.

Petr Zuska sáhl k tématu vážnému a niternému. Zpracoval první větu Stabat Mater Antonína Dvořáka v choreografii, v níž tančí dvanáct tanečnic, a je tedy ženským protipólem Polní mše. Petr Zuska sáhl k tématu bolesti a ztráty, jež je svým způsobem pro muže ve své úplnosti nepostihnutelná: bolesti matky, která ztratila dítě. Boží rodička je pro Petra Zusku symbolem a obrazem zármutku kterékoli ženy všech časů. I Antonín Dvořák komponoval Stabat Mater pod dojmem osobní ztráty, smrti jeho malých dětí.

Dílu dominuje výtvarná složka: horizont je zakryt, v tmavé kulise zeje temný otvor ve tvaru kříže, od nějž jsou do všech stran napjata tenká lana, která tak připomínají paprsky světla (efektu je bohužel dosaženo na úkor divákova pohodlí, protože kvůli přestavbě se neúměrně prodloužila přestávka). Ve světelném designu se střídají dva dominantní prvky: osvětlená cesta od kříže směrem k rampě a bodově jasně ohraničené kruhy, do nichž vstupují tanečnice. Choreografie se snaží zachytit zoufalství ženy, jež je znásobeno každou z tanečnic, z nichž se vyděluje sólistka. Pohybový materiál její postavy se ale neliší od ostatních, její postavení určuje vztah ke skupině, pro kterou je čímsi jako vůdkyní. Tanečnice v dlouhých splývavých šatech a prostovlasé působí žensky a křehce, což jistě pro mnoho diváků bude hlavním estetickým kritériem.

V pohybu dominují rozmáchlá gesta paží vedená švihem, tanečnice většinu času spíš přebíhají po jevišti, mizejí v otvoru a znovu se z něj vynořují nebo se pohybují jako skupina hledající vzájemnou oporu. V rychlosti není příliš prostoru pro jemnější práci s detailem nebo inovaci, jako kdyby i choreografie vznikla jaksi narychlo. Tam, kde se zklidňuje její dynamika, získává na přesvědčivosti a také více vyniká symetrie některých výjevů. Její struktura přesně sleduje hudební členění včetně repetic, takže se mnoho vazeb opakuje. Menší důraz je kladen na vnitřní prožitek, dílu uniká tichá niternost, která k žalu patří víc než velká gesta. Ta největší bolest většinou zůstává v nitru člověka skryta, nevyřčena… Možná má odhalení nitra symbolizovat závěrečný obraz, kdy se skutečně odhalují samy tanečnice. Je zajímavé, že akt obnažení se opakuje v závěru všech tří choreografií. Náhoda?

Problematicky se jeví rozmístění pěveckého sboru v lóžích v přízemí a na prvním balkoně. Jednak se tím divadlo připravuje o případnou tržbu z prodaných míst, jednak svou přítomností v hledišti narušují pěvci tradiční dělení divadelního prostoru. Pěvecký výkon samotný byl ovšem sugestivním zážitkem, ať jde o sólisty (Maria Kobielska, Jana Sýkorová, Jaroslav Březina a Miloš Horák) nebo sbor. Ten pod vedením Martina Buchty podával vůbec po celý večer skvělý výkon a je nutno konstatovat, že hudební složka vlastně v této premiéře o hodný kus předčila složku taneční. To je jistě v kontextu oslav Roku české hudby pozitivní, ale diváci přišli především na tanec…

Hodnocení autorky recenze: 70 %

Česká baletní symfonie II
Dirigent: David Švec
Sbormistr: Martin Buchta
Balet Národního divadla
Orchestr Národního divadla
Sbor Opery Národního divadla
Premiéra 17. dubna 2014 Národní divadlo Praha

Bohuslav Martinů:
Polní mše
Choreografie: Jiří Kylián
Scéna: Jiří Kylián
Kostýmy: Jiří Kylián, Petra Lebdušková
Původní design osvětlení: Jiří Kylián
Adaptace designu osvětlení: Kees Tjebbes
Technická adaptace (scéna a osvětlení): Joost Biegelaar
Ivan Kusnjer (baryton)
Libuše Klausová (klavír)

Tančí – Ondřej Vinklát, Marek Svobodník, Alexandre Katsapov, Matěj Šust, Francesco Scarpato, Vaeceslav Burlac, Guido Sarno, Pavel Kremsa, Karel Audy, gabriel Barrenengoa, Viktor Kocian, Tomáš Kopecký
***

Jan Jirásek:
Guru
Choreografie: Viktor Konvalinka
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Petra Lebdušková
Světelný design: Daniel Tesař

Tančí – Francesco Scarpato, Nikola Márová, Aya Watanabe, Tereza Kučerová, Zuzana Příhodová, Magdaléna Matějková, Vaeceslav Burlac, Marek Kašparovský, Mathias Deneux, Ondřej Vinklát, Mário Bakuš
***

Antonín Dvořák:
Stabat Mater
(první věta)
Choreografie: Petr Zuska
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Petra Lebdušková
Světelný design: Petr Zuska, Pavel Kremlík
Maria Kobielska (soprán)
Jana Sýkorová (alt)
Jaroslav Březina (tenor)
Miloš Horák (bas)

Tančí – Kristýna Němečková, Aya Watanabe, Mária Dorková, Magdaléna Matějková, Morgane Lanoue, Andrea Kramešová, Alice Petit, Alina Nanu, Louise Corpechot, Tereza Kučerová, Sophie Fletcher, Marta Drastíková

www.narodni-divadlo.cz

Foto Martin Divíšek, Pavel Hejný