Premiéra Cizince v Braníku: Chytnou Losers druhý dech?

Inscenace není dějová a také žádný sofistikovaný příběh nebo poselství neslibuje, jen odkrývání lidské povahy, lidské podstaty, k němuž tak jako tak na jevišti dochází. Je to široké pole k tomu vytvořit inscenaci volnou kompozicí, která nechá divákům prostor pro interpretaci. Živá hudba, intenzivně proměnlivý světelný design, rychlé přestavby a klipovitost se u Cizince starají o rychlý spád. Dynamika a trochu toho překvapení na scéně tu už chyběly, takže novinka působí jako hluboké nadechnutí na čerstvém vzduchu.

Performeři svou akci začínají mezi diváky, což v dnešní době sice není již zcela neobvyklé, ale pro mnoho návštěvníků to stále ještě může být překvapivý start. Nenápadně korzují už před představením, když si publikum kupuje občerstvení do sálu a se zvědavostí zkoumá koupací vanu, která je jako vstupní artefakt naaranžovaná před zavřenou oponou. Na jeviště se pak akrobaté dostávají obratně přes auditorium, a to už se na jevišti objevil Taro Tamura v ženských šatech jako ztělesnění námětu inscenace, jinakosti, neznáma, něčeho provokujícího a lákajícího k prozkoumání. Rozehrává pružně femininní taneční kreaci, obojživelník světů. Na pozadí scény, když je odhalena, vidíme cosi jako velkou mříž, nebo náznak rozděleného prostoru, což je oblíbený ikonický znak pro pokoje či byty, pro rozdělení lidských příbytků obecně. Na konstrukci jsou zavěšeni performeři v pestré směsici oděvů, začínají vertikální tanec a přesuny v prostoru, jako kdybychom je sledovali z ptačí perspektivy. Škoda, že v průběhu inscenace není tento princip rozpracován důsledněji, mohl by být i základním prostředkem – nevzpomínám si, že bychom na principu takového typu akrobacie už měli nějakou tuzemskou inscenaci vystavěnu.

Ženská postava z projekce ožívá na jevišti, je jako opilá a provokativní, sehrává sérii řízených pádů. Za jejími zády zatím v závěsech na konstrukci obyvatelé domu či sídliště nacházejí vzájemnou oporu a kontakt, styčné body. Ve scénografii se objeví zrcadlové poloprůhledné mobilní bloky, je to jako šest kójí, které připomínají třeba scénografické řešení z laternovského Poea, performeři v nich vytvoří takové malé panoptikum. Vzduchem se ze záznamu nesou jejich hlasy, mluví o sobě, zatímco se v prosklených vitrínách dávají do pohybu, svůdným tancem, který nepřekvapuje formou, ale je prodchnutý určitou živočišností. Pružné páteře a pohyby pánve hovoří za vše. A pak už se rozehrává celý kaleidoskop situací a výjevů, za zvuků živé kytary, autenticky vytvářené rytmické linky i zpěvu (hudebník performuje stranou na proscéniu).

Inscenace funguje, jako když roztočíte krasohled, není to číslovaná revue, protože zde nejde o oddělená novocirkusová čísla jako ve varieté, ale o rychlý sled výjevů a situací, jež mnohdy ani nejsou dokončené, ale jen rozehrané, jedna situace rychle nahrazuje jinou. S odstupem vzato jde o známé postupy – expozici postav následuje jejich interakce ve všech možných vztazích a podobách, aby se zase vrátily do výchozího bodu. V inscenaci tedy nejde o formálně nové přístupy, ale spíš je překvapivě dynamická svou strukturou, která připomíná filmový nebo klipový střih. V jednotlivých scénách se objeví známá technika nebo povědomé využití kostýmu, ale než si toho divák stačí všimnout, scéna už se změnila v následující. Světla vždy rychle mění barvy a intenzitu, nechybí kouř. Řemeslně chytlavé a vtahující.

To, co se odehrává mezi performery, není žádná žánrová idylka, spíš série konfrontací navzájem či se sebou samými, odhalování se, víc než náznakové ubližování a spory, stopy neovladatelných vášní. Italská režisérka pracuje s temnou stránkou lidské podstaty, alespoň pokud jí to dovolí typy interpretů. Taro, který se skupině stále vymyká svou křehkostí, se objevuje již v civilním oděvu a bez paruky. Z vany je na šálách vyzvedána žena, která se zdá páchat sebevraždu, bojuje se závěsným systémem o nádech a o život. Ostrý rytmus a zvuky dorážejí s velkou intenzitou do uší. Žena balancuje na hraně existence a neexistence v kruhu zrcadel. Za bezpečnou clonou igelitové výplně se svléká muž. A další scény se střídají. Performerka v závěsu na zdi v exhibici zakončené pádem, akrobatický boj (ve kterém jsou ale prvky akrobacie snad zbytečné, protože vyjádření vlastní síly je hlubší než snaha ukázat triky), důkaz, že i žena umí být agresivní. Diva v kabátku s kožešinou kolem krku se nechá vyzdvihnout na šále…

Nestačíme uvažovat nad tím, kolikrát jsme takový scénický vtip viděli, protože scéna je krátká – v tom je ta vynalézavost a v dobrém slova smyslu prohnanost aktuální režie. Nedává čas. Protože teď se zase objevila skupinka tří opilých mladíků, kteří se určitě dostanou do maléru. Tři dívky na hrazdě sedí u stropu jako hodné sestry a černá vrána. Chlapec s cyr wheelem se objevil nečekaně a bezdůvodně, ale má obrovský úspěch. Do hudby proniká zvuk deště, zrcadla se otáčejí směrem k publiku, dokonce se na ně dá i promítat projekce, a hudba evokuje fantasy světy. Tisící varianta stínohry a mlhy na jevišti. A přece jen se sem tam objevuje i viditelný šev mezi akcemi, který by šlo trochu víc začistit… Bodové světlo se efektně opře do zrcadel. Cizinec se vrací v paruce. Hra s žonglovacími kruhy jako perpetuum mobile. Prší. Hororové zvuky se vkrádají do mysli. Předěly mezi scénami se protahují a začínají být zřetelné. Performeři rozehrávají akrobatická čísla, zřejmě sportovní klání nebo pouliční hecování. Inscenace se vrací k formě připomínající hudební klip. Performeři mění sami umístění kójí, hlavního scénografického prvku, zdá se mi, jako bych viděla scénu závislosti a uzdravování. Skok do objetí v dramatickém duetu. Velká party a funky akrobacie, diskotéka.

Ano, z té směsi výjevů nebude divák „moudrý“ a i takto poskládaná ze vzpomínek zřejmě působí chaoticky a bizarně, ale jako celek překvapivě dobře funguje! Performeři se nepouštějí do akcí, ve kterých by přecenili svoje síly, část materiálu není ani akrobatická, spíš jsou vedeni do polohy groteskně herecké a hledají co nejzuřivější nebo co nejvášnivější projev. Režisérka nastavila inscenaci takovou dynamiku, že není ani čas uvažovat o smyslu nebo významovém obsahu jednotlivých scén, a zřejmě je to právě hlavní motivace pro rychlý „střih“. Dopřát útržky výjevů jako ve snu, kde se také obrazy horečně míhají a málokdy docházejí situace svého rozuzlení. Divoké sny tentokrát Loserům vycházejí. Protože je inscenace nabitá akcí, neslibuje nedosažitelné hloubky, není tu podsouván žádný přehnaně intelektuální obsah. Na scéně je odhalováno to, co odhalit lze, a to velmi zručně, a ačkoliv vidíme známé principy, jsou přinejmenším provázány nově, a to není málo. V kontextu poslední tvorby souboru Cizinec přináší dynamiku, akci a svěží vítr. Snad je to začátek nové etapy!

Cizinec (Losers Cirque Company)
Režie: Firenza Guidi
Scénografie: Petr Horníček
Hudba: Kirill Yakovlev
Kostýmy: Lucie Červíková
Light design: Michael Bláha
Zvuk: Karel Mařík
Zpěv: Michal Pribylinec

Performeři: Ester Josefina Vandasová, Michaela Kadlčíková, Kristýna Stránská, Petr Dlugoš, Petr Dvořák, Tomáš Vacek, Taro Tamura, Michal Pribylinec, Kirill Yakovlev
Text a zpěv k písni Alabama Sky: Michal Pribylinec

Premiéra: 11. 12. 2024, Divadlo BRAVO!