Premiéry Mirky Eliášové a Ester Trčkové

Nejen Studio ALTA naladilo diváky s příchodem září na meditativní klidnou vlnu prožitků. Žižkovské divadlo PONEC zahájilo sezonu v obdobné atmosféře, komorním projektem, pro který se spojil orchestr BERG a choreografka Mirka Eliášová. Inscenace pro všechny diváky od 6 let promlouvá ke všem generacím, nenásilně vtahuje, oslovuje dítě uvnitř dospělého. Na scéně se společně setkávají hudebníci – skladatelka Jana Vöröšová, Jana Kubánková a Radek Doležal – spolu s performery: Jazmínou Piktorovou a Radimem Kláskem.

Diváky v bezprostředním usazení v oblíbené polo-aréně nejen na doslech, ale hlavně na dotek, vítá zvuk. Ano, asi si dovedeme představit, že na nevtíravý začátek, který je výzvou ke zklidnění a soustředění, zareagují bezprostředně především děti, ale i pro ostatní jde o důležitý krok, od sebe i k sobě, od hluku do ticha, ve kterém mohou vyniknout i takové zvuky jako chrastění oříšků v sevřených dlaních.

V podobném minimalistickém duchu se celé mírně participativní představení odvíjí. Hudebníci se pohybují, tanečníci rozezvučují svoje těla i rekvizity – hudební nástroje nejsou jen ty tradiční, ale hraje se tu třeba i na sklenice s vodou a nástrojem se může stát jakýkoliv předmět. Publikum se chvílemi na zvukové, rytmické složce může podílet též, nebo se pokusit vnořit do rezonujícího souzvuku. Inscenace je inspirovaná inuitským příběhem a pracuje de facto s jedním ze základních divadelních, ale i kultovních principů, se ztotožněním s rostlinným nebo animálním světem.

Akci podbarvují velmi citlivě provedené projekce, které svou čistotou připomínají novou vlnu, záběry se postupně prolínají z jednoho výjevu do druhého jako v dvojexpozici a divákovi pomáhají v orientaci, ačkoliv konkrétní porozumění není pro zážitek nijak nutné. Sníh, stébla trávy, silueta ptáka, kořeny a stonky rozrůstající se před očima nebo skrýš malé myšky, nejsou to ilustrace, ale paralely. V inscenaci je v rámci dané struktury prostor i pro improvizaci, ale sled scén a využití rekvizit je dané, mnohé vyžadují speciální pozornost a dovednost hraničící s balančními technikami. A oba hlavní tanečníci se pohybují s velkou plasticitou a soustředěným zaujetím, v kvalitě prožitku i vedení pohybu v naprosté přítomnosti a vědomí, ať už jsou v soustředěné komunikaci těl, sami se sebou anebo s rekvizitami. V jemném doteku, ve spojení rukou, v dynamice, v náznaku… Není banálních akcí a taneční sekvence plynou v souladu s hudebně zvukovou složkou, jako dialog, do něhož jsou tedy tu a tam vtahováni diváci.

Křehkost této choreografické i hudební kompozice s prvky nepředvídatelnosti by mohla být předznamenáním nové sezony, která sice co do počtu událostí slibuje dost hektických chvil, ale zdá se, že alespoň jistá část tvůrců instinktivně na jevišti vytváří alternativu. (Plusový bod za rozpoznatelný konec představení. Je to možná banalita, ale stále to neumí každý…)

Štěstí v podzemí
Mladý soubor, spolek SPOLK uvedl ve Studiu ALTA v oficiální premiéře choreografii Ester Trčkové,The Miners. Tanečníci v kombinézách a s čelovkami nenechají nikoho na pochybách o tom, kde se nacházíme. Choreografie zpracovává motiv hledání a jako metaforu tu máme podzemí a ty, kteří také hledají, vzácné kovy nebo suroviny. Je to přímočarý příměr, stejně tak jako mnoho dílčích výjevů, avšak zcela v kompetenci rozhodnutí choreografky, která volí čitelné a rozpoznatelné obrazy.

Je tu několik podnětných výtvarných prvků. Zprvu les skládacích žebříků, které tanečníci především přesouvají a manipulují s nimi. Samozřejmě jde o konkrétní představu hledání světla a něčeho vzácného nebo příjemného nahoře, snad v jiném světě „nad námi“, což trochu připomíná dystopii. Zaujme však především světelný design, scéna ponořená do šera, kterou v jednom okamžiku protínají a prosvěcují právě jen tanečníci a jejich světla. Jejich intenzita může být pouze pro publikum v některých chvílích příliš silná, stejně jako záře diagonálního světla ze zadního rohu, které by možná mělo být nasměrováno více šikmo, aby diváky neoslinilo. Efekt tančících světel je však nezpochybnitelný. A vlastně jsme si ani nestačili všimnout, že baterky se tanečníkům posunuly na temena hlavy a jako pásky jim zakryly oči, takže svítí pozpátku. I tímhle směrem se někdy za štěstím chodí.

Mezi hlavními čtyřmi aktéry se čas od času jako blyštivá vábnička proplete tanečnice oděná v bílém kostýmu, nařaseném a posetém blyštivými třpytkami i kousky kožešiny. Na jednu stranu jasná narážka, ale přesto, když vám hodně utíká fantazie, najde si cestu ven. Víte, že horníci si dřív do šachet nosili kanárky v kleci? Ptáci citliví na důlní plyny totiž jako první svým chováním mohli odhalit přítomnost metanu a varovat před nebezpečím. V přeneseném významu by přeci vesele se třepotající světlá bytost mohla být takovým ptáčkem, který hlásí „čistý vzduch“ a správný směr cesty.

V choreografii se konkrétním způsobem zachází také s rekvizitami, se skrumážemi pozlacených kartonových krabic, které jsou svázané a jako vábničky lákají k vlastnictví a nahromadění, dokud svým majitelům doslova nesvážou nohy. (Pokud ale vím, tak tato pasáž prodělala od doby, kdy choreografie byla studentským představením, vyčištění od konkrétnosti na více místech a posunula se zde od předmětů k jejich schránkám, což je jistě dobrý tah. V současném tanci obzvlášť je potřeba vnímat jeho hlavní devizu, kterou je přenos a vyvolání pocitů a emocí, abstrakce skutečně ve smyslu abstrahování od reality, a vytváření prostoru pro diváckou interpretaci, která je většinou tím zásadním prožitkem.)

Jiným obrazem je pak hromadný záchvat smíchu, nějakou chvíli nakažlivý, posléze však nesnesitelně falešný, jak se jej tanečníci všemi možnými způsoby znovu snaží u sebe i u druhých vyvolávat, skrze dotyk a škádlení, ale i hlas. Je to možná narážka na přeceňování pozitivního myšlení, respektive jeho nadměrné vyžadování a falešné přikrášlování vlastního prožívání, které se rozmohlo v určitých enklávách seberozvoje. Dnes je snad již trend takové falešné pozitivity na ústupu. Mimochodem v tomto bodě choreografie rezonuje s generačně spřízněnou výpovědí Manus Art Collectivu End of Blaho, která zobrazuje stejně exaltované a nepravděpodobné projevy štěstí a radosti, a navíc je interpretuje jako drogu.

Tanečníci tedy skrze tyto odbočky hledají své štěstí a nenacházejí je ani v nadbytečném blahobytu ani v křečích smíchu. Nakonec se ukazuje, že to, co hledá, si musí nakonec každý najít sám – a má vůbec náramné štěstí, když ví, co to je. Závěr choreografie, ve kterém David Králík stoupá po vysokém žebříku k místu u stropu ozářeném jako okno, mi připomněl opět dystopický film, konkrétně Ostrov (2005), v němž hrdinové nacházejí cestu z podzemí, o kterém ale nevěděli, že v něm byli uvězněni. A samozřejmě, že kombinace prvků podzemí/možná jeskyně + světlo otevírá otázku, jestli choreografka trochu nemyslela i na Platona. A k tématu ještě jako referenci k prostředí (i tématu „hledání světla v temnotě“) doporučuji sehnat si k poslechu výborný rozhlasový absurdní horor Zdeňka Svěráka Podzemnice olejná.

Tanečníci SPOLKu jsou sehranou skupinou, která postupně odkrývá kvality souboru a své jednoty, schopnosti partnerské práce, rychlé reakce, bezprostřední komunikace. Mají v sobě ještě nevybouřenou energii a jsou evidentně prosyceni chutí tančit a tvořit.

Stále stejný příběh
Hudba: Jana Vöröšová
Choreografie: Mirka Eliášová
Tanečníci: Jazmína Piktorová, Radim Klásek
Hudebníci: Jana Vöröšová, Jana Kubánková, Radek Doležal
Light design a video: Pavel Havrda
Kostýmy: Renata Weidlichová
Dramaturgická spolupráce: Jiří Jakl 
Koprodukce: Eli & kol., Orchestr BERG, Tanec Praha z. ú. / PONEC – divadlo pro tanec
Premiéra: 5. 9. 2023, divadlo PONEC

The Miners
Námět, režie a choreografie: Ester Trčková
Dramaturgie: Marta Hermannová
Interpretace: Adam Kmenta, David Králík, Žaneta Musilová, Barbora Ptáčková a Šárka Říhová
Hudba: Tomáš Borl
Scénografie a kostýmy: Klára Pavlíčková
Light design: Kristýna Hauptová
Produkce: Viktorie Budinská a Magdalena Jirků
Premiéra: 10. 9., Studio ALTA