Přemysl Vojta, další český hornista v Berlíně

Brněnský rodák Přemysl Vojta (1983) začal své hudební vzdělávání v šesti letech se zobcovou flétnou, v deseti pak poznal lesní roh. Po absolutoriu Pražské konzervatoře u Bedřicha Tylšara  přešel v roce 2004 na Univerzitu umění v Berlíně do třídy uznávaného Christiana-Friedricha Dallmanna. Už v době studií se stal členem prestižních mládežnických orchestrů Gustava Mahlera a Evropské Unie; rok působil jako akademista Staatskapelle Dresden, krátce byl sólohornistou Pražské komorní filharmonie a před třemi lety na jaře nastoupil na stejnou pozici v Konzerthausorchestru v Berlíně, kde působí dodnes. Krom toho je ovšem také náruživým komorním hráčem.Jste vítězem jedné z největších světových soutěží – ARD v Mnichově. Jak dlouho jste se na ní připravoval a co jste jí obětoval?

Já jsem byl v sezóně před soutěží v takzvané zkušební době. Tu dostane každý nový člen orchestru na to, aby si ho kolegové „oťukali“. V mém případě trvala skoro rok a půl a byla plná stresu. Takže jsem se snažil po té hudební stránce soustředit jen na její úspěšné zakončení. Na začátku července 2010 jsem se dozvěděl, že jsem obstál. Od té doby jsem se na ARD připravoval. To znamená zhruba dva měsíce. A obětoval jsem vlastně celé léto – dovolenou a ještě k tomu nějaké neplacené volno v práci. Soutěž začala ke konci srpna 2010.

Jak soutěž probíhala a co vám výsledek přinesl?

Soutěž měla předkolo – všichni zájemci museli poslat svoji audio nahrávku, na základě které vybrala porota kolem šedesáti soutěžících. Asi padesát z nich pak na samotnou soutěž přijelo. Následují další čtyři kola, přičemž v každém se počet soutěžících zúží víc jak o polovinu.

První kolo bylo víceméně takové poznávací. Každý měl zhruba dvacet minut na předvedení svého umu. I tak první kolo trvalo celé tři dny. Což je podle mě pro porotu dost velký zápřah. Ve druhém kole už jsme měli více prostoru. Kolem čtyřiceti minut.

V semifinále, kdy už nás bylo jen šest, to bylo napínavé. Hráli jsme koncert od Wolfganga Amadea Mozarta s Mnichovským komorním orchestrem – a bez dirigenta! Pro většinu z nás to byla zcela nová zkušenosti a už jen ty zkoušky před samotným koncertem byly malou prověrkou. V semifinále přišla na řadu i povinná skladba od Jörna Arneckeho, která byla napsaná speciálně pro tuto soutěž. Noty nám zaslali pár měsíců před začátkem soutěže.

Ve finále jsme hráli se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu. Dirigoval Christoph Poppen. Tady jsem byl překvapený, jak nás soutěžící celý orchestr i dirigent úžasně podporovali. Atmosféra byla velmi přátelská. Možná je to i tím, že hodně členů orchestru jsou sami laureáti této soutěže.

Všechny kola byla veřejnosti přístupná. Po finále mohli i samotní posluchači hlasovat a udělit jednomu z finalistů „Cenu publika“.

A co mi výsledek přinesl? Ocenění na této soutěži je pro muzikanta ta nejlepší reklama, jakou může mít. Hned po soutěži jsem dostal nabídky na spolupráci s úžasnými orchestry. Pozvánky na různé festivaly, o kterých jsem si dříve četl jen v časopisech. S tím se dostavila samozřejmě i práce navíc – vyřizování korespondence, různých smluv, termíny atd. Musel jsem se naučit tuto práci třídit tak, abych měl dost času na to, proč vše vlastně dělám – hudbu samotnou.

S výsledkem přišla ale i očekávání od ostatních. Na jedné straně máte lidi kolem sebe, pro které jste ten, co vyhrál a proto hraje vždycky dobře. Na straně druhé pak kritiky, kteří vám neodpustí žádnou chybu. Podle mě je dobré si brát z obou stran něco a zároveň i nic. Vytvořit si takovou svoji „objektivní komisi“.Co si o interpretačních soutěžích myslíte?

A opět jsme u tohoJ.  Soutěže jsou na jednu stranu pro klasickou hudbu poměrně důležité. Pro orchestry, manažery a agentury, kteří hledají nové tváře. Jsou jakýmsi filtrem. Výsledek bych ale nebral smrtelně vážně. K úspěchu samozřejmě potřebujete i štěstí, musíte si „sednout“ s porotou atd. Ne zřídka se taky stane, že hned v prvním kole vypadne jeden z favoritů. Nemá dobrý den, podcení přípravu nebo neustojí tlak, který byl na něj vyvinutý okolím. Já jsem měl v tomhle ohledu výhodu, protože nikdo ode mě nic neočekával. A žádné velké vavříny jsem za sebou neměl. Navíc mě úžasně podporovala rodina. Což je v krizových chvílích neocenitelné.

Nepřeceňuje se význam soutěží a není jich zbytečně moc?

Potkal jsem dost lidí, kteří tuto soutěž přeceňují. Ale obecně většina z oboru ví, jak to chodí. Podle mě by se každý měl řídit svým vlastním rozumem a vkusem. Každopádně soutěží pro hornu oproti soutěžím třeba pro klavíristy zase tak moc není. V Evropě jsou pro nás jen Mnichov, Ženeva, Markneukirchen a Pražské jaro. Z menších Porcia, Aeolus v Duisburgu či soutěž v Brně. Ty se různě střídají ve víc jak ročních intervalech. A každá hudebníky – studenty motivuje ke svědomitější přípravě.

Proč hrajete právě na lesní roh a co na něm máte nejraději?

Lesní roh mě zaujal hlavně svým tvarem a zlatou barvou. Čili optická fascinace. To ostatní přišlo až později. Hlavním viníkem je má první učitelka z hudebky – paní Olga Voldánová, která si mě kdysi vyhlédla a na muzikantskou cestu navedla. Já jsem byl takový trouba, který prostě dělal to, co mu řekli. Hodiny a zkoušky o víkendech, různé soutěže s kvartetem, koncerty v Německu a Rakousku. Kde přesně nyní v Německu působíte?

Od roku 2009 jsem zaměstnaný v Konzerthausorchestru Berlín. Šéfdirigentem je v současné době Iván Fischer. Skvělý soubor, ale samozřejmě v Berlíně jsou všichni až za Berlínskými filharmoniky. Od září nastupuji do Staatskapelle Berlín s Danielem Barenboimem.

Jak se liší podmínky muzikanta v Německu a v České republice?

Mám dojem, že muzikanti v německých orchestrech si umí lépe vydupat svá práva. Mají silnější odbory. A podstatně lepší finanční ohodnocení a společenskou prestiž.

Pokud uznáte za vhodné, můžete přiblížit finanční ohodnocení?

Pevné orchestry v Německu jsou rozděleny asi do šesti platových tříd. Můj Konzerthaus je takzvaný „A orchestr“. Což znamená po první kategorii s mimořádnými platovými podmínkami – kam spadá například Berlínská filharmonie, Gewandhaus Leipzig, Staatskapelle Dresden, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu – a po druhé kategorii rozhlasových orchestrů třetí nejvyšší finanční ohodnocení. Člen takového orchestru se nemusí bát, že by neuživil rodinu. Nemusí hrát po kšeftech, ani učit na hudebce, tak jako v Čechách a může se soustředit na svoji práci.

V porovnání s platem v ostatních zaměstnáních v Německu je to, mám pocit, lehce nadprůměrný plat.

Kdybyste si mohl vybrat jen podle srdce, žil byste v Berlíně, Praze, Brně nebo jinde? A proč?

Jednoznačně v Brně či jeho okolí. Kvůli příbuzným, lidem a také řeči – kupodivu mi chybí i obyčejná čeština. Také postrádám českou krajinu. Berlín je placka.Nás tady v České republice nemůže ve spojitosti s hornou nenapadnout asociace či “srovnání“ s Radkem Baborákem, kterému je věnována značná mediální pozornost. Sólových příležitostí jistě není až tak moc – cítíte se jako konkurenti nebo spíše kolegové? Spolupracujete spolu?

S Radkem vycházíme dobře. Nevnímáme se jako konkurence, i proto, že on je přeci jen o něco dál a řeší trochu jiné problémy. Navíc nás hornistů je málo a není důvod si házet klacky pod nohy. Naopak s Radkem a jeho ansámblem „Český hornový sbor“ jsme minulý rok natočili CD s úpravou Deváté symfonie Antona Brucknera pro osm horen, čtyři wagnerovy tuby a varhany. Na určité formě spolupráce jsem dohodnut i s jeho agenturou.

Jsem ale rád, že Radek v Čechách trochu zčeřil poklidnou vodu. Snad se zde horna zase zabydlí se svojí sólovou literaturou. Málokdo to ví, ale čeští hornisté jsou zcela jasně nejúspěšnější ze všech našich hudebníků vůbec. Například v historii ARD byli mezi finalisty téměř pokaždé zástupci Československa. Ať již to byl Josef Brázda, Zdeněk Tylšar, Jaroslav Kotulán, paní Vladimíra Klánská – tehdy Bouchalová, Jindřich Petráš nebo Radek Baborák. Z houslistů najdete od roku 1954 mezi laureáty jen Pavla Šporcla s třetí cenou!

Navíc Radek Baborák byl prvním Čechem – a zatím i posledním – v Berlínské filharmonii. A skvělé hornisty  – i bez jakékoliv ceny – najdeme v Čechách stále.

Za váš recitál na Beethovenfestu v Bonnu jste byl oceněn Beethovenovým prstenem, tuto cenu v minulosti obdržela Julia Fischer nebo Lisa Batiashvili. Kdo o ceně rozhoduje a za jaký program jste ji obdržel?

Beethovenfest je festival, který vzkřísili v roce 1994 obyčejní milovníci hudby z Bonnu. Ti pak založili spolek „Občané pro Beethovena“, který od roku 2004 uděluje každoročně Beethovenův prsten jednomu z pěti nejmladších sólistů či dirigentů, kteří na festivalu vystoupili. Svoji vlastní nominaci jsem ale považoval spíš jako kuriozitu, měl jsem pocit, že nemám proti ostatním šanci. Zvlášť, když jedním ze „soupeřů“ byl Martin Stadtfeld- v Německu velmi propagovaný klavírista – nebo houslista Eugen Ugorski. Zúčastnily se ještě další dvě zpěvačky, které zpívali se symfonickým orchestrem v Beethovenově sále. Spolek po ukončení festivalu tajným hlasováním rozhodl, kdo prsten dostane. Hrajete spoustu komorní muziky. Jakou nejraději a s kým?

Komorní hudba je hodně o vztahu mezi lidmi. Takže rád hraji s lidmi, kteří jsou dobrými muzikanty a příjemnými společníky. A když je i skladba a hornový part kvalitní, nepotřebuji nic víc ke spokojenosti.

Jaká sólová vystoupení v zahraničí vás v nejbližší době čekají a kdy vás uslyšíme doma?

V Čechách budeme v červnu se Smetanovým triem natáčet Brahmsovo trio pro Supraphon. V rámci přípravy nás čeká jeden malý koncert v Praze v modlitebně Na Londýnské – 31. března 2012 od 17 hodin. Potom 4. prosince 2012 je v plánu koncert se Stamicovým kvartetem v Praze. A 17. března 2013 s Jakubem Hrůšou a PKF koncert v pražském Rudolfinu.

Jinak konec letošní sezóny se mi zaplnil, od ARD festivalu komorní hudby, přes recitál na Bachfestu v Lipsku, kde uvedu i premiéru od Jiřího Kabáta, až po sólové koncerty se Symfonickým rozhlasovým orchestrem Stuttgart.

Chystáte se i na pedagogickou kariéru? Pokud ano, kde?

Pedagogická kariéra mi už do klína spadla. Učím druhým rokem na Universität der Kunste v Berlíně, kde jsem jedním z asistentů Christiana – Friedricha Dallmanna. Učím i na různých kursech – Lucembursku, Německu či Japonsku.

Co vám v profesním životě vadí a z čeho máte radost?

Zatím si nestěžuji. Ale náročné na strávení jsou občas ty „neplodné“ zkoušky s orchestrem. Nebo práce s arogantními muzikanty, kteří přijdou nepřipravení a všechny kolem sebe kritizují. A radost mám určitě z vydařené práce. Když odchází lidi po koncertě spokojení a obohacení o kulturní zážitek.

Co osobní život? Netrápí vás přemíra cestovaní podobné věci?

Odloučení od rodiny není příjemné a tak se to snažím omezovat…

Děkuji za rozhovor, hodně úspěchů!

www.premyslvojta.com

Foto Juliána Takšony (1, 3, 5) a Siggi Müller (2, 4)