Nevyřčené ticho a nenapravitelný idealista David Stránský

  1. 1
  2. 2

Pražský komorní balet už zítra večer představí svoji další novinku – choreografii Tomáše Rychetského Nevyřčené ticho. Inspirace Janáčkovou klavírní sonátou Z ulice, na motivy studentské tragédie z roku 1905, vedla k vytvoření intimní niterné miniatury pro jednoho muže a tři ženy, která měla svoji původní premiéru před pěti lety v baletu pražského Národního divadla. Tentokrát se v jednom z tanečních partů představí člen Pražského komorního baletu David Stránský, jedna z nejvýraznějších tváří moderního tance u nás. A právě od Nevyřčeného ticha se začal odvíjet náš rozhovor…

Před zítřejší premiérou se vás nechci ptát ani tak na váš taneční part, jako spíš na choreografa Tomáše Rychetského, se kterým se už léta znáte. Možná tím spíš těžká otázka hned zkraje: Co si o Nevyřčeném tichu myslíte? O jeho tématu, kompozici a vyznění? 

V Tomášovi je především můj dlouholetý kamarád. Máme spolu vztah založený na vzájemné úctě a toleranci, smyslu pro humor, podepřený spoustou skvělých zážitků.

Teď k samotné choreografii:  Dle mého názoru je „Nevyřčené ticho“ skvělé dílko. Líbí se mi především svou výtvarnou bohatostí, abstrakcí a prací s kulisou, to vše bohatě podepřeno vynikající hudbou Leoše Janáčka. Téma, které není nikterak úsměvné, o to víc však přitahuje svou prostou lidskostí a zároveň poukazuje na mezery v lidské komunikaci, které jsou v převážné většině klíčem k překročení pomyslného prahu a vstupu do světa zatracení, do světa sebezničení a dále k sebevraždě.

Když už jste zmínil vaše dlouholeté přátelství s Tomášem Rychetským – jak dlouho se vlastně už znáte? A jak se od doby, kdy jej máte možnost osobně v baletu sledovat, jako choreograf vyvíjel? V čem hlavně a které konstanty naopak přetrvávají?

Známe se věru hodně dlouho. Prvně jsme se setkali ve školce, potom v hokeji a po té se naše cesty spojily na tanečním sále, zhruba před sedmnácti lety, kde by bylo možné sledovat začátek našeho aktivního znaní se.

Tom se mění – řekl bych – velmi výrazně. Řečeno slovy klasika: zraje jako víno. Mění se jeho pohybový slovník. S léty dostává velmi konkrétní podobu, styl a výraz. Jeho pohyby se jistě mnohým zdají být příliš ostré, trhané, někdy i málo koordinované a především málo „krásné“ – z estetického, baletního pohledu. Nicméně z mého pohledu je to důkaz jeho neumělé osobitosti a kuráže jít hlavou proti zdi. Jeho choreografickou tvorbu posledních let bych s dovolením rozdělil do dvou rovin. Jedna je vážná s vysokou uměleckou ambicí („Bezpředmětná křehkost“, „Nevyřčené ticho“, „Nedokončený kus“). V uvedených choreografiích je jeho zřejmou snahou dosáhnou co možná nejvyšší umělecké úrovně a zde bere umění vážně. Pak je zde ale i druhá rovina, kam by se daly zařadit zbylé choreografie posledních let, hlavně v tvorbě pro Dekka Dancers. Zde uměleckou ambici – podle mého názoru – zcela cíleně pomíjí a snaží se přiblížit více divákům, vkládá do choreografií velikou dávku humoru a nadsázky… Nebojí se jít až na hranici trapnosti. Právě zde však nejvíce vyniká ten kontrast jeho tvorby. Domnívám se, že je to jeho osobitý boj proti grantovému systému, proti nezájmu lidí o taneční umění, proti špatně fungujícímu systému podpory tance u nás všeobecně.

V otázce se ptáte i na to, v čem jeho tvorba zůstává konstantní. Řekl bych, že v přístupu, v jeho naprosté profesionalitě, otevřenosti novým směrům, trendům, technickým novinkám, v jeho hledání sebe sama a přístupu k tanci.

„Nevyřčené ticho“ nejspíš znáte i jako divák z doby, kdy tuhle choreografii před pěti lety uvedl balet Národního divadla. Liší se nynější verze v něčem od té původní? A jak se vůbec s Tomášem Rychetským jako choreografem pracuje?

Choreografie se od původního provedení liší jen málo a v drobnostech. Spíše jsou to korekce směrem k tanečníkům, vyjití vstříc jejich možnostem. – Vzhledem k harmonii, která mezi mnou a Tomem panuje, je práce s ním pro mě osobně učiněným potěšením.Velmi rád bych se pochopitelně zastavil i u vás, a to nejen jako interpreta, ale i choreografa. Jak se vůbec na svoji profesionální dráhu díváte? Zdá se, že byla plná zákrut, zdaleka ne vždy chtěných… Na co z toho, co máte za sebou nejraději vzpomínáte?

Máte pravdu, že má umělecká dráha je velmi spletitá, možná trochu v kontrastu s mým rodinným a osobním životem, jehož nedotknutelnost si střežím, jak nejlépe dovedu, mnohdy i v podobě ústupků mé profesní dráhy.

Bezesporu nejraději vzpomínám na můj divadelní start, na první tři roky působení v Pražském komorním baletu, na jeho atmosféru, repertoár, tanečníky i vedení. Prožil jsem skutečně nepopsatelné chvíle a nevím, zda je mým štěstím, či naopak smůlou, že to zatím nejlepší jsem zažil hned v začátku a od té doby spíš profesně klesám. Nemyslím tím role, které tančím, myslím tím mou krevní skupinu a typ souboru, kam patřím. V dané chvíli, kdy mluvíme o nové premiéře Pražského komorního baletu, to možná nedává úplně smysl, ale já se bavím i o zázemí a možnosti integrace a realizace plně funkčního souboru, který je také podporován státem a má své stálé zázemí. Tato výtka není mířena, až tak na současné vedení souboru, jako spíš na již zmiňovaný systém státních dotací a podpory tance ve vládě i společnosti.Nezeptat se nelze ani na vaše působení v baletu Státní opery. Jak tuhle etapu vzpomínáte? A co – byť klasika zrovna není vaším oborem – říkáte tomu, jak to s baletem Státní opery dopadlo?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na