Přemysl Vojta, další český hornista v Berlíně

  1. 1
  2. 2

Brněnský rodák Přemysl Vojta (1983) začal své hudební vzdělávání v šesti letech se zobcovou flétnou, v deseti pak poznal lesní roh. Po absolutoriu Pražské konzervatoře u Bedřicha Tylšara  přešel v roce 2004 na Univerzitu umění v Berlíně do třídy uznávaného Christiana-Friedricha Dallmanna. Už v době studií se stal členem prestižních mládežnických orchestrů Gustava Mahlera a Evropské Unie; rok působil jako akademista Staatskapelle Dresden, krátce byl sólohornistou Pražské komorní filharmonie a před třemi lety na jaře nastoupil na stejnou pozici v Konzerthausorchestru v Berlíně, kde působí dodnes. Krom toho je ovšem také náruživým komorním hráčem.Jste vítězem jedné z největších světových soutěží – ARD v Mnichově. Jak dlouho jste se na ní připravoval a co jste jí obětoval?

Já jsem byl v sezóně před soutěží v takzvané zkušební době. Tu dostane každý nový člen orchestru na to, aby si ho kolegové „oťukali“. V mém případě trvala skoro rok a půl a byla plná stresu. Takže jsem se snažil po té hudební stránce soustředit jen na její úspěšné zakončení. Na začátku července 2010 jsem se dozvěděl, že jsem obstál. Od té doby jsem se na ARD připravoval. To znamená zhruba dva měsíce. A obětoval jsem vlastně celé léto – dovolenou a ještě k tomu nějaké neplacené volno v práci. Soutěž začala ke konci srpna 2010.

Jak soutěž probíhala a co vám výsledek přinesl?

Soutěž měla předkolo – všichni zájemci museli poslat svoji audio nahrávku, na základě které vybrala porota kolem šedesáti soutěžících. Asi padesát z nich pak na samotnou soutěž přijelo. Následují další čtyři kola, přičemž v každém se počet soutěžících zúží víc jak o polovinu.

První kolo bylo víceméně takové poznávací. Každý měl zhruba dvacet minut na předvedení svého umu. I tak první kolo trvalo celé tři dny. Což je podle mě pro porotu dost velký zápřah. Ve druhém kole už jsme měli více prostoru. Kolem čtyřiceti minut.

V semifinále, kdy už nás bylo jen šest, to bylo napínavé. Hráli jsme koncert od Wolfganga Amadea Mozarta s Mnichovským komorním orchestrem – a bez dirigenta! Pro většinu z nás to byla zcela nová zkušenosti a už jen ty zkoušky před samotným koncertem byly malou prověrkou. V semifinále přišla na řadu i povinná skladba od Jörna Arneckeho, která byla napsaná speciálně pro tuto soutěž. Noty nám zaslali pár měsíců před začátkem soutěže.

Ve finále jsme hráli se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu. Dirigoval Christoph Poppen. Tady jsem byl překvapený, jak nás soutěžící celý orchestr i dirigent úžasně podporovali. Atmosféra byla velmi přátelská. Možná je to i tím, že hodně členů orchestru jsou sami laureáti této soutěže.

Všechny kola byla veřejnosti přístupná. Po finále mohli i samotní posluchači hlasovat a udělit jednomu z finalistů „Cenu publika“.

A co mi výsledek přinesl? Ocenění na této soutěži je pro muzikanta ta nejlepší reklama, jakou může mít. Hned po soutěži jsem dostal nabídky na spolupráci s úžasnými orchestry. Pozvánky na různé festivaly, o kterých jsem si dříve četl jen v časopisech. S tím se dostavila samozřejmě i práce navíc – vyřizování korespondence, různých smluv, termíny atd. Musel jsem se naučit tuto práci třídit tak, abych měl dost času na to, proč vše vlastně dělám – hudbu samotnou.

S výsledkem přišla ale i očekávání od ostatních. Na jedné straně máte lidi kolem sebe, pro které jste ten, co vyhrál a proto hraje vždycky dobře. Na straně druhé pak kritiky, kteří vám neodpustí žádnou chybu. Podle mě je dobré si brát z obou stran něco a zároveň i nic. Vytvořit si takovou svoji „objektivní komisi“.Co si o interpretačních soutěžích myslíte?

A opět jsme u tohoJ.  Soutěže jsou na jednu stranu pro klasickou hudbu poměrně důležité. Pro orchestry, manažery a agentury, kteří hledají nové tváře. Jsou jakýmsi filtrem. Výsledek bych ale nebral smrtelně vážně. K úspěchu samozřejmě potřebujete i štěstí, musíte si „sednout“ s porotou atd. Ne zřídka se taky stane, že hned v prvním kole vypadne jeden z favoritů. Nemá dobrý den, podcení přípravu nebo neustojí tlak, který byl na něj vyvinutý okolím. Já jsem měl v tomhle ohledu výhodu, protože nikdo ode mě nic neočekával. A žádné velké vavříny jsem za sebou neměl. Navíc mě úžasně podporovala rodina. Což je v krizových chvílích neocenitelné.

Nepřeceňuje se význam soutěží a není jich zbytečně moc?

Potkal jsem dost lidí, kteří tuto soutěž přeceňují. Ale obecně většina z oboru ví, jak to chodí. Podle mě by se každý měl řídit svým vlastním rozumem a vkusem. Každopádně soutěží pro hornu oproti soutěžím třeba pro klavíristy zase tak moc není. V Evropě jsou pro nás jen Mnichov, Ženeva, Markneukirchen a Pražské jaro. Z menších Porcia, Aeolus v Duisburgu či soutěž v Brně. Ty se různě střídají ve víc jak ročních intervalech. A každá hudebníky – studenty motivuje ke svědomitější přípravě.

Proč hrajete právě na lesní roh a co na něm máte nejraději?

Lesní roh mě zaujal hlavně svým tvarem a zlatou barvou. Čili optická fascinace. To ostatní přišlo až později. Hlavním viníkem je má první učitelka z hudebky – paní Olga Voldánová, která si mě kdysi vyhlédla a na muzikantskou cestu navedla. Já jsem byl takový trouba, který prostě dělal to, co mu řekli. Hodiny a zkoušky o víkendech, různé soutěže s kvartetem, koncerty v Německu a Rakousku. Kde přesně nyní v Německu působíte?

Od roku 2009 jsem zaměstnaný v Konzerthausorchestru Berlín. Šéfdirigentem je v současné době Iván Fischer. Skvělý soubor, ale samozřejmě v Berlíně jsou všichni až za Berlínskými filharmoniky. Od září nastupuji do Staatskapelle Berlín s Danielem Barenboimem.

Jak se liší podmínky muzikanta v Německu a v České republice?

Mám dojem, že muzikanti v německých orchestrech si umí lépe vydupat svá práva. Mají silnější odbory. A podstatně lepší finanční ohodnocení a společenskou prestiž.

Pokud uznáte za vhodné, můžete přiblížit finanční ohodnocení?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na