Přemýšlím o tom, zda lidstvo náhodou nehloupne

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s violoncellistou, pedagogem a uměleckým vedoucím souboru Barocco sempre giovane Josefem Krečmerem


U lidí podobného ražení, jako jste vy, se alespoň mně snad pokaždé vnucuje otázka: Muzikant, manažer, nebo pedagog? Čím hlavně se cítíte být? A měnila se lety nějak odpověď na tuhle otázku?

Ano, měnila. Od devíti let hraji na violoncello, jsem absolventem pražské Akademie múzických umění. Od svých jednadvaceti působím jako pedagog na Konzervatoři v Pardubicích, působil jsem v několika komorních souborech, třináct let jsem byl koncertním mistrem Komorní filharmonie Pardubice. Celý život se profesionálně věnuji muzice, ze všeho nejvíc mne ale naplňuje pedagogická práce. Asi to je v genech – pocházím z učitelské rodiny a i pro mé rodiče byla kantořina víc posláním než prací. Tu třetí profesi – roli manažera – jsem si nezvolil sám. V roce 2004 jsem založil na konzervatoři Barocco sempre giovane (Baroko stále mladé), malý komorní orchestr, složený z velmi nadaných a pro muziku zapálených studentů. Během krátké doby se rozvinula velmi pestrá koncertní a nahrávací činnost, zahraniční koncertní turné, vlastní abonentní cyklus koncertů, účinkování v rozhlase, televizi i na významných mezinárodních festivalech včetně Pražského jara. Ze studentů se postupně stali profesionálové a mnozí projevili přání v činnosti souboru pokračovat. Založil jsem tedy obecně prospěšnou společnost, která provozuje komorní soubor Barocco sempre giovane, pořádá koncerty a festivaly a podporuje mladé nadané umělce. Tak jsem se tedy stal „manažerem“. :-)

Je to hlavně hudba, co vám dává vnitřní klid? Nebo něco jiného? Právě onen vnitřní klid při onom až vražedném profesním koktejlu zcela jistě potřebujete…

Ne, hudba mi vnitřní klid nedává. Naopak mne velmi vzrušuje a objevuji v ní stále něco nového, bez ohledu na žánr a dobu jejího vzniku. Nezajímá mne pouze ta, která je hloupá a nic nesděluje. – Nevím, jak vypadá vnitřní klid… Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že ve věku, v kterém se právě nacházím, budu chodit na houby a na ryby, jezdit pomalu na kole a krmit holuby. Zatím mi nic takového nehrozí. Nevím, zda je to dobře, nebo špatně…

„Váš“ soubor Barocco sempre giovane vlastně zanedlouho oslaví už desáté narozeniny. Jaká byla ta dosavadní léta z vašeho pohledu uměleckého vedoucího tohoto souboru?

Krásná a neopakovatelná…

Největší úspěch? Co byste z celé té dnes už docela dlouhé historie vybral?

Velmi úspěšných koncertů ve významných koncertních sálech u nás i v zahraničí bylo mnoho. Moc rád ale také vzpomínám na koncerty zdánlivě méně významné, třeba na úžasnou atmosféru venkovských kostelů.

Měnilo se hodně složení souboru?

Základní složení souboru je stále stejné. Máme však celou řadu stálých spolupracovníků. Když už je řeč o spolupracovnících, je mezi nimi řada výjimečných domácích i zahraničních osobností. Na které z nich nejčastěji vzpomínáte a jak moc dokáže setkání s nimi ovlivnit váš soubor?

Soubor spolupracoval během své existence s mnoha zajímavými českými i zahraničními sólisty, bylo jich opravdu hodně – Giuliano Carmignola, Václav Hudeček, Ivan Ženatý, Bohuslav Matoušek, František Novotný, Gabriela Demeterová, Josef Špaček nebo Jana Vonášková-Nováková, Jiří Bárta, Michaela Fukačová či Ivan Vokáč u violoncella, Jana Boušková, Kateřina Englichová, Lukáš Klánský, István Dénes, Jaroslava Pěchočová, Ad-El Shalev, Barbara Maria Willi, Edita Keglerová, Vojtěch Spurný za cembalem, Aleš Bárta, Waclav Golonka, Václav Rabas, Jaroslav Tůma, Adam Viktora u varhan, Carol Vincenc, Claudi Arimani, Jiří Stivín, Žofie Vokálková či Jan Ostrý s flétnou, Ivan Sequardt, Liběna Sequardtová – hoboj, Václav Vonášek, Luboš Hucek – fagot, Miroslav Kejmar, Jiří Houdek – trubka, Radek Baborák – lesní roh, sopranistky Michiyo Keiko, Hana Jonášová nebo Petra Alvarez, mezzosopranistky Markéta Cukrová, Michaela Kapustová či Edita Adlerová, jejich kolegové Rafael Alvarez, Juraj Hollý, Roman Janál, Tomáš Král… A dlouhá další řada vynikajících mladých hudebníků, laureátů mezinárodních interpretačních soutěží… Spolupráce s každým z těchto sólistů přinesla vždy něco nového.

Nedá mně to, nezeptat se na vás i na to, jak se za dobu historie souboru vyvíjely podmínky pro činnost podobných uměleckých uskupení, jako je to vaše? Jinými slovy: je dnes těžší přežít, než tomu bylo dřív? Mají to soubory mimo největší hudební centra o hodně těžší?

Neřekl bych, že to máme těžší. V Pardubicích sice pořádáme pravidelné abonentní koncerty, ale dnes už se nedá hovořit o tom, že sídlíme pouze v Pardubicích. Koncertujeme po celé republice i v zahraničí – jen od října do Vánoc budeme v Polsku, Turecku, Švýcarsku, na jaře ve Španělsku a tak dále. Zkušebnu si pronajímáme střídavě v Pardubicích i v Praze, zdaleka ne všichni členové souboru žijí v Pardubicích… Ptáte se, zda je těžší přežít dnes než dříve. Nevím. Myslím, že udržet pohromadě takovýto soubor bylo vždy těžké. Ačkoli z toho nemám velkou radost, jsem dnes už opravdu více manažer než umělecký vedoucí souboru. Zůstaňme ale ještě u Pardubic: Jak byste vůbec charakterizoval pardubické publikum? Je v něčem specifické? Jiné než jinde?

Především je naše. Za ta léta, kdy zde pořádáme abonentní koncerty, se s našimi stálými posluchači již dobře známe, mnozí z nich nám píší a telefonují, ptají se, co uslyší v příští sezoně a jaké pozveme sólisty. Pro mne je to velmi povzbudivé i závazné, snažím se vymyslet vždy něco nového a zajímavého tak, abychom naše příznivce nikdy nezklamali.

Jak hodně pro svoje pardubické publikum šijete program na míru? Třeba co se právě začínající sezony týče?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na