Přesný zásah. Nový Oněgin v Drážďanech

Střelecká terminologie (nebo alespoň to, co za ni považuji) v názvu této recenze možná někomu připomene, že tematicky podobný titulek jsem už použil více než před rokem ve spojitosti s jinou premiérou Semperovy opery. Na prvního máje roku 2015 zde zaznělo stěžejní dílo Carla Marii von Webera v režijním pojetí Axela Köhlera, a právě to mě tehdy inspirovalo k článku Čarostřelec, který se netrefil (zde). Víc podobností mezi oběma projekty naštěstí neshledávám, protože na rozdíl od hodně slepých kulek, jimiž tehdy v Köhlerově těžkopádné produkci Weberovi hrdinové do diváků pálili, mířil nový Eugen Oněgin (premiéra 30. června 2016) opravdu přesně a jeho municí byla zdařilá inscenace, vynikající pěvci a neméně skvělé hudební nastudování.

Švýcarský režisér Markus Bothe se sice v Drážďanech představil poprvé, ale jinak se jedná o zkušeného tvůrce, s jehož rukopisem už se měli možnost seznámit diváci Deutsche Oper Berlin, Staatsoper Stuttgart, Washington National Opera a mnoha dalších prestižních scén. Pro Semperoper si připravil osobité vidění Čajkovského „lyrických scén ve třech dějstvích a sedmi obrazech“, oproštěné od všech zjevných ruských reálií, ale zato posunuté k univerzálně platnému příběhu, který se mohl udát kdykoliv a kdekoliv. Dobu vzniku původní Puškinovy poemy nicméně připomíná na první pohled stabilně neměnná scéna (scénografie Robert Schweer) v podobě klasicistního sálu s bohatým štukováním, látkovými tapetami s květinovými vzory a dřevěnou intarzovanou podlahou. Právě tady nacházíme už během předehry Oněgina v moderním obleku s košilí bez kravaty a Taťánu v elegantních plesových šatech (kostýmy Ester Geremus). Muž zoufale ukazuje ženě zmuchlaný dopis a žádostivě na ni hledí, ale ona ho gestem ruky odmítá. Jsme tedy zjevně na konci příběhu a vše, co je před námi, je tedy jakási retrospektiva.

Možná, že takový dějový spoiler na úvod snad ani nebyl zapotřebí, ale předpokládám, že se pro něj režisér rozhodl z toho důvodu, aby co nejdříve předvedl publiku neobyčejně působivé jevištní kouzlo. Rozlehlá místnost totiž zdaleka není tak kompaktní, jak by se mohl na první pohled zdát; jsou to vlastně čtyři obří rámy za sebou. Ty se mohou podle potřeby odsunout za levou či pravou stranu portálu a místo nich se na scéně objeví rámy nové, takže sál je opět pohromadě. Se začátkem prvního obrazu se ovšem díky této spektakulární jízdě objevuje na scéně trojice venkovsky oblečených dam Larina, Filipjevna a Olga, za nimi zaparkovaný traktor a několik obřích balíků slámy. Návštěvnice z budoucnosti Taťána mezi ně ve svých plesových šatech evidentně nezapadá, a tak ji okamžitě posílají převléknout. Hloubavá mladá žena s knížkou v ruce se od nich ovšem v mnohém liší i potom: jejich přehrabování se v nových přírůstcích do garderoby je jí stejně protivné, jako participace na nevkusné lidové veselici, kvůli níž dorazili do sálu i zaměstnanci (ne-li nevolníci) z Larinina statku.

Taťána se vůbec projevuje jako značně introvertní osoba; příchod hostů v podobě dvorného Lenského a arogantně povýšeného Oněgina v ní však vyvolá nemalou zvědavost. Oněginovo znechucení z pobytu Larinových se projevuje sérií úmyslných faux pas: místo paní domu políbí ruku chůvě Filipjevně, místo kytice předá Taťáně několik náhodně nalezených obilných klasů. Improvizovaný „dárek“ nicméně žena vděčně přijme, a zatímco Lenský vyznává z vrcholku jednoho ze slaměných balíků lásku Olze a předává jí rukopis své milostné básně, posadí se Taťána se zvláštním cizincem na kapotu traktoru a povídá si s ním.

Další z jevištních přesunů zbaví scénu zemědělských rekvizit a dopraví na ní mohutnou knihovnu plnou svazků, v níž nechybí ani malý kumbál, velký právě tak pro jednu schoulenou Taťánu. Zde píše zamilovaná žena svůj dopis Oněginovi a pomáhá jí v tom stále se zvětšující se počet jejích dvojnic, čmárajících zběsile cosi po podlaze. Nutno říci, že jako vizuální obraz Taťániny vzrušené a zmatené mysli to funguje mimořádně působivě, ovšem výjev, který by mohl znamenitě charakterizovat celou inscenaci, přijde až v samém závěru dopisové scény. Žena dopíše svůj dopis, vystoupí ze své skrýše a do široka roztáhne ruce. Tato Taťána s osudovým psaním v ruce a „ukřižovaná“ na vlastní knihovně je okamžik hodný zapamatování…

Předzvěstí věcí příštích je útok čety uklízeček na popsanou podlahu na začátku třetího obrazu. Nejen, že reálně zlikvidují všechna imaginární písemná vyznání Taťániných dvojnic, ale způsob, jakým berou do rukou v gumových rukavicích majitelčiny knihy a s jakým despektem se k nim chovají, Taťánu značně znervózní. A podobně jako ony s knihami pak se zoufalou ženou zachází i Oněgin, který přichází vyřídit aféru s dopisem jen jako běžnou nepříjemnost. Zmuchlané psaní i k němu přiložený „památeční“ klas sice s opovržením hodí zlomené Taťáně do klína, ale před odchodem si obojí ještě znovu strčí do kapsy. Jak už víme, s oním dopisem se totiž ještě setkáme…

Další ze zázračných scénických výměn vykouzlí na jevišti sál připravený k oslavě Taťániných narozenin. Návštěvníci v kostýmech z nejrůznějších epoch od poloviny devatenáctého století až po současnost se snaží jubilantku rozveselit, a mnoho pro to dělá i Triquet – obscénní striptér skrytý v obřím růžovém dortu – ale zklamané ženě zřejmě není pomoci. Trapnost venkovského bálu inspiruje znuděného Oněgina k provokativnímu románku s Olgou; když je šokovaný Lenský najde spolu v Triquetově dortu, přeteče míra jeho trpělivosti a vyzve přítele na souboj.

Opět vidíme muchlání dopisu, ale jiného než prve: Olga, překvapená náhlou změnou chování svého snoubence, vrací takto rozčíleně Lenskému jeho milostnou báseň. V závěru čtvrtého obrazu dojde na další památný výjev: Oněgin přijme Lenského výzvu k souboji tak, že s ním přede všemi smýkne o zem a uhodí ho do obličeje. Ponížený básník poté nepřijde na nic lepšího, než identickým způsobem naložit s Olgou… Explicitní fyzické násilí jako by bylo tou poslední kapkou ke zjištění, že jiné než tragické rozuzlení tato situace mít nemůže.

Souboj mezi bývalými kamarády se uskuteční ve starém známém sále, jehož podlaha je ovšem pokryta jakýmsi potrubím, a zatímco hustě sněží, pod uschlým stromem kope sekundant Saretzki hrob pro budoucí oběť duelu. Příchozí Oněgin sice neztrácí nic ze své arogance, ale přesto se snaží Lenského přesvědčit, že boj na život a na smrt je už přeci jen čímsi za hranou, za níž už není cesty zpět. Hrdý básník na to ovšem přijde až příliš pozdě; sám svůj výstřel vzdá a chce se s Oněginem usmířit, ten však provokativně hledí na druhou stranu a pouze intuitivně vystřelí směrem k Lenskému. Cíl bohužel nemine…

Následující polonéza představuje symbol Oněginových výčitek svědomí. Rámy se sice obligátně rozjedou do různých stran, ale tentokrát zůstanou kdesi na půli cesty. Ve vzniklém bludišti se potácí muž s pistolí v ruce a potkává přízraky minulosti: stále se objevující a k zemi padající Lenského dvojníky, Larinu, žádající o políbení ruky, Filipjevnu se psaním v ruce, tančící Olgu i zoufalou Taťánu… Protože k sebevraždě nenajde dostatek odhodlání, doputuje až na elegantní velkoměstský ples dávného přítele, knížete Gremina. Zde se setkává s jeho manželkou, jíž není nikdo jiný než Taťána, a protože mu ji kníže představuje s až pygmalionskou tvůrčí hrdostí, není divu, že Oněgin jejímu kouzlu tentokrát propadne.

K tajné schůzce mezi jím a Taťánou posléze dojde v prázdném sále, který je v inscenaci vždy „arénou“ pro důležitá setkání obou protagonistů. Oněginovi však v očích Greminovy manželky nepomůže ani fakt, že stále vlastní její dopis i obilný klas, ani pozice, v níž prosí o lásku shrbený a na kolenou. Ještě než ho uprostřed místnosti nechá samotného, věnuje mu Taťána dlouhý polibek na rozloučenou – a s jeho chutí na rtech klesá zničený Oněgin k zemi…

Výborně rozehrané a zcela věrohodné vztahy mezi postavami i opulentní scénické a vizuální řešení, to vše ve světě režiséra Markuse Botheho téměř dokonale funguje. Bez vynikajících představitelů by ovšem i takto pečlivě připravená inscenace mohla být jen prázdnou slupkou bez obsahu. A že se tato varianta nenaplnila, je zásluhou výjimečně vyrovnané pěvecké sestavy. Nejvýraznější postavou na scéně byla nepochybně Taťána finské sopranistky Camilly Nylund. Renomovaná mozartovská, wagnerovská a straussovská diva, ale i skvělá Dvořákova Rusalka, představila svůj variabilní soprán ve znamenité formě. S obdivuhodnou zvukovou průrazností i neomylným citem pro vykreslení všech nálad své citlivé hrdinky přirozeně ovládla jeviště, samozřejmě nejpamátněji v dopisové scéně. Nylund je přirozeně krásná žena ušlechtilého zevnějšku a navíc velmi přesvědčivá herečka; v režijní koncepci, kde věk ani národnost hrdinů nejsou důležité, je tedy Taťánou zcela na svém místě.

Jeden ze svých nejlepších výkonů z poslední doby předvedl německý barytonista a přední sólista souboru Christoph Pohl v titulní roli. Jeho technicky dobře vedený hlas se zajímavým zabarvením se ukázal být pro úlohu Oněgina jako téměř ideální; pěvcův zralý zevnějšek se navíc atraktivně doplňoval s úmyslně klackovitým chováním nezodpovědného a znuděného dandyho, a tím uvěřitelněji pak působilo jeho závěrečné prozření nad ubohostí celého jeho předchozího života.

Chorvatský tenorista Tomislav Mužek si se svým příjemně znějícím hlasem na pomezí lyrického a dramatického tenoru bez potíží poradil s partem Lenského – pojal ho jako veskrze sympatického a přátelského chlapíka, jemuž chybí jen potřebná dávka nadhledu ve správnou chvíli. Zejména po herecké stránce mu byla výtečným protějškem spolehlivá německá mezzosopranistka Anke Vondung jako Olga. Jedním z hrdinů představení se stal i ukrajinský basista Alexander Tsymbalyuk v roli Gremina. Se svým úctyhodným hlasovým fondem i osobním charismatem vytvořil z epizodní úlohy nepřehlédnutelnou figuru, a že „láska kvete v každém věku“ tvrdil ve své slavné árii i navzdory svému výrazně mladistvému zevnějšku… Jednu z vokálně i herecky nejvýraznějších představitelek Filipjevny, jakou jsem kdy měl tu čest na jevišti spatřit, vytvořila zkušená americká mezzosopranistka Tichina Vaughn, a typově přesnou sestavu na jevišti doplnili ještě Sabine Brohm jako Larina a Timothy Oliver ve vděčné úloze Triqueta. Jako obvykle znamenitý Sbor Saské státní opery pod vedením Jörna Hinnerka Andersena se tentokrát výtečně zhostil i svých hereckých rolí, zejména v obou velkých plesových scénách.

Hudební nastudování, stejně jako režie, byly toho premiérového večera v rukou umělce, který se v Semperově opeře představil poprvé. Jméno finského dirigenta Pietari Inkinena je u nás samozřejmě dobře známé díky jeho pozici šéfdirigenta orchestru FOK; o tom, že je to i výborný operní dirigent, jsme však u nás dosud neměli tu čest se přesvědčit. A to je rozhodně škoda: Čajkovského slavnou partituru předvedl se Staatskapelle Dresden v téměř symfonických barvách, a přesto s plnokrevným dramatickým tahem a velkým citem pro vedení pěvců. Nikoliv náhodou mu pak po představení věnovalo publikum ty nejhlasitější ovace, které si mimochodem v téměř stejné intenzitě vysloužil i tvůrčí tým režiséra Markuse Botheho.

Tečka za sezonou 2015/2016 v podobě nové inscenace Eugena Oněgina by se tedy dala označit spíše za nepřehlédnutelný vykřičník… Návštěvu představení samozřejmě vřele doporučuji, a pokud se vám nepodaří zhlédnout jednu z repríz úvodní série do 9. července, máte tuto možnost i mezi 30. srpnem a 4. zářím, kdy nováčkem v uvedené sestavě bude pouze populární basista Georg Zeppenfeld v úloze Gremina. Rozhodně mám za to, že z návštěvy inscenace určitě zklámáni nebudete. Tento Eugen Oněgin zkrátka míří přímo na srdce a přinejmenším v mém případě v něm i hodně dlouho zůstane.

Hodnocení autora recenze: 90%

Petr Iljič Čajkovskij:
Eugen Onegin
Dirigent: Pietari Inkinen
Režie: Markus Bothe
Scéna: Robert Schweer
Kostýmy: Esther Geremus
Světlo: Fabio Antoci
Choreografie: Teresa Rotemberg
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Dramaturgie: Valeska Stern
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Sächsische Staatskapelle Dresden
Premiéra 30. června 2016 Semperoper Drážďany

Eugen Onegin – Christoph Pohl
Tatjana – Camilla Nylund
Olga – Anke Vondung
Lenski – Tomislav Mužek
Larina – Sabine Brohm
Filipjewna – Tichina Vaughn
Triquet – Timothy Oliver
Fürst Gremin – Alexander Tsymbalyuk
Saretzki – Magnus Piontek
Ein Hauptmann – Reinhold Schreier-Morlock
Vorsänger – Frank Blümel 
Guillot – Moustapha Sow

www.semperoper.de