Přesný zásah. Nový Oněgin v Drážďanech

Střelecká terminologie (nebo alespoň to, co za ni považuji) v názvu této recenze možná někomu připomene, že tematicky podobný titulek jsem už použil více než před rokem ve spojitosti s jinou premiérou Semperovy opery. Na prvního máje roku 2015 zde zaznělo stěžejní dílo Carla Marii von Webera v režijním pojetí Axela Köhlera, a právě to mě tehdy inspirovalo k článku Čarostřelec, který se netrefil (zde). Víc podobností mezi oběma projekty naštěstí neshledávám, protože na rozdíl od hodně slepých kulek, jimiž tehdy v Köhlerově těžkopádné produkci Weberovi hrdinové do diváků pálili, mířil nový Eugen Oněgin (premiéra 30. června 2016) opravdu přesně a jeho municí byla zdařilá inscenace, vynikající pěvci a neméně skvělé hudební nastudování.

Švýcarský režisér Markus Bothe se sice v Drážďanech představil poprvé, ale jinak se jedná o zkušeného tvůrce, s jehož rukopisem už se měli možnost seznámit diváci Deutsche Oper Berlin, Staatsoper Stuttgart, Washington National Opera a mnoha dalších prestižních scén. Pro Semperoper si připravil osobité vidění Čajkovského „lyrických scén ve třech dějstvích a sedmi obrazech“, oproštěné od všech zjevných ruských reálií, ale zato posunuté k univerzálně platnému příběhu, který se mohl udát kdykoliv a kdekoliv. Dobu vzniku původní Puškinovy poemy nicméně připomíná na první pohled stabilně neměnná scéna (scénografie Robert Schweer) v podobě klasicistního sálu s bohatým štukováním, látkovými tapetami s květinovými vzory a dřevěnou intarzovanou podlahou. Právě tady nacházíme už během předehry Oněgina v moderním obleku s košilí bez kravaty a Taťánu v elegantních plesových šatech (kostýmy Ester Geremus). Muž zoufale ukazuje ženě zmuchlaný dopis a žádostivě na ni hledí, ale ona ho gestem ruky odmítá. Jsme tedy zjevně na konci příběhu a vše, co je před námi, je tedy jakási retrospektiva.

Možná, že takový dějový spoiler na úvod snad ani nebyl zapotřebí, ale předpokládám, že se pro něj režisér rozhodl z toho důvodu, aby co nejdříve předvedl publiku neobyčejně působivé jevištní kouzlo. Rozlehlá místnost totiž zdaleka není tak kompaktní, jak by se mohl na první pohled zdát; jsou to vlastně čtyři obří rámy za sebou. Ty se mohou podle potřeby odsunout za levou či pravou stranu portálu a místo nich se na scéně objeví rámy nové, takže sál je opět pohromadě. Se začátkem prvního obrazu se ovšem díky této spektakulární jízdě objevuje na scéně trojice venkovsky oblečených dam Larina, Filipjevna a Olga, za nimi zaparkovaný traktor a několik obřích balíků slámy. Návštěvnice z budoucnosti Taťána mezi ně ve svých plesových šatech evidentně nezapadá, a tak ji okamžitě posílají převléknout. Hloubavá mladá žena s knížkou v ruce se od nich ovšem v mnohém liší i potom: jejich přehrabování se v nových přírůstcích do garderoby je jí stejně protivné, jako participace na nevkusné lidové veselici, kvůli níž dorazili do sálu i zaměstnanci (ne-li nevolníci) z Larinina statku.

Taťána se vůbec projevuje jako značně introvertní osoba; příchod hostů v podobě dvorného Lenského a arogantně povýšeného Oněgina v ní však vyvolá nemalou zvědavost. Oněginovo znechucení z pobytu Larinových se projevuje sérií úmyslných faux pas: místo paní domu políbí ruku chůvě Filipjevně, místo kytice předá Taťáně několik náhodně nalezených obilných klasů. Improvizovaný „dárek“ nicméně žena vděčně přijme, a zatímco Lenský vyznává z vrcholku jednoho ze slaměných balíků lásku Olze a předává jí rukopis své milostné básně, posadí se Taťána se zvláštním cizincem na kapotu traktoru a povídá si s ním.

Další z jevištních přesunů zbaví scénu zemědělských rekvizit a dopraví na ní mohutnou knihovnu plnou svazků, v níž nechybí ani malý kumbál, velký právě tak pro jednu schoulenou Taťánu. Zde píše zamilovaná žena svůj dopis Oněginovi a pomáhá jí v tom stále se zvětšující se počet jejích dvojnic, čmárajících zběsile cosi po podlaze. Nutno říci, že jako vizuální obraz Taťániny vzrušené a zmatené mysli to funguje mimořádně působivě, ovšem výjev, který by mohl znamenitě charakterizovat celou inscenaci, přijde až v samém závěru dopisové scény. Žena dopíše svůj dopis, vystoupí ze své skrýše a do široka roztáhne ruce. Tato Taťána s osudovým psaním v ruce a „ukřižovaná“ na vlastní knihovně je okamžik hodný zapamatování…

Předzvěstí věcí příštích je útok čety uklízeček na popsanou podlahu na začátku třetího obrazu. Nejen, že reálně zlikvidují všechna imaginární písemná vyznání Taťániných dvojnic, ale způsob, jakým berou do rukou v gumových rukavicích majitelčiny knihy a s jakým despektem se k nim chovají, Taťánu značně znervózní. A podobně jako ony s knihami pak se zoufalou ženou zachází i Oněgin, který přichází vyřídit aféru s dopisem jen jako běžnou nepříjemnost. Zmuchlané psaní i k němu přiložený „památeční“ klas sice s opovržením hodí zlomené Taťáně do klína, ale před odchodem si obojí ještě znovu strčí do kapsy. Jak už víme, s oním dopisem se totiž ještě setkáme…

Další ze zázračných scénických výměn vykouzlí na jevišti sál připravený k oslavě Taťániných narozenin. Návštěvníci v kostýmech z nejrůznějších epoch od poloviny devatenáctého století až po současnost se snaží jubilantku rozveselit, a mnoho pro to dělá i Triquet – obscénní striptér skrytý v obřím růžovém dortu – ale zklamané ženě zřejmě není pomoci. Trapnost venkovského bálu inspiruje znuděného Oněgina k provokativnímu románku s Olgou; když je šokovaný Lenský najde spolu v Triquetově dortu, přeteče míra jeho trpělivosti a vyzve přítele na souboj.