Hlavním hybatelem celého návrhu sloučení institucí je náměstek primátora Viktor Tichák, který nepovažuje Moravskou filharmonii, i s ohledem na zahraniční renomé města Olomouce, za dostatečně prestižní instituci. Jak sám říká: „…značka MFO [byla] pro zahraničí aktivity už několika dirigenty identifikována jako málo atraktivní.“ K úspěšnému návrhu všech možných variant sloučení má dopomoci Pracovní komise, kterou Tichák sestavil.
Proti plánovanému spojení MFO a MDO vznikla petice, jejímž iniciátorem je Milan Ludvík, bývalý učitel ZUŠ Žerotín, jejímž cílem je boj proti sloučení obou institucí (online lze petici najít zde). Doufá, že se mu podaří sesbírat minimálně 500 podpisů na papírovou verzi petice, které jsou potřeba k projednání na radnici. Petici je možné také podepsat v kavárně U pošty na Horním náměstí v Olomouci. Petenti plánují zúčastnit se zasedání zastupitelstva naplánovaného na začátek června, kdy by se měla celá záležitost podle jejich předpokladů projednávat. Petiční akci vyslovilo podporu mnoho osobností olomouckého života, například senátor MUDr. Lumír Kantor.
Prezident odborové organizace orchestrálních hudebníků ČR Jiří Dokoupil ve svém vyjádření mluví o nedostatečné objektivitě a zpolitizovanosti celé situace. Také otevřeně poukázal na motivaci politiků – za sloučením obou institucí vidí šanci sáhnout si pro peníze navíc na jiné účely. Současné debaty, zda si vůbec může Olomouc dovolit dvě takto velké kulturní instituce považuje za bezpředmětné a naznačuje, že za zdůrazňováním, jak moc obě instituce zatěžují rozpočet města stojí manipulace s fakty.
Ostatně i Tichák neustále zdůrazňuje především náklady na provoz a zcela nepokrytě naznačuje, že finanční příspěvek ze strany města se zmenší. Zajímavá je i jeho strategie neustálého chrlení myriád více či méně zmatených tvrzení, kdy mluví v různých souvislostech o tématu tak dlouho a používá takové množství prázdných slov, že to časem vyvolá u veřejnosti i politiků otupění a únavu tématem – zvyknou si a vlny odporu zmizí. Občas zároveň „odlehčí“ situaci tvrzením, že vlastně variantu zániku MFO sám nepodporuje. Mezitím jsou v přítmí spřádány plány a ve vhodném okamžiku již nic nezabrání sloučení provést. Což může být i součástí strategie, či možná dalším krokem olomouckých politiků. Až začne pozornost veřejnosti a odborníků otupovat, nastane čas na salámovou metodu: slučovat postupně a co nejvíce nenápadně. Nejdříve prosadí společnou administrativu (administrativní provozy obou institucí se liší, takže zde prostor pro úspory příliš nebude), logistiku a později projekty, ve kterých zahrají spojené orchestry. Tak se spojení polehounku stane novým normálem, až si i veřejnost začne klást otázku, nač jsou tedy vlastně instituce dvě.
Mimochodem, v diskuzi na Facebooku Tichák zmiňuje svou konverzaci s klarinetistou Johannesem Schittlerem z Essenu (filharmonik a hráč v opeře), který se prý „divil velice našemu současnému nastavení“. Odtud pravděpodobně pochází Tichákovo nadšení z jím prosazovaného „německého modelu“. Ano, v Německu tento model funguje, ale jak jsem již zmiňoval ve svém předchozím článku: Nelze srovnávat situaci v Německu a v České republice, jiné jsou nejen kulturní zvyklosti, ale i zaměření diváckých komunit, a hlavně systém financování kulturních institucí. Pokud by pan Tichák chtěl v Olomouci „německý model“ zavést, měli by tam hudebníci největší platy v celé republice. A na ty by v Olomouci peníze sehnali? Je také zajímavé, že ač nadšen konverzací s klarinetistou Schittlerem, Tichák ignoruje další zkušenost ze stejného prostředí, jako například fakt, že většina těchto německých orchestrů byla již vytvořena se záměrem hrát jak symfonickou hudbu, tak operu i operetu a hráči tyto podmínky věděli již při konkurzu.
Pokud dojde ke sloučení obou olomouckých orchestrů, je velmi nepravděpodobné, že by dosahoval úrovně obou orchestrů zrušených, nehledě na to, že ti nejlepší hráči v takovém tělese zůstávat nebudou – nebude to pro ně profesně ani finančně zajímavé, ani únosné – počet služeb se zvýší, platové ohodnocení však stěží.
Je třeba podotknout, že i Tichákovo tvrzení o úsporách, které by sloučení přineslo má své trhliny – aby mohlo dojít k úspoře nákladů, budou muset být obě instituce značně zredukovány, bez toho nemá smysl slučovat. Tichák tvrdí, že dle odborníků by pro zachování současného rozsahu služeb stačil orchestr o 115 až 125 hráčích. Zredukované orchestry nebudou schopny hrát velký repertoár a nebudou mít ani čas se věnovat komerčním projektům, díky nimž si přivydělávají na provoz, bude tedy muset být navýšen příspěvek města. Představa, že oba orchestry „zeštíhlí“, sloučí se do jednoho a poté bude toto těleso v případě potřeby suplovat orchestry dva, je nerealistická.
Tedy jednoduše řečeno – pokud má dojít k úspoře finanční, je třeba zmenšovat počet zaměstnaných. V takovéto situaci by byla Olomouc pro hudebníky značně neatraktivní. Znamená to snad, že by se měla Olomouc vzdát snahy o zatraktivnění filharmonie?
Zajímalo by mě, jak by situace v Olomouci vypadala, kdyby místní politici opravdu dostávali svému slovu (jak ostatně proklamují při každých volbách) a opravdu by kulturu podpořili. Jak by to dopadlo, kdyby současnému vedení města „spadly“ do klína dvě instituce, které by nebyly brány jako přítěž a něco, co odčerpává finance z důležitějších oblastí (jako třeba hokej a fotbal)? Byly by snahy o likvidaci obou institucí (mimochodem, filharmonie existuje od roku 1957) tak urputné? Je celá situace jen prostou politickou blamáží, nebo dlouholetou a nenápadnou snahou?
Samo Moravské divadlo muselo snížit omezit počet premiér, protože se dostalo na hranu finanční udržitelnosti. Z hlediska rozpočtu jde o nejchudší třísouborové divadlo v ČR a prostor, kde zredukovat náklady téměř neexistuje. Už teď je divadlo personálně poddimenzováno a není schopno plnohodnotně naplnit a rozvíjet provoz. Reálně hrozí i zrušení jednoho souboru. Balet má mít příští sezónu jen jednu premiéru místo dvou (počítalo se s koprodukcí se Slezským divadlem Opava). Jak jsem se již zmínil na začátku – situace v Olomouci houstne a začíná zapáchat. A syrečky to nejsou.
Členové Pracovní skupiny k definování vize Moravského divadla a Moravské filharmonie Olomouc
Milan Němeček (vrchní ředitel sekce živého umění, Ministerstvo kultury ČR)
Zdeněk Pánek (vedoucí kanceláře Národního divadla)
Robert Jindra (hudební ředitel Opery Národního divadla, bývalý dirigent Theater und Philharmonie Essen)
Martin Bernátek (teatrolog, odborník na divadlo ve 20. století a v současnosti, katedry divadelních a filmových studií FF UPOL)
David Matěna (muzikolog, hudební manažer, produkční Theater und Philharmonie Essen)
Andrea Hanáčková (vedoucí katedry divadelních a filmových studií FF UPOL, pověřena vedením úseku komunikace UP)
Jan Žůrek (radní pro kulturu a památkovou péči, Olomoucký kraj)
Pavel Hekela (bývalý ředitel MDO a náměstek primátora pro oblast kultury)
