Věčné téma menších metropolí – peněz na kulturu není dostatek. Olomoucká radnice hledá vhodný model pro provoz Moravského divadla a Moravské filharmonie ekonomický kompromis – jednou z možností je i sloučení obou institucí. Jistě, z pohledu laika může jít o rozpočtově logický krok – který ovšem zcela ignoruje fakt, že divadelní a symfonický orchestr se už od podstaty liší provozně i umělecky. Že se olomoučtí regionální politici v umělecké problematice orientují spíše mlžně ukazuje jejich vystupování v médiích.
Člen zastupitelstva Milan Feranec je toho názoru, že Olomouc musí zajistit dlouhodobou udržitelnost obou institucí, ale není možné donekonečna navyšovat příspěvek z rozpočtu města na jejich fungování. Proto vidí jako jeden z kroků k zachování obou institucí právě sloučení MDO i MFO (zdroj Hanácká drbna).
„Za sebe velmi stručně sumarizuji vývoj vlastního postoje: nijak jsem se netajila přesvědčením, že v technologicky zastaralé historické budově Moravského divadla je v dnešní době absurdní pokoušet se o moderní pojetí opery. Aktuální snahy dramaturgie i argumentace o chybějícím operním domě v západovýchodním pásu mezi Hradcem Králové a Zlínem mě vedou ke zmírnění tohoto postoje a snaze hledat úspory jinde. Jestliže aktuálně se řeší varianta mírného ponížení počtu hráčů filharmonie (případně i orchestru divadelního) a vytváření synergií mezi dvěma orchestry, vnímám tento první krok jako možnou minimální verzi úspor. S pohledem na okolní operní soubory je na místě zvažovat i omezení počtu sólistek a sólistů,“ prohlásila další členka zastupitelstva města Olomouc Andrea Hanáčková, která zároveň upozorňuje, že žádoucí je účast Olomouckého kraje na financování i posílení komerčních aktivit obou institucí, snížení počtu zaměstnanců i větší důraz na vzdělávací aktivity. Působí to tak, že názor paní Hanáčkové není podložen hlubšími znalostmi oboru hudebního divadla, ani koncertního provozu. Tvrdit, že zastaralý technický park neumožňuje progresivní inscenace je z odborného hlediska neobhajitelné (zdroj Hanácká drbna).
Pro vnější zachování jednotlivých značek je pak náměstek primátora Otakar Štěpán Bačák. Konstatoval, že nikdo nestojí o pomlčkovou válku, který z názvů má být první. „Model fungování musí přinést zejména úspory v provozních synergiích, koneckonců jeden předpoklad už tu máme dlouho – ty instituce sídlí ve stejné budově. A nejde jen o to sdílet společný prodej vstupenek, společné šatny či jiná provozní zařízení. Ale do uměleckých synergií se amatérsky pouštět nechceme a doufáme, že je přinese ustavená pracovní skupina. A že to nebude žádný experiment a průkopnictví, ale návrh a způsob přijetí odzkoušených modelů fungujících u nás nebo ve světě, kde panují srovnatelné ekonomické podmínky a kulturní zvyky,“ prohlásil (zdroj Hanácká drbna).
S omezováním činnosti jednotlivých souborů nebo jejich slučováním nesouhlasí zastupitel za SPD a Trikolóru Martin Jirotka. Poukazuje na fakt, že kulturní a kreativní průmysl nepřináší jen ekonomické efekty, ale jeho jednotlivé součásti mají pozitivní vliv na celou společnost v oblastech kultury bydlení a pracovního prostředí (design a architektura), životního prostředí, prevence výchovy dětí a mládeže. Uznává, že provoz těchto institucí a udržitelný rozvoj je v současné době stále nákladnější, řešení proto vidí v daleko výraznějším zajištění spolufinancování státem a v důsledné kontrole nakládání s finančními prostředky (zdroj Hanácká drbna).
„Osobně zůstávám optimistou a věřím, že se podaří nalézt takový model, který zajistí stabilitu ve fungování těchto tradičních olomouckých souborů,“ doufá Pavel Grasse (ProOlomouc a Piráti). On sám by si přál, aby zůstala zachována jak filharmonie, tak všechny soubory MDO. „To, co se prozatím ve znovuzahájené diskuzi ukazuje, že dlouhodobě chybí městu jako zřizovateli těchto institucí kvantifikace a přesnější zaměření základní „veřejné“ objednávky a také pevnější a předvídatelnější objem finančních prostředků, které hodlá město do této oblasti veřejného života přispívat, minimálně ve střednědobém horizontu,“ říká (zdroj Hanácká drbna).
Nejhlasitějším zastáncem sloučení je náměstek primátora Olomouce Viktor Tichák. Argumentuje nespecifickými frázemi o „vzniku nové unikátní instituce, která bude konkurenceschopná ve středoevropském kontextu“. Podle něj dává smysl obě instituce sloučit, protože tento krok by „rozšířil variabilitu a složení orchestru“. Ovšem také připouští, že tento orchestr by se měl skládat ze dvou menších orchestrů, aby stihl „odbavit najednou koncert i operu“. Zapomíná, že menší orchestr má jiný zvuk, nemůže posluchačům nabízet celý rozsah světového repertoáru. Pan náměstek Tichák sebevědomě tvrdí, že navrhované plány sloučení „zrealizovatelné jsou“ a že „dny, týdny a měsíce vysvětlování a sbírání zkušeností už mají za sebou“ – zřejmě tím myslí členy pracovní skupiny, která se budoucností obou institucí zabývá. (zdroj Facebook Viktor Tichák, 1. března 2023, 9:36) V prohlášení pro Český rozhlas Olomouc uvedl, že proti různým variantám spojení nezazněly pro něj žádné zásadní protesty (zdroj Český rozhlas Olomouc). Proběhlým veřejným argumentacím nepřikládá relevanci – a to jak protestům osobností z oboru, tak přímo reakcím zaměstnanců obou institucí, kteří upozorňují na diametrální odlišnost operního a koncertního provozu. Tato kampaň se spíše snaží vytvořit dojem, že proti návrhu sloučení obou provozů v zásadě žádné argumenty nepadly nebo dokonce ani neexistují. Členové obou souborů poukazují na fakt, že zatím představené varianty sloučení nejsou realizovatelné bez velkého omezení kulturní nabídky obou institucí, což náměstek Tichák sám potvrzuje: „Míra omezení kultury je teď věcí politických jednání.“
Přiznám se, že se mi úplně nepozdává ani Tichákovo srovnání práce a pracovní vytíženosti hudebníka s prací úředníka – jde o dvě naprosto odlišné profese. Zcela opomíjí také fakt, že běžný úředník nemusí po skončení pracovní doby dále své schopnosti rozvíjet, kdežto hudebník cvičit musí, už jenom pro udržení profesních dovedností a ovládnutí nového repertoáru.
V diskuzi byl několikrát zmíněn „německý vzor“ – tedy jedna instituce s plnohodnotným provozem jevištním i koncertním. Je však nutné poznamenat, že v českých podmínkách takovýto model neběží nikde. Jedním z důvodů je způsob financování kulturních institucí, ale také kulturní zvyklosti a rozdílné zaměření diváckých komunit. Nelze proto srovnávat situaci v Německu a České republice. Onen zmiňovaný německý vzor je ostatně založen na tom, že hráči mají divadelní nebo symfonický výkon ohodnocen jinak, nebo jde přímo o dva orchestry – odlišných kvalit i platů. Ani na toto není česká legislativa uzpůsobena. Pokud jsem však pochopil plán olomoucké radnice, chtějí vytvořit jakýsi univerzální orchestr k použití „na všechno“. Na papíře to jistě vypadá dobře – „nač si vydržovat dvě tělesa, která obě hrají klasickou hudbu?“
Navíc, snahy o podobná řešení už tu byly – o spojení se diskutovalo v Plzni, kde nakonec filharmonie zúžila zaměstnanecký aparát na minimum, zůstalo minimální jádro a zbytek jsou externisté. Stejná diskuze proběhla i v Českých Budějovicích. Neměli bychom zapomínat i na skutečný ekonomický efekt spojování uměleckých institucí: u pražské Státní opery a Národního divadla se ukázalo v ekonomických závěrkách, že se nejen neušetřilo, ale náklady například na administrativu a provoz lehce stouply. Jaký vliv mělo toto spojení na kvalitu produkcí, nechávám na posouzení čtenáři.
Ironie volebního hesla „Olomouc bude konečně nejkulturnější město“ v tomto případě značně neodpovídá – Moravské divadlo omezuje premiéry a Moravská filharmonie byla nucena z finančních důvodů letos zrušit zavedený festival Dvořákova Olomouc. V mediálním diskurzu zaznělo, že kultura se přece nerovná jeden jediný festival, ale je možné, že s takovýmto přístupem a dlouhodobou finanční koncepcí nebude mít Olomouc kulturu brzy vůbec žádnou.
