Příběh opery Vzdálený zvuk Franze Schrekera

Za vznikem opery Vzdálený zvuk stojí zřejmě náhlé milostné vzplanutí Franze Schrekera ke Grete Jonasz, kterou s největší pravděpodobností poznal na jednom z döblingských uměleckých salonů (do okrajové části Vídně s názvem Döbling se Schrekerova rodina přistěhovala z Lince v roce 1888 po náhlé smrti Franzova otce Ignaze). Zda šlo jen o platonické poblouznění či něco víc, můžeme pouze spekulovat, avšak otisk této události lze vystopovat ve jméně hlavní hrdinky Grete. Na v jistém smyslu autobiografické opeře (hlavní hrdina Fritz je ve skutečnosti Franz Schreker) začal skladatel pracovat už v roce 1901 poté, co si sám napsal libreto. První skici se však nesetkaly s velkým pochopením. Schrekerův učitel na Vídeňské konzervatoři Robert Fuchs je dokonce označil za „projev šílenství“, a tak Schreker práci přerušil.

Novou inspiraci mu vlilo do žil zhlédnutí Straussovy Salome v roce 1905. Jako první dokončil orchestrální mezihru s názvem Nachtstück, kterou v roce 1909 premiéroval ve Vídni český dirigent a skladatel Oskar Nedbal. Úspěch tohoto provedení motivoval Schrekera k dokomponování celé opery, což se mu podařilo za neuvěřitelné čtyři týdny. Cesta na operní jeviště však trvala ještě celé tři roky. Dílo mělo být původně uvedeno ve Vídni, po odchodu uměleckého ředitele Dvorní opery Felixe Weingartnera v roce 1911 pro ni však musel Schreker hledat nové uplatnění. Našel je ve Frankfurtu nad Mohanem, kde v té době působil skladatel a dirigent Ludwig Rottenberg.

Světová premiéra opery Vzdálený zvuk se uskutečnila 18. srpna 1912. Její naprosto bezprecedentní úspěch katapultoval Franze Schrekera na výsluní hudební avantgardy, kde setrval až do třicátých let 20. století. „Když se 18. srpna 1912 po nesčetných orchestrálních a jevištních zkouškách zvedla ve Frankfurtské opeře opona, hudební svět zažil senzaci. Tisk hovořil o historické události a Schreker se stal přes noc novou hvězdou německého operního nebe. Lidé užasli nad novostí libreta, které odvážně kombinovalo romantismus a symbolismus s naturalisticky vykresleným prostředím. Opájeli se Schrekerovým orchestrálním uměním, které zastiňovalo i magickou hudbu Richarda Strausse. Schreker vytvořil ve Vzdáleném zvuku nový typ opery, která byla vnímána jako evropský fenomén. William Ritter, kritik a redaktor francouzské Revue française de musique, psal o dni premiéry jako o ‚nejvýznamnějším datu v dějinách hudebního dramatu ve střední Evropě od dob tetralogie Prsten Nibelungův a Parsifala‘,“ popsal světovou premiéru ve Frankfurtu muzikolog Frank Harders-Wuthenow.

Krása Schrekerovy hudby si skutečně nic nezadá s velkolepostí wagnerovských či straussovských partitur, zůstává však neustále v „à la debussyovském“ pohybu. Od první vteřiny doslova trhá srdce posluchače na kousky, hlasy se nesou v pianissimech vysoko nad orchestrem a publikum přestává dýchat pohlceno krásou. Navíc si Schreker pohrává i se sluchovou perspektivou. Jeho práci se zvukem trefně popsal světoznámý německý dirigent Ingo Metzmacher. Přirovnal ji k principu jakýchsi akustických kamer, kde posluchač stojí uprostřed a neustále se tak pohybuje mezi čtyřmi až pěti zvukovými zdroji. Ostatně i v připravovaném provedení ve Státní opeře pracují inscenátoři se sborem schovaným za scénou či malými ansámbly rozesetými v „tajných zákoutích“. Schrekerovy opery se přibližují rozhlasovým hrám, jistému druhu zvukové montáže. I v tomto ohledu jsou pro posluchače naprosto fascinujícím zážitkem. „Pro mě byla tahle opera zjevením, […]  doslova jsem se v té smyslně dusné, vášnivé hudbě utápěl. Doprovázela celý můj život. Znám z ní každou notu a udělala ze mě jiného člověka… Neustále o ní sním a samozřejmě ji dokonale chápu,“ vyjádřil se o opeře Vzdálený zvuk Franze Schrekera klavírista Svjatoslav Richter.

Rakouský skladatel s českými kořeny Franz Schreker (1878–1934) je dnes společně s Richardem Straussem, Albanem Bergem a Erichem Wolfgangem Korngoldem vnímán jako ústřední postava překotně se rozvíjejícího žánru opery v německy mluvících zemích v prvních třech dekádách 20. století. Schrekerův kompoziční styl, jenž v sobě mísí vlivy romantismu, naturalismu, symbolismu, impresionismu, expresionismu i estetiku nové věcnosti (Neue Sachlichkeit), jeho experimentování s barvou zvuku a rozšířenou tonalitou, to vše přispělo na počátku 20. století k rozvoji hnutí, které dnes nazýváme evropskou uměleckou modernou. 

Jeho otec Ignaz, uznávaný fotograf, mezi jehož klienty patřili například Franz Liszt, František Josef I., korunní princ Rudolf nebo belgická královská rodina, se narodil v Čechách v Golčově Jeníkově. Matka Eleonore von Clossmann pocházela z vážené šlechtické katolické rodiny z východního Štýrska. Ačkoliv byl Schreker vychováván v katolické víře (jeho otec konvertoval), přesto bylo jeho jméno a dílo zařazeno ve 30. letech minulého století nacionálními socialisty na seznam takzvaného „zvrhlého umění“. Sílící antisemitské tlaky ho rovněž přinutily rezignovat v roce 1932 na pozici ředitele berlínské Hochschule für Musik, kterou za dvanáct let svého působení podstatně zmodernizoval (založil zde například jedno z prvních elektroakustických studií v Evropě), a přijmout méně prestižní místo na Pruské hudební akademii. I odsud byl ovšem (stejně jako Arnold Schönberg) v roce 1933 pro svůj židovský původ vyhozen. Zneuznání skladatelské i pedagogické, obavy o finanční existenci rodiny a horečné přípravy k odchodu do emigrace byly s největší pravděpodobností příčinou srdečního záchvatu, který jej postihl na konci prosince roku 1933. Po sérii dalších zdravotních komplikací 21. března 1934 v Berlíně umírá. 

Schrekerova smrt prošla prakticky bez povšimnutí, jen Anton Webern, Arnold Schönberg a několik Schrekerových žáků poslali rodině kondolenci. Poslední publicity v nacistickém Německu se dočkal v roce 1938, kdy bylo jeho dílo zařazeno na nechvalně známou výstavu „zvrhlé hudby“ v Düsseldorfu. Schrekerova tvorba upadla na několik desetiletí v zapomnění. Až uvedení Vzdáleného zvuku v Kasselu v roce 1964 a oslavy stého výročí jeho narození v roce 1978 odstartovaly nový zájem o dílo této vůdčí umělecké osobnosti první poloviny 20. století.

Musica non grata je mezinárodní hudební a kulturní projekt České republiky a Německa, iniciovaný a organizovaný Národním divadlem a finančně podporovaný Velvyslanectvím Spolkové republiky Německo. Čtyřletý cyklus operních představení, koncertů a edukačních programů oživuje umělecký odkaz skladatelek a skladatelů důležitých pro hudební život meziválečného Československa, kteří byli pronásledováni nacionálním socialismem či jiným způsobem perzekvováni z důvodů náboženských, rasových, politických nebo genderových, a to zejména mezi léty 1918 až 1938. Více informací naleznou zájemci na webu projektu, nebo na facebookových stránkách.