Příjemně chytrý recitál

  1. 1
  2. 2

U psaní snad čehokoliv je zásadně důležitý samotný začátek. Měl by být velký, poutavý a mělo by v něm být použito rozumné množství květnatě pulzujících slov. Když jsem taková slova hledal pro uvedení tohoto článku, článku, jež vám má přiblížit Recitál Ivany Rusko, Jany Nevoralové a Aleše Janigy, vůbec mi to nešlo přes prsty. Abych nyní vyvrátil celý tento snad záporně vyhlížející začátek – nešlo to proto, jelikož jsem se nedokázal odpoutat od úplně první věty, která mě v onom přirovnání napadla – chytře příjemný večer. Tato prostě vyznívající slova ovšem musí být zbavena všech nepřístojných asociací!

Program totiž bezvadně fungoval na mnoha úrovních. Výborně pokrýval rámec Roku české hudby 2014, do něhož byl středeční večer zasazen, přičemž zároveň volba těchto českých autorů byla silně lákavá jak pro příznivce Opery Diversy jako takové, tak i pro běžného či svátečního návštěvníka koncertů komorní hudby. Což opět není míněno nikterak zle, naopak velmi znatelně se to odrazilo na vysoké účasti, která si vynutila i vytvoření nové židlové řady. Prostor Mozartova sálu byl toho večera ze dvou třetin vyplněn vyvyšujícím se hledištěm, oproti němuž (hledím pro tento večer výjimečně naorientováno směr Masarykova ulice) vznikl intimní prostor pro výše uvedené a níže popsané interprety. Zde si nemohu odpustit poznámku, že jsem s tímto ustavením velmi dlouho bojoval a to zejména po zvukové stránce. Klavíristka Jana Nevoralová tak měla poměrně složitou situaci, nad níž ovšem bez mrknutí postupně zcela zvítězila.Úvod patřil Ivaně Rusko, Janě Nevoralové a Dvořákově cyklu V národním tónu. Právě zde se začala rodit ta „příjemná“ slova. Zařazení tohoto autorova díla ve mně původně vyvolávalo smíšené dojmy ohledně jisté nutnosti, když máme ten Rok české hudby, tato subjektivní podprahová zášť ovšem vyprchala s prvním zazněním světového a přesto stále Diverzního sopránu. Úvod skutečně patřil Ivaně Rusko. S naprostou precizností a přirozeností přednesla písně na čtyři lidové texty, které jsou obecně brány jako příklad Dvořákova vysokého idealizování stylizaci lidové hudby. Textům, kterým bylo opravdu výborně rozumět. Celkově jsem z jejího přednesu byl upřímně nadšený, když už jsem tento článek načal tou prostou upřímností, tak se to vše zkrátka výborně poslouchalo, vše bylo to, co mělo být a šlo si to tak skvěle užít. V tom jsem se ostatně ujistil i při jejím druhém výstupu, jehož náplní byla árie Jenůfy z Janáčkovy Její pastorkyněMamičko, mám těžkou hlavu. Zde se její výraz, jak hudební, tak nehudební, ještě zdvojnásobil, ovšem přesně tak, jak si to kus žádal, bez zbytečného přehánění. Vložka upřímnosti: hlas Ivany Rusko je vynikajícím způsobem Janáčkovský. Až bude zpívat Káťu Kabanovou, nebudu s koupí lístku váhat ani vteřinu.

Jako celek vše dávalo krásně smysl. Potkávání nového a starého, starého a současného, nostalgicky známého s šafránovitě uváděným. Do toho jakási dramaturgická fascinace národní a lidskou křehkostí a zároveň obrovskou silou tomu dávala další podtrhující rozměr. Mezi Dvořákem a Janáčkem tak stanul Janáčkův žák a v jistém smyslu pokračovatel (navazovatel není slovo) a brněnský rodák Pavel Haas. Samotné pozadí vzniku uvedených Čtyř písní na slova čínské poezie by vydala na bakalářskou práci. Fascinující cyklus pro bas (baryton) a klavír z roku 1944, zpoza zdí Terezínského, tehdy již „ukázkového,“ tábora. Aleš Janiga, jež je s Operou Diversou současně spjat, například v komorní opeře Ponava, pojal dílo o touze po domovu a neskloněné poctě lidskému duchu velmi citlivě. Spořádal jsem mu každé slovo a každý tón i s navijákem. Díky vynikající výslovnosti se tento zřídkakdy uváděný kus dočkal celistvému, přehlednému a velmi působivému podání. Úvodní slova o výkonu klavíristky Jany Nevoralové zde nabývají pravých obrysů, jelikož srdce bilo přesně podle jejích, synkopami napnutých, úderů. Za zvuků závěrečného popěvku „lalalala,“ který nikdy nezazněl tak hrozivě, už srdce praskalo.

Souhra těchto dvou interpretů výborně pokračovala i při provedení díla slovenského skladatele Jevgenije Iršaie Die Niemandslieder. Písňový cyklus na básně Paula Celana pro basbaryton a klavír. Už samotné spojení hudby a slova zde představovalo onu křehkost a bolestnou spoutanost, která z vynikajícího překladu Vladimíra Maňase, prostupovala všemi jejími čtyřmi částmi, přestože se hudební nálada naoko střídala. Recepčně jistě nejnáročnější moment, ovšem současnost podávaná v takovémto kapkovitém objemu je opravdu cestou nejmenšího (a tolik potřebného) „nátlaku.“

Iršaiem vyžadovaná působivost po hudebním dílu zde tedy byla obsažena napříč celým hudebním cyklem, od klidné a hluboce pevné Corony až po Ich hörte sagen, jež onu působivost představila ve velmi živoucí podobě.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - I.Rusko, J.Nevoralová, A.Janiga (EOD-Reduta Brno)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na