Czech Ensemble Baroque si v rámci své čtvrté koncertní sezony cyklu Bacha na Mozarta! přizval ke spolupráci britského houslistu Johna Hollowaye. Ten jednoznačně patří k zasloužilým průkopníkům poučené interpretace staré hudby. V sedmdesátých letech konvertoval (jako řada dalších) od moderního ke starému nástroji. V současnosti působí nejen jako sólový houslista, ale také jako dirigent, pedagog a člen soutěžních porot, který prostřídal svá působiště na světových univerzitách, kurzech a hudebních akademiích. Jeho poslední pozicí bylo místo profesora moderních houslí a komorní hudby na Hochschule für Musik v Drážďanech.
Ve svém interpretačním zaměření na různá stylová období se postupně posouval od raného baroka (Castello a Fontana) ke kompozicím Antonia Vivaldiho, Georga Philippa Telemanna a dalších. Zajímavá by pro nás mohla být jeho nahrávka Biberových Růžencových sonát, která v roce 1991 získala cenu Gramophone. Jeho nejnovější CD, Pavans and Fantasies from the Age of Dowland, vyšlo v roce 2014 a získalo cenu International Classical Music za instrumentální barokní nahrávku roku.
O to paradoxnější je vlažný dojem, který ve mně koncert 18. února 2016 v brněnském Besedním domě zanechal. Znám Czech Ensemble Baroque příliš dlouho na to, abych se mohl domnívat, že toto byl jejich standardní výkon. Nebyl.
To, co jsme slyšeli, byl možná standardní výkon standardního barokního souboru složeného ze standardních hráčů v některé standardní evropské zemi. Vím ale zcela jistě, že takto výborní hráči tvořící dlouhodobě sehraný tým tohoto souboru nehrají. Problém je tedy nutné hledat někde jinde. Podle všech indicií jím byl sám John Holloway na pozici prvního houslisty a tedy i dirigenta ansámblu.
Během krátké spolupráce se mu dokonale podařilo utlumit energii, nadšení a přirozenou dravost souboru. Výsledem byl soubor hrající staženě, ustrašeně, nevýrazně, ploše, a co je nejhorší: nezajímavě a nudně. Mají-li soubory provozující starou hudbu dnes punc originality a životnosti, je to proto, že bojují proti tradičním stereotypům, klišé a etablovaným hudebním provozům se vším, co to obnáší.
Škoda, že tím byl v podstatě pohřben velmi zajímavý program. Händelovo Concerto grosso op. 3 č. 4, dále rozkošný koncert č. 2 ze sbírky L‘Estro armonico op. 3 Antonia Vivaldiho se čtverými sólovými houslemi. Vrcholem večera mohla být Telemannova Suita Burlesque de Quixotte s vtipně nakomponovaným programem ze stejnojmenného románu (včetně hýkání osla či toužebných vzdechů) nebo Suita č. 1 C dur, BWV 1066 Johanna Sebastiana Bacha, která byla na poslední chvíli stažena z programu. Paradoxně právě jedna z jejích rychlých tanečních částí provedená jako přídavek přinesla očekávané oživení večera. Velkou interpretační výzvou, ve které dostaly prostor koncertantní nástroje orchestru včetně violoncella a fagotu, byla Zelenkova Simphonie à 8 a moll. Znamenitá kompozice jednoho z nejoriginálnějších českých barokních skladatelů byla ale opět poznamenána jakýmsi poklesem sebedůvěry hráčů, který se projevoval v drobných technických nedostatcích.
Evidentně se stalo to, co se stát může a občas také stává: importovaný šéf nenalezl společnou řeč se souborem. Prodělali na tom všichni. Jak soubor, tak John Holloway, který sám hrál s technickými chybami a zjevně se v této pozici necítil dobře. Naštěstí existuje velká šance, že se soubor po této neblahé zkušenosti opět vrátí do původní formy, třeba na dalším koncertě 21. března s českou premiérou oratoria Františka Xavera Richtera La deposizione dalla croce di Gesú Christo.
Hodnocení autora recenze: 60%
Bacha na Mozarta!
Recitál Johna Hollowaye
Czech Ensemble Baroque
Koncertní mistr: John Holloway
Peter Zajíček (concertino 2. houslí)
18. února 2016 Koncertní sál Besedního domu Brno
program:
Georg Friedrich Händel: Concerto grosso op. 3 č. 4
Antonio Vivaldi: L‘Estro armonico č. 1 op. 3
Jan Dismas Zelenka: Simphonie a 8 in a ZWV 189
Georg Philipp Telemann: Suita „Burlesque de Quixotte“
Johann Sebastian Bach: Suita č. 1 C dur BWV 1066
Autor je muzikolog a vysokoškolský pedagog
