Hudba v Modeláři má mnoho podob a mnoho autorů. Tou nejvýraznější složkou je bezpochyby původní soundtrack z pera Janeze Dovče, slovinského skladatele a akordeonisty (a mimo jiné též vystudovaného fyzika), natočený ve studiu slovinského rozhlasu pod taktovkou dirigenta Gorana Krmace. Další důležitou hudební osou, o níž se film opírá, jsou písně ruské undergroundové skladatelky a zpěvačky Janky Djagilevy (1966–1991), ve snímku umně interpretované herečkou a zpěvačkou Elizavetou Maximovou. V neposlední řadě zazní v průběhu filmu i písně Adama Svatoše alias DJ Kata, jehož rapové dílo zde nazpíval Jiří Mádl.
V této recenzi se převážně budeme věnovat té části hudební výbavy, která vznikla přímo pro film a jejímž autorem je již zmiňovaný Janez Dovč. Avšak ještě před tím je nutné se pozastavit u písní Janky Djagilevy, které se celým celovečerním dílem prolínají. Režisér Petr Zelenka má ke skladbám této autorky hluboký osobní vztah, proto mu připadalo vhodné více seznámit s její tvorbou i české publikum právě prostřednictvím Modeláře. Zajímavostí ovšem je, že Djagileviny skladby se dochovaly pouze v nahrávkách z koncertů a z bytových vystoupení. Nejsou dostupné v oficiálních zdrojích. Pro film tedy musely být upraveny a znovu nazpívány, o což se postarala právě Elizaveta Maximová.
Na Dovčově hudbě je pozoruhodné především to, že ji v průběhu filmu najdeme poskrovnu, v celkové délce se dostane pod třicet minut čistého času. S přihlédnutím k tomu, že stopáž kompletního snímku je něco málo přes hodinu a půl, hudby zde opravdu není příliš mnoho. Avšak když už hudba zazní, přichází s excelentním dokreslením atmosféry filmu. Z největší části slyšíme hudbu v místech, kde není příliš dialogů, aby tak podtrhla dění na plátně. Dovč pracuje výborně se stupňováním napětí, ať už používáním obligátních ostinátních figur, nebo třeba nejrůznějších smyčcových sól. Ostatně gró soundtracku je postaveno především na smyčcích, jiných nástrojů se příliš nedočkáme. V Modeláři funguje často hudba také „jen“ jako předěl mezi jednotlivými scénami, ale i v takových chvílích působí velmi efektně. Pokud lze najít na soundtracku nějakou chybu, pak je jí nepochybně absence zapamatovatelné melodie či alespoň hudebního motivu. Jakoukoliv kompozici z Modeláře by bylo možné použít v kterémkoliv jiném filmu s podobnou tématikou či alespoň podobnou atmosférou. Dovčově hudbě chvílemi chybí osobitost a nezaměnitelnost. A to je škoda.
Otázkou zůstává: Nezasloužil by si tak kvalitní film, jakým Modelář bezesporu je, trochu větší investici do hudební složky? Zvláště pak s přihlédnutím k tomu, že měl na české poměry velmi vstřícný rozpočet 32,7 milionů korun? Bezpochyby zasloužil. Ale vlastně ji nepotřebuje. Skvělým způsobem totiž pracuje s tichem. Takovým tichem, které nechá vyznít děj filmu. Odpověď na to, zda je tento přístup více zásluhou režiséra či skladatele, zřejmě zůstane zahalena tajemstvím. Ale bez diskuze to bylo dobré rozhodnutí. Ticho funguje v Modeláři jako výrazový prostředek, nikoliv jako nedostatek. Divák po většinu filmu absenci hudby vlastně ani nevnímá, ale v momentech, kdy uslyší tóny rozechvělých smyčců, si najednou začne atmosféry snímku všímat v širších souvislostech. Zaměří se najednou na herecké výkony, tok děje, nepochybný společenský přesah filmu. To vše Dovčova výtečně vystavěná hudba dokáže podtrhnout.
Modelářův model pak nastiňuje ještě jedno téma z oblasti současné filmové hudby. Je konec velkolepých melodických soundtracků, jejichž reprezentanty jsou například John Williams, Michael Giacchino či Ennio Morricone, na dohled? Uchýlí se moderní film a novodobá filmová hudba k použití ticha jako výrazového prostředku? Ustoupí hudba do pozadí? Jisté je, že minimálně na poli českého filmového průmyslu se tak již pomalu, ale jistě, děje. Skvělým příkladem může být i zbrusu nový počin režiséra Slávka Horáka právě běžící v kinech, film Havel, disponující překrásnou hudbou Petra Maláska. I tady můžeme nalézt jisté signály, že hudba přeci jen ustupuje do pozadí před kvalitním filmovým snímkem a ticho je tím nejvýraznějším způsobem, jak dát přednost hereckým výkonům a atmosféře díla. K zamyšlení nám zůstává jediné – není to škoda? Filmová hudba se v posledních desetiletích stala něčím, co můžeme označit téměř za „vážnou hudbu“ nonartificiálních odvětví. Bylo by smutné o propracovanost filmové hudby přijít – a tím ztratit i krásné nové melodie a motivy, které mnoho současných skladatelů do této oblasti přináší.
Hodnocení autora recenze: 70%
