Princ Homburský ve Stuttgartu se Štefanem Margitou

Německý skladatel Hans Werner Henze (1926–2012) patří k nejvýraznějším a nejrespektovanějším hudebním tvůrcům druhé poloviny 20. století. V roce 1953 opustil Německo a usadil se v Itálii, protože mu v jeho vlasti vadila nesnášenlivost k levicovým názorům, jež zastával, a k homosexualitě, již neskrýval. Vedle oper napsal mnoho skladeb symfonických (mimo jiné deset symfonií) i koncertantních, komorních a vokálních. Složil také hudbu k několika filmům, například k dílům režiséra Volkera Schlöndorffa Mladý Törless (1966), Ztracená čest Kateřiny Blumové (1975) a Swannova láska (1983), které byly natočeny podle známých literárních předloh Roberta Musila, Heinricha Bölla a Marcela Prousta.

Ve svém díle pružně uplatnil techniky tradiční i Nové hudby. Nedržel se jediné kompoziční metody či systému, komponoval tonálně i atonálně, seriálně i s použitím prostředků elektroakustické hudby. Jitka Slepičková o něm v knize Opera – Průvodce operní tvorbou napsala: „Zásadně odmítal uzavřené hudební systémy, základem pro něho byla svoboda tvořivosti a hledání nových inspiračních zdrojů mezi současností a tradicí. Svými operami směřoval k humanismu a usiloval o kontakt s diváky.“

https://www.youtube.com/watch?v=M68P2L2Y2H8

S divadlem Henze srostl a opery zaujímají v jeho rozsáhlém díle významné místo, vytvořil jich přes deset. Napsal také na tucet baletů, například Undine (1958) či Orpheus (1979). Vybíral si zajímavé náměty, nejednou z klasické literatury. V roce 1952 měl úspěch s operou Boulevard Solitude (Bulvár osamění), která vznikla podle divadelní hry Waltera Jockische, jejímž námětem je známý příběh Manon Lescaut abbého Prévosta, zpracovaný úspěšně již Julesem Massenetem a Giacomem Puccinim.

K dalším úspěšným Henzeho operám patří například König Hirsch (Král jelenem) z roku 1956 podle hry Carla Gozziho; Elegie für junge Liebende (Elegie za mladé milence) z roku 1961 a Die Bassariden z roku 1966, obě na libreta W. H. Audena a Chestera Kallmana (kteří napsali libreto ke Stravinského opeře The Rake’s Progress čili Život prostopášníka); Der junge Lord (Mladý lord) z roku 1965 podle novely Wilhelma Hauffa; Die englische Katze (Anglická kočka) z roku 1983 na libreto anglického dramatika Edwarda Bonda podle předlohy Honoré de Balzaca; Das verratene Meer (Zrazené moře) z roku 1990 podle románu japonského spisovatele Jukia Mišimy; Venus und Adonis (Venuše a Adonis) z roku 1997 podle epické básně Williama Shakespeara; Phaedra (Faidra) z roku 2007 podle příběhu známého z řecké mytologie. Henzeho opery měly premiéru v předních německých operních divadlech, jako například v Hannoveru, ve Stuttgartu, v Hamburku, v Bavorské státní opeře v Mnichově, v berlínské Deutsche Oper i Staatsoper Unter den Linden či v Rakousku na salcburském festivalu.

K vrcholným operním dílům Hanse Wernera Henzeho patří Princ Homburský, který měl premiéru v Hamburské státní opeře 22. května 1960. Revidovaná verze s novou orchestrací z roku 1991 měla premiéru v mnichovském Cuvilliés-Theater v roce 1992. Mezitím byla opera uvedena mimo jiné v roce 1962 v Londýně. Mnichovská inscenace byla v roce 1996 přenesena do londýnské English National Opera. V roce 1994 byla tato úspěšná inscenace režiséra Nikolause Lehnhoffa natočena v Mnichově na DVD (dirigent Wolfgang Sawallisch; v hlavních rolích François le Roux, William Cochran, Mari Anne Häggander a Helga Dernesch). Libreto k opeře vzniklo podle dramatu Heinricha von Kleista a vytvořila ho předčasně tragicky zesnulá významná rakouská spisovatelka Ingeborg Bachmannová (1926–1973), která pro Henzeho později napsala ještě libreto k opeře Mladý lord. Bachmannová je dobře známá i z českých překladů svých básní (Čára života), rozhlasových her (Zatmění země), esejů (Místo pro náhody), povídek (Tři cesty k jezeru), románu Malina či korespondence s básníkem Paulem Celanem (Čas srdce).

Heinrich von Kleist (1777–1811) byl německý básník, dramatik, prozaik a publicista, k jehož nejznámějším dílům patří hry Katynka z Heilbronnu aneb Zkouška ohněm, Rozbitý džbán, Amphitryon či Penthesilea (předehru k ní složil v roce 1884 Karl Goldmark, symfonickou báseň v roce 1885 Hugo Wolf; v roce 1927 podle této tragédie napsal operu Othmar Schoeck, v roce 2015 další operu Pascal Dusapin) a novely Zemětřesení v Chile, Markýza z O… a Michael Kohlhaas (jednu z nejdokonalejších novel německé literatury velmi miloval i Franz Kafka). Své vrcholné dramatické dílo, Prince Homburského (česky vyšlo též pod názvem Princ Bedřich Homburský), napsal Kleist v letech 1809–10, ale premiéry se hra dočkala až v roce 1821 ve Vídni, deset let po autorově tragické smrti (Kleist spáchal sebevraždu společně se svojí smrtelně nemocnou přítelkyní Henriette Vogelovou; u jezera Kleiner Wannsee u Berlína nejprve zastřelil ji a pak sebe; u jezera jsou také oba pohřbeni ve společném hrobě).

Tématem hry (a tedy i Henzeho operního zpracování) je zákon a jeho porušení. Princ Friedrich Homburský je důstojník, který v roce 1675 porazí Švédy v bitvě u Fehrbellinu, avšak tohoto vítězství dosáhne za cenu neuposlechnutí rozkazu vrchního velitele. Po bitvě se koná soud, Friedrich je zároveň vyznamenán i odsouzen k smrti za to, že nevykonal rozkaz. O správnosti či nesprávnosti rozsudku má rozhodnout sám. Friedrich miluje princeznu Natálii Oranžskou, která se za něj přimlouvá u braniborského kurfiřta Friedricha Wilhelma spolu s kurfiřtovou ženou. Princ uznává sám sebe vinným a prohlašuje, že si smrt zaslouží. Panovník tak může svůj rozsudek zrušit, jelikož princ si uvědomuje svou vinu. Nic netušící princ je připraven zemřít, když tu mu ve finále předá kurfiřt listinu oznamující milost a Natálie mu pak navlékne vavřínový věnec.

Podnět ke zhudebnění díla dal Henzemu v roce 1957 slavný italský divadelní, operní a filmový režisér Luchino Visconti. Henze požádal o spolupráci Ingeborg Bachmannovou, která mu po zhlédnutí hry v Paříži doporučila, aby se do opery pustil. Předlohu upravila z původních pěti dějství na tři, textově ji upravila a zkrátila a zredukovala i počet postav. Dodejme ještě, že Kleistovo drama bylo také zfilmováno, a to v Itálii v roce 1997 (režie Marco Bellocchio).

Ve Stuttgartu nastudoval Henzeho Prince Homburského dirigent Cornelius Meister, režíroval Stephan Kimmig, scénu navrhla Katja Haß a kostýmy Anja Rabes. Prince Friedricha (baryton) zpívá Robin Adams, braniborského kurfiřta Friedricha Wilhelma (tenor) Štefan Margita, jeho ženu (alt) Helene Schneiderman a princeznu Natálii (soprán) Vera-Lotte Böcker. Andreas Falentin napsal v recenzi v Die deutsche Bühne, že Henzeho „hudba je považována za křehkou, velmi složitou a mimořádně náročnou, zejména pro vokální sólisty. Navíc se zdá, že materiál je obtížně přístupný, a to zejména z důvodu tématu vlastenectví, které je velmi citlivé v době politické korektnosti.“ Pozitivně hodnotí výkon Štefana Margity, který se „jasně vyjadřuje a v jeho hlasových liniích se spojují bezvýrazně krásné zvukové kaskády s rétoricky ztvrdlými“.

Inscenaci přenesenou do současnosti hodnotí Peter Jungblut na portálu BR24 jako působivou a promyšlenou. V režii Stephana Kimmiga je princ Friedrich něco jako „elementární částice, která se stává nezávislou a zpochybňuje zákony“. Princ vyhraje bitvu pro své voliče jen proto, že je neposlouchá. Režisér pojal Henzeho operu jako „dvouhodinovou logickou hru na otázku, zda je současný svět stále schopen a ochoten reformovat se“. Ukázal v inscenaci „mnoho typických německých melancholií, dokonce i fatalismu“. „Podle Ingeborg Bachmannové ,vzduch svobody‘ nikdy ,nebyl vdechnut do politického systému‘ – to je naprosto kontroverzní poslední věta tohoto díla,“ uzavírá svoji recenzi Peter Jungblut. „Velmi přátelský potlesk bez protestů proti režijnímu týmu – neobvyklé pro dílo 20. století.“