ProART – deset let hledání nových cest

  1. 1
  2. 2

ProART oslaví desáté  jubileum festivalem, projektem 10 choreografů k Roku české hudby a znovuobjeveným baletem Erika Satieho 
Rozhovor s uměleckým ředitelem ProART, tanečníkem a choreografem Martinem Dvořákem

ProART figuruje na české kulturní scéně již od roku 2004. Máte pocit, že je třeba ho ještě představovat?

Ano, ten pocit mám i po deseti letech. Ta přehršle kulturních aktivit je obrovská, a i když můžeme v našem případě mluvit o tradici, často si říkám, zda naše společnost opravdu tradici ctí a netíhne spíše k těm jednosezonním rychlokvaškám. ProART si svou filozofii našel netradičně v koncentračním táboře Terezín, a i když se v jeho zdech nikdy neuskutečnil, tak ten kulturně-humánní náboj si snaží nést dodnes. Naším záměrem bylo propojováním umění propojovat umělce a sbližovat je navzdory předsudkům a bariérám. I po deseti letech se to stále může jevit jako idealismus, ale nastala již spousta momentů, které mluvily o opaku. Umění je mocné a může sbližovat a bořit hranice mezi lidmi. ProARTu se to tak zatím daří.

K jubileu patřívá často nějaká bilance. Máte určitou představu, kolik se s ProARTem už setkalo lidí?

Hm, to je těžká otázka. Pedagogů jsme pozvali již přes sto, každý rok festival realizuje tak čtrnáct až dvacet dva večerů, Company uskuteční do roka takových třicet až čtyřicet vystoupení. Aktivních účastníků festivalu počítáme ročně tak mezi sto šedesáti až dvěma sty. Samotná Company vyprodukovala již více než dvě desítky projektů, nepočítaje těch juniorských pro amatéry či poloprofesionály. Diváky je možné počítat pochopitelně na tisíce. Pravidelné taneční kurzy navštěvuje kolem padesáti až šedesáti zájemců. Když to tak sečteme, můžeme být pochopitelně spokojení, jenže dnešní doba je rychlá, neúprosná, vše neroste přímou úměrou, je nutné držet krok a nějak se dramaturgicky vymezit. Najít svou vlastní tvář, udržet svůj směr. My jsme šli velmi často napříč žánry a to dnes není úplně výhodou. Každý chce škatulky, aby rozuměl.

Jaká je tedy po deseti letech ta dnešní ProARTovská tvář?

ProART dnes znamená festival, taneční soubor, pravidelné taneční kurzy, workshopy, občas nějaký juniorský projekt. To rozpětí je dost široké a není lehké je udržet. Vlastně to ani není nutné. Lidé a jejich potřeby se proměňují, je nutné na to nějak reagovat. ProARTu je blízká nadžánrovost, na prvoplánové trendy moc nehledí. Festival se kromě tance, zpěvu, herectví a fotografie rozrostl i o klavír, smyčcové nástroje, loni byla i kresba, tvůrčí psaní. Bohužel ekonomicky se nám nedaří vše udržet. Jsme stále v procesu hledání a doufám, že v něm vždy budeme, protože říct – tak a teď to máme – to by byl začátek konce.

Jak tedy letos oslavíte tu svou desetiletku? Chystáte překvapení i sami sobě?

ProART loni na podzim absolvoval hodně zahraničních výjezdů – mimo jiné Izrael, Itálie, Korea, Malta – tudíž začátkem tohoto roku jsme spíše odpočívali a přemýšleli, co a jak dál. Věčné vyčkávání na výsledky grantů taky moc na jistotách nepřidá. Nicméně Company má v květnu v Brně premiéru takového raritního projektu. Jmenuje se USPUD_emoticon a půjde o dvoudílný taneční večer, jenž představí první scénické uvedení ojedinělého mystického klavírního baletu Erika Satieho Uspud a současné „elektro-akustické” choreografie Emoticon. Na tu skladbu Satieho jsem opravdu narazil jen náhodou a podle mých informací ji scénicky dosud nikdo nezpracoval, pouze koncertně s videoprojekcí. On je to totiž poměrně tvrdý oříšek pro pár fajnšmekrů, nikoli pro masy. Uspud je hudební divadlo vzniklé už v roce 1892(!) – což podle poslechu rozhodně nepoznáte – a autorem označené za „křesťanský balet o třech dějstvích” s textem J. P. (José María Vicente Ferrer Francisco de Paola Patricio Manuel) Contamine de Latoura. Dodnes však není jasné, v jakém smyslu měl být text v baletu prezentován, není jasná ani žádná přímá vazba k partituře. Existuje několik koncertních verzí, kdy je text volně recitován přes hudbu či naopak uveden pouze projekčně na plátně. Text totiž není komponován k notám ani do rytmu. Uspud je taková podivná a komplikovaná skladba, parodie a vážný akt současně, neúplné a „neproveditelné“ konceptuální gesto. Co jím Satie zamýšlel, není zřejmé. Hudbu totiž není možné hrát na nástroje uvedené v partituře. Dílo je často vnímáno jako parodie na operu a tehdejší wagneristický gesamtkunstwerk. Text může být vnímán i jako parodie, pocta či variace na Flaubertův text Pokušení svatého Antonína. Výsledek má být tedy spíše takovou mystifikací než jasným sdělením, hraji si s obrazy, příběhem, pohybem, balancuji na hraně abstrakce a narace. Na tomto kusu pracuji s tvárným hercem Městského divadla Brno Alešem Slaninou a svým „dvorním klavíristou“ Richardem Pohlem.

V druhé polovině pak u hudby Erika Satieho zůstaneme a k jeho slavným Gymnopédies přidáme současné elektro-akustické kompozice pánů Toma Hodge a Franze Kirmanna. Jde o střet akustické hudby a elektronické. Choreograficky pak o reflexe improvizace na pevnou krokovou strukturu a jejich emocionální vyznění ve vztahu s hudbou a prostorem. Právě prostor je na celém projektu to nejlákavější. Jde totiž o slavnou Vilu Tugendhat v Brně, kde se 19.–21. května tato tři ojedinělá vystoupení pro pár desítek diváků uskuteční. Otevřenost a transcendence skleněného pokoje umocní celou atmosféru tohoto minimalisticko-avantgardního projektu.V létě se však uskuteční ne desátý, jak by se dalo čekat, ale již jedenáctý ročník ProART Festivalu. Co čeká diváky a aktivní účastníky letos?

Reklama
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na