ProART – deset let hledání nových cest

  1. 1
  2. 2

Letošní novinkou jsou bezesporu pěvecké masterclass Ivy Bittové, Adama Plachetky a Báry Basikové. Zařadili jsme je oproti ostatním workshopům vždy o víkendu a jsou sice kratší v čase, ale v náplni o to intenzivnější. Ostatně pozvat tyto osobnosti na celý týden bychom si bohužel nemohli dovolit. Celkem letos zavítá na festival dvacet devět pedagogů z devíti zemí a budou vyučovat v žánrech tance, herectví, zpěvu, fotografie a krom toho též také klavír a smyčcové nástroje. Na festival se opět vrací například Eran Gisin z Izraele, Gabriel Wong z Malajsie, Neil Paris z Anglie, Rakušanka Irene Bauer, Slovák Vladislav Benito Šoltýs. Mezi nováčky bude letos patřit Žiga Jereb ze Slovenska, Leonie Wahl ze Švýcarska či německé duo Olaf Reinecke a Bärbel Stenzenberger. Vyučovat se bude od baletu, jógy, pilates, přes moderní lekce, současné trendy až po taneční divadlo, partneřinu, improvizaci a inovativní fúzi Feldenkrais s breakdance. Tuto směsici tanečních stylů může u nás ochutnat každý bez rozdílu věku, pohlaví (tančící muži jsou přeci sexy) nebo předešlého tanečního vzdělání. Tradiční herecké ateliéry povedou letos Kamila Valůšková z brněnského HaDivadla, v Praze pak režisérka a dramaturgyně Divadla Na zábradlí Lucie Ferenzová. Věřím, že divadlo může být zajímavým obohacením i pro zarytého milovníka tance, emoce a výraz totiž patří i do pohybu. Festival nabízí šanci i těm, kteří se chtějí zúčastnit nějakého tanečního projektu na jevišti a dosud neměli tu příležitost. V takzvaném  searching projektu se pod dohledem choreografů a režisérů mohou představit na prknech, jež znamenají svět. Na závěr jen doplním, že klavírní lekce povede Richard Pohl a smyčcové nástroje Graffovo kvarteto.

Pochopitelně denní workshopy jsou doplněny i o večerní představení. Letos k nám zavítají například Budapest Dance Theatre, taneční Divadlo elledanse ze Slovenska, Nadar Rosano z Izraele, Yukie Koji z Japonska, Lydia Lithos Dance Theatre z Řecka, představí se i někteří pedagogové a ProART Company s choreografiemi Uspud, Emoticon, Jan a předpremiérou nové kreace deseti choreografů k Roku české hudby. Dohromady plánujeme asi čtrnáct večerů, což je oproti loňskému roku výrazně méně, ale grantová řízení nás bohužel stále více tlačí do kouta.

Letní kulturní nabídka je rok od roku bohatší, jak je možné bojovat s konkurencí, jak získat divákův zájem? Našli jste recept?

Já myslím, že na to recept ani neexistuje. Vždycky jde o souhru okolností a náhod, nálady společnosti, publika, v neposlední řadě o přízeň počasí. Za těch deset let jsme se často přepočítali, ale byli jsme i mile překvapeni. Vždy je to risk, ale riskovat se vyplácí. Snažíme se tomu vtisknout nějakou duši. A řada pedagogů se k nám vrací raději než třeba na sousední „multimonstrózní“ světový ImPuls Tanz ve Vídni. Vždy je to o lidech, proto si pečlivě vybírám a nezáleží mi jen na životopise, ale více na celkové osobnosti. Proto zvu nejraději lidi, které osobně znám. Zní to blbě, ale jsou to často mí přátelé. Občas jsme pozvali neznámého cizince a ten se pak choval jak nafoukaná diva. Tak o ty my zájem nemáme.

V odpovědi na jednu z předchozích otázek jste nakousnul projekt k Roku české hudby a deset choreografů, je to opravdu správná číslovka? A v čem ten projekt spočívá?

Ano, to číslo je opravdu správné. Nevím, zda se o podobný experiment před námi někdo pokoušel, ale o to je to větší dobrodružství. Jak jistě víte, letošní rok je věnovaný české hudbě a českým skladatelům. To mě přivedlo k myšlence využít našich „proartovských“ uměleckých vazeb a oslovit desítku umělců a přimět je, aby choreografovali pro Company na hudbu deseti českých skladatelů. Pochopitelně to musí mít nějakou vnitřní dramaturgii, proto jsem zvolil skladatele dvacátého století, počínaje Dvořákem, i když ten zasáhl do dvacátého století jen několika lety. Samozřejmě se nabízela možnost zvolit skladatele současné, jenže v našem případě platilo (myšleno právně-ekonomicky), co mrtvý skladatel, to dobrý skladatel. Mezi další komponisty patří pochopitelně Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, dále taková oficiálně uznaná trojka Vítězslav Novák, Bohuslav Foerster, Josef Suk, z té mladší a předčasně zemřelé avantgardnější generace pak Pavel Haas, Jaroslav Ježek, Hans Krása a jediná žena Vítězslava Kaprálová. Projekt je teprve ve stadiu příprav, ale už samotný výběr skladatelů a přidělování hudby jednotlivým choreografům není snadné. Ne každému je tato hudba blízká a umí s ní pracovat. Pro choreografa z Malajsie je prostě nepřirozené tvořit na Janáčka. Ale mě právě vždy zajímal ten proces přibližování se něčemu a hledání v něčem. Proto jsem si taky třeba vybral toho Satieho pro Tugendhat. Podle mne to člověka nutí vyvíjet se a ne dělat jen to, co již umí. Každá z oněch deseti skladeb má mezi šesti až deseti minutami a k oněm deseti vyvoleným tvůrcům patří v abecedním pořadí: Irene Bauer (Rakousko), Jan Březina (Česká republika), Martin Dvořák (Česká republika / Rakousko), Eran Gisin (Izrael), Eva Klimáčková (Slovensko/Francie), Neil Paris (Velká Británie), Vladislav Benito Šoltýs (Slovensko), Bärbel Stenzenberger (Německo), Leonie Wahl (Holandsko/Rakousko), Gabriel Wong (Malajsie/Německo). Samozřejmě každý z choreografů dostal vícero možností, koho si vybrat. Držte nám proto pěsti a my se těšíme na podzim, kdy vám výsledek naší práce pod názvem Motion Scores budeme moci představit.

Děkuji za rozhovor.www.proart-festival.cz

Foto Norbert Artner, Marek Procházka

Reklama
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na