Problematické sklony dnešní taneční kritiky (2): Případ INSECTUM… in Prague

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Kdybychom se stokrát ztráceli v tom, proč Ondrová dělá sadu rychlých demi-plié za sebou nebo proč Gribaudi opakovaně oslovuje publikum „take your time", a obojí měli za nesmyslné, umělec nemá povinnost podbízet se. Zdůvodňovat proč zvolil to nebo ono řešení. Umělci nejsou – nemohou být – provozovateli kultury. Jejich rolí není sloužit daňovým poplatníkům a nabízet jim očekávatelný produkt. Očekávatelný produkt není schopen poukázat na symptomy nemocné společnosti, ani pro nás objevovat nové způsoby, jak se vztahovat ke světu. Pečlivě rozlišujme mezi uměním a kulturním produktem. Vemlouvavých kulturních produktů, které se snaží vyvolat dojem, že jsou něčím, čím nejsou, je všude kolem nás, současné české taneční nebe nevyjímaje, dost. Případ INSECTUM… in Prague to ale není.

Tereza Ondrová a Silvia Gribaudi – Insectum in… Prague (foto Vojtěch Brtnický, Tanec Praha 2022)

I. Goethe, Kafka, tanec a pes

Když Deleuze s Guattarim napsali v polovině sedmdesátých let útlý svazek o Franzi Kafkovi (Kafka. Za menšinovou literaturu, 1975), uvedli v něm, mimo jiné, zhruba toto: Použije-li Kafka slovo pes, zdaleka to neznamená totéž, jako kdybychom jej použili v běžném jazyce (nebo jako kdyby jej použil velký Goethe). V Kafkově jazyce pes neoznačuje především čtyřnohé zvíře způsobem, který by čtenáře ujistil, že o čemkoli jiném totéž slovo používá jako pouhou metaforu. V Kafkových knihách ani dopisech žádné metafory nejsou, proto může Kafka napsat „jako pes”, a čtenáři tomu rozumějí, a chápou i intenzitu, kterou s sebou takové užívání slov, jež rozostřuje hranice a skrze něž se člověk stává zvířetem a naopak, nese. Chápou, že tenhle pes je věc politická, že Kafka není Mistr spisovatel typu Goetheho, ale že se k nám, čtenářům, tento v Praze žijící židovský autor píšící svéráznou němčinou, jež v sobě všeho toho nese vryté stopy, obrací jinak, s jiným apelem. Metamorfózy jsou pochopitelně něco docela jiného než metafory. Řečeno ještě trochu jinak, Kafka není nedodělaný Goethe. Nechceme-li jeho způsob psaní redukovat ad absurdum, je Kafku třeba číst způsobem, jenž nemá precedens, a naopak precedens zakládá, soudí francouzští filozofové.

Ke knize Deleuze a Guattariho o Kafkovi nás přivedly reference v disertační práci Bojany Cvejič (Choreographing Problems, 2013). Brzy jsme si ale uvědomili, že bychom některé z paralel, které uvádí, mohli rozvést dál a šířeji, protože ti experimentující choreografové, kteří ji zaujali a k sepsání dizertace inspirovali, používají taneční „jazyk” spíše jako Kafka svého psa, oním hranice rozrušujícím způsobem, než jako Goethe své vycizelované věty. A Gribaudi s Ondrovou v INSECTUM… in Prague jsou v tom s nimi.

Jak tedy souvisejí Goethe, Kafka a pes s tancem, nebo raději konkrétněji, s představením tvůrčí dvojice Gribaudi a Ondrová, INSECTUM… in Prague, potažmo s recenzí, jež nám o tomto představení sděluje: „[In-sectum je]hodinová performance”, která „vykazuje známky nahodilosti a improvizace, postrádá progresivnější vývoj a solidněji vystavěné vyústění” … „Hra na hmyzí společenstvo skončila bez viditelných ambic přinést něco důmyslnějšího nežli poměrně nezáživné pohybové pasáže a výraznou snahu o komunikaci, ne úplně obecenstvem akceptovanou. Komu by se v souvislosti s daným námětem vybavila Čapkova hra Ze života hmyzu, tak na ni musel hodně rychle zapomenout, neboť sofistikovanějšího výkladu a pojetí se nedočkal. (L. Dercsényová, Taneční aktuality, 12. 6. 2022)?

Odpovídáme, že zprvu zejména těžko skrývanou ochotou autorky recenze dotčené představení absurdně zredukovat na nesouvisející, beznadějně rozsypané výrazové prvočinitele, takže ve srovnání s imaginárním mistrem Goethem tance vychází jako představení, které v podstatě nestojí za řeč. Skutečně ale nestojí? Dovolujeme si o tom důvodně pochybovat, avšak zároveň dodáváme, nalézt přístup, jak se k představením typu INSECTUM… in Prague přiblížit, uchopit jej, porozumět mu není ani trochu snadné. Doznáváme, že ani my nemáme jasnou představu, jak na to. Přesto bychom rádi možnou cestu, jak se k němu přiblížit, navrhli.

Tereza Ondrová a Silvia Gribaudi – Insectum in… Prague (foto Vojtěch Brtnický, Tanec Praha 2022)

II. Choreographing Problems

Chorvatská taneční teoretička Bojana Cvejič ve své disertační práci (2013) zkoumá relativně nedávnou evropskou choreografickou praxi. Období, které ji zajímá, ohraničuje lety 1998 a 2007. Co ji k práci vybraných choreografů z tohoto období, přitahuje? Přesvědčení, že proměňují vztahy mezi tělem, pohybem a tancem. Že narušují jejich propojení. Syntézu.

Co si ale pod tímto relativně abstraktním tvrzením o těle, pohybu, tanci a vztahu mezi nimi konkrétněji představit?

Jako choreografové a tanečníci se ptáte, odkud (zvolený) pochyb přichází. Někteří odpovídají, že přichází z těla. Něco prožívám, cítím, chci to vyjádřit, hledám pro to pohyb, který to vyjadřuje. Zdroj pohybu je ve mě. Isadora Duncan. Nebo je tu druhý přístup, kdy rovněž hledám jak bych „něco” vyjádřil nebo vyjádřila, avšak tělo už nepoužívám jako zdroj, ale jako nástroj (prostředek) svého hledání. Merce Cunnigham. Co ale mají oba přístupy společného je, že oba se pokouší nalézt zajímavý, nový pohyb, vytvořit estetiku, kde podstatou tance je pohyb a tělo, jež ho vykonává.

V kontrastu k oběma uvedeným přístupům Bojanu Cvejič zaujalo, že inspirující noví choreografové hledají to, co jimi hýbe, co je vyvádí z klidu, mimo své tělo. To, co hledají, už není pohyb samotný. Tito choreografové se pomocí pohybu snaží např. choreografovat problémy, problémy prostřednictvím choreografie řešit, nebo s její pomocí ukazovat svět a problémy v něm v jiném světle. Pohyb pro ně tudíž přestává být podstatou tance, neboť už není tím, čeho je třeba dosáhnout. Pohyb pro ně už není cílem, který cosi reprezentuje / představuje (ať jakkoli abstraktně). Pomocí pohybu, procesů jeho hledání, vykonávání performance, mísení procesu zkoušení s událostí představení, nebo odlišné časovosti, vyzývají naši citlivost a představivost k tomu, aby nám skrze pohybující se těla pomohli zahlédnout věci jiné povahy. Abychom zahlédli spíše to, co se odehrává mezi tělem a tělem. Ale možná je zapotřebí toto pole rozšířit např. na to, co se děje mezi tělem a institucí a divákem a blikajícím světlem a hudbou, která se ozývá, aniž by měla jasné určení, otvíráním dveří, které vedou z jeviště ven do reálného světa a tak podobně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 3 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments