Pojem satori můžeme chápat různě: jako osvícení, probuzení nebo pochopení, ale v každém případě intuitivní, nikoli rozumové. S rozumem nepochodíme ani při sledování představení. Choreografka ze svého nitra vyvolává archetyp ženy z prastaré pověsti. Odkrývá podoby intenzivního ženství. Kateřina Eva Lanči je nejen tanečnice, ale také zpěvačka a hudebnice, proto je součástí jejího vystoupení i vlastní hlas, zpívající, hovořící, a také hra na cajón. Je to jakési probuzení dravce a nutno podotknout, že nápadité, a tím i osvěžující, i když na intenzitu dojmů je třeba se připravit s absolutní otevřeností.
Úvodní klidný obraz kontrastuje se smrští, která nastává v průběhu představení. Tanečnice oděná v nedopnutých bílých dlouhých šatech vystavuje na odiv svá záda a svou křehkost, kterou ale hned narušuje rytmickou hrou. Její torzo působí až nelidsky, ačkoli si přitom prozpěvuje o ideální ženě. Na několik okamžiků, pohybů a cestu kolem jeviště odkládá oděv, ale nahota v šeru nepůsobí vulgárně, spíš jako přirozený předěl.
Dojem neustálé transformace podporuje střídáním nejrozmanitějších kusů oděvu od medvědího kožichu po boty na podpatku, ukazuje ženu svůdnou, lacinou, neřestnou i nad věcí. Ve tmě se s pomocí bodové lampičky pouští do hry stínů, které z její tváře kouzlí masku hrůzy. Spolu se ženou hraje i její stín. K tomu ze záznamu vypráví příběh o rybáři, který si přinesl do chýše kostru ženy, jež ožila silou lásky a touhou po životě a sblížení. Tato žena mnoha tváří má rozhodně fantazii i smysl pro dramatičnost. Diváci si budou dlouho pamatovat její výraznou tvář i vztyčené ukazováčky mířící v napjatém gestu do vzduchu i k jejímu vlastnímu tělu. Panuje ovzduší nejistoty – nechystá se i nějaká interakce?
Tanečnice si hraje i s vlastním hlasem, který nahrává na smyčky, úmyslně nelibozvučný a rozčilující, jsou to slova, popěvky i pouhé nesouvislé zvuky, nepřirozeně zrychlené i zpomalené, zvukové stopy se překrývají a vytvářejí pozadí pro expresivní tanec. Hlasitost je na hranici snesitelnosti, scéna se halí do oblak umělého dýmu.
Inscenaci můžeme považovat za exhibici, experiment s vlastním tělem a hlasem, za pozvánku k návštěvě nitra, ke sdílení společného rituálu. Jde o představení, přihlížíme performanci, ale současně jsme do ní vtahování a atakováni intenzitou jejího projevu, spíše než o divadlo jde právě o rituál a vnímání okamžiku má navrch nad intelektuálním porozuměním. Nejednoznačnost ruku v ruce s otevřeností vytvářejí inscenaci, která není pro každého diváka, ale svůj smysl a místo na scéně má.
Hodnocení autorky recenze: 80 %
Satori Ženy Kostry
Námět, hudba, texty, interpretace: Kateřina Eva Lanči
Režijní spolupráce: Jiří Císler
Pohybová spolupráce: Cécile Da Costa
Light design: František Fabián
Produkce: Hana Kubáčková
Premiéra 6. října 2017 Off-Bühne Komplex Chemnitz
(psáno z představení 1. 2. 2018 Studio ALTA Praha)
