Proč je nezbytné zažít Cirkopolis

Pražský festival nového cirkusu a artových projektů na pomezí pohybového divadla, výtvarného umění a hudební performance oslavil v polovině února desáté jubileum. Divákům dopřál sedmnáct představení na třech scénách, tradičně se konala v paláci Akropolis, divadle Ponec a nově v Kásarna Karlín. A jak u komorního formátu přehlídky již bývá zvykem, z pěti zahraničních titulů byla tři sóla a dva duety. A navíc hned čtyři z nich se v ČR představily poprvé! Programovou nabídku doplnily tři tuzemské produkce a čtyři workshopy vedené festivalovými hosty.

Dramaturgie předchozího ročníku nabudila směrem k letošnímu programu velká očekávání. Neboť, co by mohlo překonat hostování brilantního žongléra a skvělého performera Wese Pedena a uvedení jeho nejnovější inscenace Rollercoaster jen pár dnů po světové premiéře ve Švédsku? Totéž platí o neuvěřitelně šíleném projektu Work režiséra Claudia Stellata, ve kterém slovo extrém teprve nabralo význam. A co teprve třetí návštěva Belgičana Alexandera Vantournhouta? Po hostování s představeními Aneckxander v roce 2015 a o tři roky později Red Haired Men, ve vloni uvedeném duetu Not Standing – Through the Grapevine zkoumal spolu s Axelem Guérinem proporcionalitu lidského těla. Ale naštěstí, ročník završující úspěšnou dekádu, se vyprofiloval zcela po svém.

Opět se potvrdilo, že každá edice nejen jako by předvídala proměny ve společnosti a ve světě, ale současně citlivě reagovala na dynamiku aktuálních dnů. Letošní programová nabídka zahraničních titulů vsadila na fascinaci objekty a vztahovou chemii a na druhém pólu se odehrávaly hraniční tělesné (až psychofyzické) zkušenosti. Akcentovala se témata jako zranitelnost a utrpení, bolest, potřeba sebelásky a péče, ale také spontaneita a hravost. Cirkusové dovednosti zde opět nebyly využity prvoplánově k prezentaci virtuózně ovládnutého řemesla. Techniky pozemní a vzdušné akrobacie, žonglování, a dokonce i klaunské principy se zde staly komunikačním jazykem a jedním ze stavebních kamenů představení. Festival Cirkopolis obvykle nepolévá publikum adrenalinem, ani se představení zpravidla nepřetrhávají vpády potlesků po viditelně náročném výkonu.

Vášeň
Jednou z nejvýraznějších programových novinek bylo představení nabité živočišnou maskulinitou, erotickým jiskřením, surovostí i něhou. Dva téměř obnažení performeři Arno Ferrera a Gilles Polet s těly utaženými v kožených postrojích v představení s názvem Cuir skrze manipulaci jednoho s druhým připomínali gladiátory, krotitele zvěře, ale také vášnivý pár. Díky čistému minimalismu ve všech složkách vyvěrala na povrch tíha témat, jako například snaha vlastnit, ovládat, limity intimity a obecněji sexuální orientace, genderové předsudky aj. K revizi zažitých představ přizpůsobili i samotný prostor, který rozdělili na dvě protilehlé divácké tribuny a svůj „ring“ vymezený oranžovým čtvercem nasvítili zářivkami. Dění na scéně připomínalo permanentní souboj s nezbytností vymezit čas i na „ručník“. Otírání potu sobě navzájem, až rituální zastavení v toku fyzických akcí, jako by umocňovalo jejich cyklickou závislost v získávání převahy jednoho nad druhým.

Řemínky a úchyty jim při párové komunikaci dovolovaly dosahovat nepřirozených pozic s neustálou atakou hraničního pásma rovnováhy. Navzájem si poskytovali svá těla, udržovali spolu téměř neustálý kontakt, čím nezabírali více prostoru než o rozloze jednoho člověka. Podobný zážitek se naskytl před dvěma lety při sledování intimního dialogu smíšeného akrobatického páru Claudel Doucet(ové) a Cooper Smitha. Ti performanci nazvanou Se prendre umístili do prostor činžovního bytu. Nízký počet diváků navozoval pocit návštěvníka, jenž se ocitl uprostřed bouřlivější domácnosti a nahlíží tak nejen do pokojů včetně ložnice nebo kuchyně, ale také do útrob nesnadného partnerského soužití. V obou případech se představení neodvíjelo pouze sledováním artistů, ale záměrným rozmístěním publika tak, aby se zahlédnutí nebo pozorování ostatních přihlížejících stalo nevyhnutelným.

• 

• 

Sebezapření
Jednu závažnou kapitolu, a to sebezapření vedené k dobrovolnému snášení bolesti a vystavování se ohrožení na zdraví, otevřel italský performer Elena Zanzu. (V angličtině používá E. Zanzu zájmena they/them, pozn. red.) Projekt Ez připomněl extrémní praktiky alternativních happeningů a performancí rozvíjených od druhé poloviny minulého století, kdy se performeři například zavěšovali na háky za nejrůznější části těla, vyřezávali do kůže ornamenty, vystavovali se vodě, ledu a mnoha jiným běžně diskomfortním a mnohdy neuvěřitelným situacím. Zanzu vstoupil na scénu, brzy se ponořil do nádoby s vodou a zadržel dech. V tu chvíli se sice jako divák dívám na umělce ponořeného do tekutiny a obraz generuje asociace na široké škále od Shakespearovy Ofélie po Baumanovu tekutou modernitu, jenže současně s prodlužující se dobou jeho apnoe narůstá znepokojení, zda se jeho úzký kontakt sama se sebou v uzavřeném prostoru nemění v pokus o dotek lákavého posouvání osobních limitů.

Vynořil se. Nakonec. Dechová regulace byla prologem k participativní části, kterou Zanzu zahájil vyvázáním provázků okolo hlavy japonskou technikou shibari, za něž se následně zavěsil (nejedná se o paralelu s hair-hangingem – pozn. autorky). A demonstrativně se sám vytáhl nad zem. Dialog s dobrovolníkem znamenal první závažný krok k převzetí odpovědnosti za jeho bolest. Příchozí se totiž stal jeho protiváhou. Pokud se divák nechal unést a stoupal výš a nekoordinovaně si „létal“, Zanzu jednoznačně musel trpět. Provázky se mu s každým pohybem dobrovolníka více zařezávaly do tváří. Skupinové výzvy, a to táhnout za provaz, ke kterému se Zanzu připnul a položil se na podlahu, se mnozí z první řady postupně zřekli. Slova snesou všechno, ale vystavení se přímé nabídce „táhnout“ spolu s ostatními pro mnohé zezačátku znamenalo připojit se „jako všichni“ a opravdu se podílet na vlečení jeho těla, než pochopili, že právě ve svých rukách mají cizí bolest. Zanzu svoje emoce nevystavoval. Nekomentoval svůj stav. Performance Ez se stala výzvou ke zpracování osobních rozpaků z přihlížení krutosti, o to hůře, že dobrovolné na obou stranách.