Proč jsme se v Budějovicích netěšili

  1. 1
  2. 2
Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích nastudovalo ke stému výročí založení Československa Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany. Jako důstojný příspěvek k oslavám ale inscenace neobstála a dar to byl spíše danajský. Bohužel – jak kvůli nezvládnutému režijnímu pojetí, tak především mizerné úrovni hudebního nastudování původem argentinského dirigenta Maria De Rose, v Budějovicích se sebevědomým titulem generálního hudebního ředitele. Při druhé premiéře 13. října 2018 v obsazení jen tu a tam probleskly zajímavější výkony.
Prodaná nevěsta, Jihočeské divadlo (foto Michal Siroň)

Předehra, spíše v pomalejším tempu, ještě dávala naději, že by se Mariem De Rose chronicky zanedbaný budějovický orchestr mohl začít vracet k výrazným érám Karla Noska, Petra Chromčáka, ale i Milana Kaňáka. Akustické podmínky bývalého kina Metropol, kde budějovická opera hraje standardní operní repertoár, nejsou optimální. To ale neznamená, že se souhra orchestru může v průběhu představení čím dál tím více rozpadat, jako kdyby chyběl čas na dozkoušení druhého obsazení, aby co chvíli chyběla intonační přesnost. V těžkopádně odehraných notách se o nějakém hudebním stylu nebo pojetí stylu nebo pojetí vůbec nedalo mluvit. Co je po hudební stránce ochotné tolerovat publikum ohromované „zázraky“ krumlovského Otáčivého hlediště, to by v Metropoli stačit nemělo.

Vedení Jihočeského divadla přizvalo k nastudování slovenského režiséra Marka Mokoše, teprve nedávného absolventa tohoto oboru na brněnské JAMU. Sebevědomí mu rozhodně nechybí. Ve svých inscenacích na JAMU se snažil zviditelňovat například Cimarosovým Impresáriem v nesnázích – pojal ho jako zkoušku na tuto operu, kterou si prostřednictvím HT bezdrátových komunikačních implantátů našlo v databázi mimozemské publikum třetího tisíciletí. Nebo v případě Orfea závěr nasměroval nikoli ke Gluckově smírnému konci, ale k manželské hádce. Jako režisér poloscénického uvedení Arminia Johanna Adolfa Hasseho v kostele sv. Šimona a Judy v rámci koncertního cyklu FOKu nebo nedávno ve scénicky uchopeném závěrečném koncertu interpretačních kurzů v Litni ovšem předvedl, že dokáže vést operní sólisty k přirozenému herectví v situacích odpozorovaných z života mladých lidí.

Prodaná nevěsta, Jihočeské divadlo (foto Michal Siroň)

V případě Prodané nevěsty si však zřejmě umanul, že za každou cenu naroubuje na Smetanovu mistrovskou anekdotu existenciální téma hledání lidské identity, které se na scéně Andreje Ďuríka a v kostýmech Tomáše Kypty utápí v ponuré šedi. Nijak mu přitom nevadila Smetanova jásavá hudba a buffo temperament předlohy.

Lidé pod jednoduchou linií panoramatu budějovického náměstí sundávají části oblečení, které zřejmě mají vypadat jako kroje, lokálně však obtížně identifikovatelné, strkají je do krabic a kšeftují s nimi. Celé to má na povel Kecal coby sebevědomý šejdíř, který se vymyká jednotvárnému černo-bílému městskému oblečení neurčité současnosti ostatních svým nepadnoucím modrým oblekem a křiklavě žlutými ponožkami. Jeník a Mařenka se do sebe zakoukají a ustaraně si vyprávějí své pohnuté životní příběhy. Do toho se neustále ve stylově nesourodé choreografii Michaely Motlochové motá pět párů tanečníků coby nosičů krabic s těmi odloženými kroji nebo coby ilustrátorů Kecalova popisu Vaška. Tanečnice slouží také jako servírky při roznášení lahváčů (a to i několika divákům) nebo představují další dívky, které se sápou po popleteném Vaškovi. A ve flitrových kostýmech z nich jsou také účinkující z erotického nočního podniku nevalné úrovně, kteří přišli na náměstí otráveně předvést svou „show“ pod vedením vyzývavého transvestity (Principála). Vašek, kterého pro svou show získali, se však na nekňubu ukáže jako rychle učenlivý, protože pod medvědí kůží ukáže v kostýmu s našitými blyštivými hvězdami rozkrok a smyslně jím zavrtí, což publikum pobaveně kvitovalo.

Prodaná nevěsta, Jihočeské divadlo (foto Michal Siroň)

Dovoluji si zapochybovat, že by se dnešní Budějovičáci nechali dojmout tím, jak přivandrovalec lišácky podrazí nejen trapně vychytralého šmejda (Kecala), ale i je. A že by nacházeli únik z konzumu v tom, že začnou zase nosit kroje. Kroje jako znak návratu od konzumu k tradici v jihočeském krajském téměř stotisícovém městě je hodně mátožná režijní představa.

Peter Malý byl alespoň typově skvělým Jeníkem a k pojetí Jeníka jako současného mladého kluka se vlastně hodil i jeho zastřenější hlas, se kterým bude jistě dál pracovat ve výškách. Vůči Malého tenoru byl ostrý soprán Kateřiny Špilauer Hájovské v tak příkrém kontrastu, že dueta Mařenky a Jeníka zněla zcela nesourodě. Ansámbly byly vůbec problém tak velký, že se slavný sextet „Rozmysli se Mařenko“ při druhé premiéře prakticky rozpadl. A to i vinou režiséra, který umístil sólisty zvukově naprosto nevhodně za stěny tak, že nemohli slyšet ani orchestr ani sebe navzájem. David Nykl si užíval šejdíře Kecala až mefistofelsky, jen mu chyběly dostatečně znělé basové hloubky. A třebaže se režie snažila z Vaška kostkovaným oblekem s kalhotami vysoko nad kolena udělat hlupáčka, Martin Javorský do role koktavého kluka humornou nadsázku nevpravil. Role rodičů se ocitly mimo současné možnosti Aleše Janigy, Romany Strnadové, Petera Palečka i Dagmar Volfové. Michael Robotka, který coby transvestita roli Principála „moderoval“ na mikrofon, nemohl příliš uplatnit svůj komediální talent, jak ho známe z jeho dosavadních rolí v Komorní opeře JAMU. Takže hvězdou nejen show taneční skupiny z erotického podniku, ale celé inscenace se stala Esmeralda díky znělému sopránu Kristýny Vylíčilové.

Prodaná nevěsta, Jihočeské divadlo (foto Michal Siroň)
Reklama
  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na