Proč si Boris Giltburg s Jarůškovými padli do noty?

„Nový zdroj světla tu vyzářil,“ prohlásil Leoš Janáček po koncertě, na němž uslyšel Dumky Antonína Dvořáka v autorově podání. Další z jeho trií, f moll, patří k vrcholům tvorby skladatele a české komorní hudby vůbec. Začátek podzimní hudební sezony nyní ozdobilo vydání dvojalba kompletních Dvořákových Klavírních trií v mimořádně zdařilém provedení pianisty Borise Giltburga a Veroniky a Petera Jarůškových. Houslistka a cellista Pavel Haas Quarteta společně s významným izraelsko-ruským klavíristou podali na nahrávce vynikající, oduševnělý a technicky brilantní výkon. Stejně tomu bylo i na dosavadních koncertech, kde tento repertoár uvedli.

Setkání s muzikantskou trojicí se tak trochu podobalo některým pasážím nahrávky: bylo vřelé, bohaté na emoce, temperamentní a upřímné. Na schůzku přišel jako první Boris Giltburg, proto jsme začali mluvit nejprve s ním. O chvíli později pokračoval rozhovor i s Jarůškovými.

Kdy jste se poprvé setkal s Veronikou a Petrem Jarůškovými?
Boris: Seznámil jsem se s nimi v roce 2014, nejdřív jako s členy Pavel Haas Quartet. Na festivalu komorní hudby v Holandsku jsme společně zahráli Dvořákův kvintet.

Takže už váš první pracovní kontakt byl nad Dvořákem.
Boris: Ano, právě Dvořák byl v základech našeho seznámení. Kromě Dvořáka jsme ještě společně hráli i Šostakovičův kvintet na festivalu věnovanému jeho hudbě. A při těchto příležitostech jsem oba prosil, abychom si mohli spolu zahrát také v triu. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec se povedlo. Příležitost k tomu se naskytla, když mě v roce 2021 ředitel Dvořákovy Prahy Jan Simon pozval, abych byl na tomto festivalu kurátorem komorní hudby. A tehdy Jan Simon řekl, že by ho osobně zajímal cyklus Dvořákových trií. Hned jsem se obrátil na Veroniku a Petra, jestli by do toho se mnou šli a všechna čtyři Dvořákova tria se mnou zahráli. 

Vaše snažení se tak konečně zúročilo.
Boris: Ano, dá se to tak říct. Společně jsme připravili celý cyklus, pro mě i pro ně to byl nový repertoár. Měl jsem velkou radost ze zkoušení i z výsledku. Cyklus jsme nejdřív uvedli loni a letos na jaře na koncertech v Praze, a pak jsme jej natočili. A myslím, že všichni. Hrajeme to s velkým požitkem, což doufám bude trvat i na dalších vystoupeních.

Chystáte společné koncertní turné?
Boris: Ne, letos turné nebude, jsou jen jednotlivé koncerty. Příští rok začátkem března ale budeme společně hrát v Rudolfinu trio Bedřicha Smetany, které teď připravujeme. Je to pro nás také nový repertoár.

Máte blízký vztah k Dvořákovi? 
Boris: Určitě, velmi si jeho hudby vážím. Důvěrně znám ovšem především jeho komorní skladby. Znám i klavírní koncert, ale jeho sólová díla jsem zatím nehrál, pouze tria a kvintety, hrál jsem i kvartet č. 1. Znám Dvořákovy písně a samozřejmě jeho symfonie, ale jen jako posluchač, nikoliv interpret. Musím říct, že Dvořákova komorní díla s klavírem jsou absolutně úchvatná. A přiznám se, je mi někdy líto, že se nemohu podílet na interpretaci jeho symfonií… Mívám totiž takovou touhu, že když se mi nějaká hudba líbí, chtěl bych ji sám hrát, je to pro mě mnohem víc než ji jen slyšet.

Když uvádíte celý cyklus trií, jak vás přijímá publikum? 
Boris: Já mám z dosavadních koncertů u vás vůbec velmi pozitivní dojmy. Ale není divu, vždyť jsem hrál se světově uznávaným Pavel Haas Quartetem! Avšak Dvořákova tria – to je něco nového pro ně i pro mě, a patrně v tomto kompletu i pro publikum. Proto jsme si na počátku kladli otázku, jak to posluchači přijmou. Ohlasy ale byly opravdu nesmírně pozitivní. Přitom jde vlastně o počátek působení našeho tria. Já doufám, že s ním budeme dál pokračovat, ať jde o koncerty, nový repertoár i nahrávky.

Které trio z kompletu vašeho dvojalba je vám nejbližší? Nejsou to třeba nejznámější Dumky?
Boris: Nemůžu říct, že se mi nejvíc líbí právě Dumky. Líbí se mi opravdu celý cyklus, protože ukazuje Dvořáka z různých stran a v různých fázích. První dvě tria ho představují jako mladého skladatele, který právě našel svůj hudební jazyk. To jsou raná díla, sice už zralá, ale je z nich cítit, že jde o začátek jeho cesty. Potom je tu velké dílo rozměru symfonie – Trio f moll. A Dumky, ty jsou jedinečné, něco vskutku transcendentního!

V Česku jsou asi nejpopulárnější.
Boris: Nejen v Česku, i jinde ve světě, a já chápu proč: podle mě je to transcendentní dílo; hudba je tu v rukou skladatele, něco jako plastelína, může s ní dělat všechno, dosahovat do výšek, nejsou tu žádné hranice, žádné limity. Střídání melodií, bohatství nápadů, jeden následuje druhý. Na některých místech jako by to nebyla jen hudba, ale vyjádření myšlenky. Dvořák tu dokázal vyjádřit cosi úžasně hlubokého, filozofického, a současně osobně upřímného.

V této chvíli dorazili manželé Jarůškovi. 

Ptala jsem se Borise na vaše první setkání a dojmy ze společné práce. Jak to máte vy? Proč jste si padli do noty?
Veronika: Náš první dojem byl, že Boris je strašně milý člověk. Je vřelý a vstřícný, ano, to je to přesné a krásné české slovo. Prostě skvělý. A taky něžný. Hned na první dojem cítíte, že vás přijme. Že na vás slyší. A samozřejmě, tohle všechno je vzájemné, podobně jsme to ve vztahu k němu cítili i my. Vzájemné sympatie se projevily i v našem společném přístupu k hudbě.

Právě takhle citlivý přístup Dvořákova hudba potřebuje, že?
Peter: Já chci dodat, co na nás u něj ještě zapůsobilo: Borisova přirozená pokora, která se projevuje současně s jeho láskyplností. A ano, tohle všechno je obsaženo v Dvořákově hudbě. Boris k ní má nejen lásku a smysl pro její čistotu, ale i pokoru. Pokud u interpreta pokora není, tak si myslím, že Dvořáka shodí.

Považujete pokoru za vrozenou vlastnost, nebo je třeba ji v sobě vypěstovat?
Peter: Myslím, že s pokorou se člověk rodí, ale potom ji taky musí pěstovat. Uvědomit si, že to je vzácná vlastnost. A chránit si ji.

Vy tu pokoru k hudbě stále máte – mluvím i o Haasově kvartetu. Z vaší interpretace je zřejmé, že sloužíte skladateli a jeho dílu. Platí to jistě i pro tuto dvojalbum.
Peter: Určitě platí, a dvojnásobně. Říkám dvojnásobně, protože kvarteto je přece jen v něčem jiná disciplína než trio, technicky i způsobem hry. Pokud mohu mluvit za sebe jako za cellistu, musím říct, že cellový part je v klavírním triu mnohem exponovanější a výraznější. Je to trochu jiná pozice než v kvartetu. Takže to, co jsem do toho v tomto případě osobně dal, bylo možná dvakrát víc než v kvartetu. Emocionálně určitě.

I pro ten emocionální náboj je Dvořákova komorní hudba mezi muzikanty hodně oblíbená. Není divu, že právě jeho tria byla nahrána mnoha komorními soubory, jmenujme třeba jen naše Guarneri Trio Prague, které je nahrálo dokonce dvakrát, poprvé v devadesátých letech. Znáte ty nahrávky?
Peter: Já jednu z nich slyšel.

Co jste po četných předchozích nahrávkách chtěli přinést nového nebo jiného vy?
Peter: Nic nového ani jiného! Takto my neuvažujeme. Ani v kvartetu, ani v tomto případě prostě neexistuje, že bychom chtěli přinést něco nového. To je podle mě špatná cesta, úplně slepá ulička.

Veronika: Určitě to není naše strategie, vůbec ne.

Peter: A nikdy nebyla.

Veronika: My se musíme do té hudby zamilovat. Ten pocit, proč chceme právě tuto skladbu hrát, by nás měl položit na kolena. Aspoň já to tak mám.

Peter: K tomu, zda přinášíme něco nového, chci ještě něco říct. Proč si myslím, že je naše nahrávka snad přece jen odlišná od jiných? Myslím, že drtivá většina muzikantů nerespektuje to, co je v partituře. Můžu na to přísahat, protože znám spoustu nahrávek, a věřte mi, že většina interpretů v komorní hudbě, nehraje to, co je přesně napsané. Zatímco pro nás je partitura bible. Všiml jsem si toho i u Guarneri Trio Prague.

To je dost odvážné tvrzení.
Peter: Není, jsem o tom přesvědčen a můžu to i dokázat. To by ale bylo na zvláštní rozbor, musel bych vzít partituru a porovnávat nahrávky. Porovnat tempa, dynamický vývoj, všechno to, co tvoří strukturu – architekturu té skladby.

Veronika: Ale aby to zase nepůsobilo tak radikálně. Já si myslím, že každý muzikant v podstatě chce, a taky se upřímně snaží přinést to, co v té partituře je; a někomu se to zdaří víc, někomu třeba méně. Ale základem pro všechny je partitura.

Peter: Jenže někteří právě hledají ty „nové věci“… 

Boris. Nikdy jsme neusilovali o to, abychom srovnávali to, co děláme my, a jak to děláme, s jinými. To není nejdůležitější. Souhlasím, že pro nás je jediným zdrojem a základem všeho partitura. To je první i poslední náš zdroj, je na začátku i na konci našeho konání. Do ní pak vkládáme to své, to, co my v té hudbě cítíme. Protože hudba přichází k publiku skrze nás, naším prostřednictvím. Pokud jde o Dvořáka, naší ambicí je předat pokud možno všechno, co je v ní je obsaženo, uvést do života její hloubku, krásu a duchovnost. To je náš prubířský kámen. Je na nás, abychom to udělali co nejlépe.

Dvořák komponoval svá klavírní tria v různých etapách života. První dvě stála u základů velkých úspěchů dosud málo známého skladatele, další vznikla ve zralém věku. Která považujete za nejsilnější? Už jsem se na to ptala Borise, a ten říkal, že nedokáže upřednostnit ani jedno.
Veronika: Ono to fakt nejde. 

Peter: Každé trio má svůj svrchovaný charakter, svou identitu. A já osobně mám každé z nich rád kvůli něčemu jinému. Každé je totálně jiné, ale všechny jsou důležité, i proto, že ukazují Dvořákovu tvůrčí cestu a jeho vývoj.

Veronika: Celý komplet – to je vlastně cesta jeho životem.

Peter: První je optimistické, pro mě jako by představovalo jaro, druhé tragičtější…

Veronika: …řekněme melancholické.

Peter: A třetí, to je prostě symfonie, jeho pomalá část vás opravdu položí na kolena!

A Dumky?
Veronika, Peter: Ty jsou strašně zvláštní a zároveň silné. Proti třetímu triu, jehož struktura je jakoby masivní, Dumky jsou mnohem čistší, v něčem jednodušší, ale o to silnější.

Veronika: Je v nich obsažena i Dvořákova zbožnost, ale mají v sobě taky trochu i toho jeho “ďáblíka”. Aspoň mi to tak přijde.

Boris: Už jsem to před chvílí taky říkal, Dumky jsou výjimečné, je v nich, v Dumkách, transcendentnost, přitom vyjádřená minimem not.

Peter: Ještě bych rád dodal, že z našeho dvojalba mám radost i proto, že díky nahrávacímu týmu v Anglii má krásný zvuk. Dali si na tom záležet. Je to vůbec první komorní projekt Supraphonu mimo Českou republiku, dosud všechny jeho projekty se natáčely v Čechách. Jsem vděčný, že nám to Supraphon umožnil.

Podle vašeho společného, byť dosud krátkého „životopisu“ jako klavírního tria, jste se na Dvořákovi nejen sešli, ale šťastnou shodou okolností v té lince mohli pokračovat.
Veronika: Nějak se nám to přihodilo, a patrně v tom hrála roli i zvědavost. V Dvořákově hudbě se totiž děje strašně moc věcí, které nás zajímají, emoce a nálady se střídají velmi rychle. A to myslím Borisovi zrovna sedí, protože on je rychlý člověk.

V čem je podle vás kouzlo Dvořákovy hudby, že okouzluje interprety i posluchače? Proč ji tak vřele přijímají a berou za svou, jako například Boris?
Boris: Já se velmi mnoho naučil od Veroniky a Petera… 

Peter: Vidíte, to je právě ta Borisova pokora, o které jsem mluvil.

Boris: … Dvořák je jejich svět, stejně jako můj svět je hudba Rachmaninova nebo Čajkovského. Byl jsem hrozně rád, že skrze své partnery v triu můžu hlouběji proniknout do toho jejich světa a vzít ho za svůj.

Říkáte, že jste se od nich naučil přijímat jejich svět, ale mně připadá, že už je to i vaše hudba!
Boris: Je možné, že teď už ano. Ale na začátku jsem musel mnohé hledat a objevovat. To, co je pro ně absolutně intuitivní, pro mě tak samozřejmé není.

Peter: To, o čem Boris mluví, je proces, každý procházíme jistým procesem, vývojem. Ale stejně musím říct, že když jsem společně s Borisem hráli Dvořákův klavírní kvintet – a to jsme se ještě skoro neznali – přesto nám to od první noty přišlo strašně přirozené. Takže to není úplně tak, že musel mnoho hledat. Kdyby to v sobě neměl, neměl by co rozvíjet.

Boris: To hlavní, co jsem od nich přijal, je asi prostota. Uvědomil jsem si, že není třeba moc tlačit. Že nemusím příliš rubato, není nutné vypouštět příliš mnoho emocí. Že stačí být – prostý.

Veronika: Když jsme začali zkoušet Dvořáka, šlo nám o to, nic k němu nepřidávat. A myslím, že Boris se to ani moc nemusel učit.

Peter: Pokud nám jde o to, aby to znělo prostě, jednoduše, tak právě to je strašně náročné. Musíte přesně vědět, jak to zahrát, musíte nad tím přemýšlet technicky, aby to znělo co nejčistěji, co nejskromněji, bez všech klišé a nánosů. To není sranda.

Veronika: Nedávno jsem četla interview s pěvkyní Markétou Cukrovou, která vystupovala na Dvořákově Praze s Bennewitzovým kvartetem. Mluvila o tom, že komorní hudba je pro ni nejtěžší disciplína. Že tam je skutečně třeba přemýšlet, přesně se domluvit s kolegy, vymyslet koncepci. V opeře má divák spoustu vjemů – orchestr, kostýmy, dekorace, a nějaká ta chyba posluchači unikne. Zatímco komorní hudba je čistá, koncentrovaná, a má přitom znít jednoduše a přirozeně.

Peter: Musíte ji zkrátka dělat s velkým respektem.

Vyzkoušeli jste si sestavu klavírního tria, máte v úmyslu v tom pokračovat a hrát i společně s Borisem? A mimochodem, máte pro své trio už jméno?
Veronika: Nazvala bych nás – Trio přátelství.

Peter: Když jsme začali spolu hrát, bylo to bez jakýchkoliv tlaků, celé to vzniklo tak nějak řízením osudu. A přesně tak chceme pokračovat. Máme v plánu nějaké koncerty, ale netlačíme na to. Budeme se setkávat a zahrajeme si spolu. A myslím, že určitě budou i příležitosti spolu vystupovat. Však se už taky nějaké objevují.

Veronika: Musíme taky pamatovat na to, že bude Rok české hudby a k němu připravujeme Smetanu…

Co vám vyhovuje na triovém formátu? Když jste se rozhodli spolupracovat s Borisem, byla v tom i touha po klavíru?
Peter: Musím říct, že kdyby nešlo o Borise a jeho klavír, tak já vůbec nemám touhu hrát s klavírem. 

Veronika: Třeba v tom byla i Borisova touha po houslích a cellu… Ale my si s Peťou taky říkali, že by bylo krásné si s Borisem jen tak zahrát. Jenom si spolu užít hudbu. A to se nám splnilo.

Takže v tom byla vlastně touha hrát konkrétně s Borisem.
Boris: A u mě zase hrát s Veronikou a Peterem. Práce s nimi jsou pro mě momenty největšího štěstí. Osobního i hudebního. To nemyslím jako kompliment, nebo pouhá krásná slova, to je pravda. Protože když my tři spolu hrajeme, nejen prostě reagujeme jeden na druhého, ale máme pocit, že jsme jako jedna rodina, jeden organismus. Alespoň pro mě to určitě platí.

Veronika: Je nám spolu strašně dobře. 

Při hraní, nebo i lidsky, osobně? 
Peter. I lidsky i na pódiu.

Veronika: Já chci dodat ze svého ženského hlediska, že ti dva, to jsou pro mě gentlemani, na které se můžu spolehnout. Že se na pódiu nebude panikařit, je tam absolutní jistota, důvěra a kontrola. Což je pro mě hodně důležité. V komorní hudbě i v životě.

Peter: Hudba je čarodějná. Nedá se s ničím jiným porovnat, je to největší tajemství. Obrazy, divadlo – to všechno je krásné, ale muzika je taková nepolapitelná, a to je na ní skvělé.