Procházení hudbou. V Brně začala letošní Expozice nové hudby

Je to asi dva roky zpátky, kdy jsem zahájil osobní boj za zvedání hlavy při procházení městem. Tradiční průchod brněnskými ulicemi je vázán na přesun po předem stanovené úsečce vázané na pečlivé sledování terénu, jež má vést k jejímu překonání v co možná nejkratším čase. Prostým zvednutím hlavy ke střechám domů, jejichž přízemní výklady velmi dobře známe, se najednou ocitneme v prostoru nepoznaném a cizím. Seznamujeme se s tváři chrličů, obrovskými latinskými nápisy, rámy vlnících se funkcionalistických staveb… A je samozřejmě jen na nás, zda-li tyto věci chceme vědět, jestli je potřebujeme. Stejně to funguje i se zvuky, s hudbou. A právě ono vážení si okamžiku a uvědomování si jeho pomíjivosti tvoří páteř osmadvacátého ročníku Expozice nové hudby, který tyto okamžiky nastřádá v programu nazvaném Procházení hudbou. Festival putující v ročním provozu mezi dvěma festivaly (Moravský podzim, Velikonoční festival duchovní hudby) opět bere na svá bedra snahu vstupovat do města a nabídnout možnost zvednout hlavy nad úroveň chodníků. V názvu zmíněné procházení tedy nabývá dvou rovin, přičemž ta první byla naznačena výše, slovy dramaturga Viktora Pantůčka jde o „obnovu aurální stránky,“ a stránkou druhou bude skutečný fyzický pohyb po destinacích vytyčených festivalovou dramaturgií.

Když se na tato místa podíváme shora, je možné v ní uvidět velmi srozumitelnou strukturu. Strukturu, která se různými způsoby snaží kompilovat historickou a současnou „auru“ místa, kterou přímo konfrontuje s daným hudebním dílem, koncertem či instalací anebo jej prostě jen tak nechá znít. Zároveň tento dialog úzce váže na město, ve kterém festival probíhá a nabízí (což je příznačné a velmi typické slovo v dramaturgické rétorice festivalu) zvukovou intervenci do míst, která známe z každodenního procházení po úsečkách, stejně jako otevírá zapomenuté prostory města jenom pro danou událost, pro daný okamžik. Ono neustálé vědomí pomíjivosti okamžiku vlastně umožňuje vytvářet cokoliv a kdekoliv a přímo to svádí k nařčením z alibismu či otázkám, zda-li takovou věc vlastně potřebujeme. Pro mě osobně tato potřeba existuje neustále. A ne snad úplně potřeba, ale radost z možnosti poslouchat těma stejnýma ušima jako každý den, ovšem s novými vnuknutími. Úroveň a objem myšlení, které jsme ochotni danému okamžiku věnovat je sice vždy jen na nás, ovšem v rámci Expozice je možné a vlastně i žádané odkázat se na vědomosti konkrétní. Pomocí návodů přichystaných k jednotlivým instalacím či návodům rozmístěným po různých místech Brna tak, že dohromady tvoří jednu site-specific skladbu pro každého zvlášť. Jako další z apelů směrem k současnosti program Expozice letos pevně sídlí ve Fóru pro architekturu a média PRAHA, kde se v rámci Procházení hudbou 2.0 budou odehrávat noční konfrontace s festivalovým tématem, snad i s festivalem samotným.

Bylo několikrát naznačeno, že Expozice je svátkem bláznů, kdy se podivíni na týden vyrojí do ulic s nastraženýma ušima směrem k projíždějící tramvaji či dělníkovi rovnající povrch nové silnice. Existence této slonovinové věže ovšem stojí a padá dle pohledu člověka spěchajícího po svých úsečkách. Je pro nás stařík poslouchající cvrkot ptactva v hukvaldských lesích dnes stejným bláznem? Skupinka těchto „podivínů“ ve středu 10. června krátce po páté zahájila letošní ročník festivalu.Okolo troubila auta a řinčely tramvaje a některým slovům Viktora Pantůčka nebylo rozumět. Sám na nádvoří Besedního domu nabádal přítomné, ať se snaží rozumět spíše zvukům přítomného okolí. Přítomnost Besedního domu ve výše naznačeném „procházení“ působí jaksi prkenně a je otázkou, zda-li v takto koncipovaném programu má stále co dělat. Alespoň částečnou odpovědí byl zahajovací koncert festivalu, který se konal ve zcela naplněném sále tohoto sídla brněnské Filharmonie.

Na první pohled se program zahajovacího večera naprosto neslučoval se vším, co bylo představeno na slavnostním zahájení a co je také načrtnuto výše. Dramaturgicky byl ovšem promyšlen do tří rovin. Jednak jako průběh konfrontace s druhou světovou válkou a procesy spojenými s vyrovnáváním se po hrůzách s válkou spojenými, v druhé rovině jako celek, nepřerušená jednotná kompozice všech děl dohromady a v rovině třetí se pozornost měla zaměřit na specifické přechody od živého akustického hraní k poslechu reprodukované hudby v koncertním prostoru. Výzev tedy nebylo stanoveno zrovna málo a poslouchající-myslící-procházející organismus se mohl rozběhnout na plné obrátky. Program první půlky koncertu byl oproti původním záměrům otočen a jako první se mezi stěnami Besedního domu rozezvučela skladba holandské skladatelky Mayke Nas Quiet quiet pro komorní orchestr. Orchestr brněnské Filharmonie pod vedením Marko Ivanoviće ovšem nastoupil v plném počtu, pro který byla skladba speciálně upravena.Velmi komplexní skladba mapující procházení (slova nejsou volena samolibě, ale při druhém čtení podtrhují přítomnost tématu i uvnitř „starého“ sálu) po pobřeží v přímořské anglické vesnici. Již od začátku skladby se přes publikum převalila vlna jakési zvukové pokory, která snad podemlela základy všech slonovinových věží. Z orchestru se velmi rychle stal velmi koncentrovaný a výborně organizovaný celek, který skládal různě rozkouskovaný materiál do velmi plastických podob a obrazů. Výrazově velmi bohatě, se zdravou mírou hravosti, která skladbě přísluší.Hned na to živý pohyb orchestru vystřídala první z reprodukovaných skladeb Stanislava Krejčího Confession, tedy ono vyznání dramaturgicky vázané na válečná léta. Nálada se tedy okamžitě proměnila a to nečekaně zvláštním způsobem. S vnímáním reprodukované hudby se denně potýkáme s takovou samozřejmostí, jako u zamykání dveří. Když začátek a konec takto podané skladby ohraničuje zhasínání a rozsvěcení nablýskaných lustrů koncertního sálu, působí to najednou všechno jinak. Kouzlo společného poslechu s sebou nese všechna možná rizika, člověk u toho nesedí sám a do mozku (i uší) mu sem tam rýpne poznámka odněkud zezadu z publika „to jsme se dočkali, koncert bez muzikantů“.  Pokorné ticho, které po tomto krátkém počátečním usazení skladbu provázelo, ovšem bylo přirozenou odpovědí na možné pochybnosti. Možná to ovšem bylo poněkud tišší reprodukcí, která mě neustále popouzela v pomyslném otáčení hlasitostí směrem doprava. Snad to ale bylo silou zvyku, jelikož další z reprodukovaných skladeb – skladba Luigiho Nona už seděla zcela na svém místě. Téma utrpení života padalo do již nábožného ticha pokleslých hlav. Intenzita tématu občas rezonovala i zvukově s dveřním sklem, jehož drnčení paradoxně slyšené okamžiky jakoby v rámci kontextu navracelo čas zpět do přítomnosti.Na tomto místě jsem pociťoval zřejmě nejsilnější přání slyšet koncert protnutím všech tří koncepčních rovin. Bez potlesků mezi skladbami, bez přestávky, v jednom tahu. Právě tak by nejvíce vyniklo postupné klenutí od uvolnění  Mayke Nas, přes Vyznání a vzpomínkovou Kajícnici k bolestné síle utrpení, kterou skýtala druhá polovina programu. Styl běžných koncertů se Expozici nedaří či nechce opustit a je to drobná škoda, jelikož právě v tomto aurálním prostoru by se i velká časová náročnost mohla (a měla) setkat s posluchačským pochopením. Bylo tedy náročné si jednotlivé a velmi rozdílné nálady nějak uvědoměle spojovat a, zejména v první půli, tak skladby zůstaly osamoceny. Tato úvaha se zrodila těsně před uvedením skladby nedávno zesnulého Františka Emmerta Kajícnice, která byla do programu zařazena jako vzpomínka či jakési vyrovnání se s tímto významným skladatelem. Kajícnice si ovšem velmi přesvědčivě získala své místo. Komorní orchestr hrál s takovou vervou, která vydala za celý orchestr. Na všech malých osamocených plochách, které z počátku přicházely jakoby z velké dálky a postupně také přicházely a odcházely se svou silou. Jako nepřestřihnutá nit ovšem těmito postupy vedla expresivní a velmi úpěnlivá práce dirigenta Ivanoviće, který jednotlivé části, které samotné jakoby nikam nevedly, dokázal vést důstojným nespěcháním, pokorným vystavěním až k silnému konci.Se stejnou dirigentskou pílí a čitelným rukopisem byl zakončen i závěr programu, kde stála obrovská Symfonie č. 1 in D pro smyčce a bicí Miroslava Kabeláče. Dravý nástup větřil bouřlivou cestu k ještě bouřlivějšímu závěru skladby, ovšem nutno říct, že divokost se občas orchestru vytrácela z kontroly. Druhá ze tří částí už se ovšem jevila o mnoho celistvěji, což umožnilo strukturovaně vyniknout zvukovému materiálu. Přelévání napětí napříč orchestrem působilo s vervou neomylně rozjíždějícího se vlaku. Právě zde bylo nejvíce umožněno vyniknout vyzrálosti tohoto Kabeláčova díla. Toto postupné vypínání hudební myšlenky v jednotlivých vrstvách až po rozpad do polyrytmických katarzí s sebou neslo spoustu hráčských nesnází, které místy vrcholům skladby braly jejich ostré špičky. Ty ovšem byly poté srdnatě dobrušovány až k samotnému bouřlivému konci. Tvrdou prací a velkým soustředěním také jasně vynikly jednotlivé hráčské kvality, které hnaly skladbu kupředu, když došlo na lámání chleba. Expozice stále nového vnímání hudby 2015 začala.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Expozice nové hudby 2015
Zahajovací koncert
Dirigent: Marko Ivanović
Filharmonie Brno
10. června 2015 Besední dům – sál Brno

program:
– Miloslav Kabeláč: Symfonie č. 1 in D pro smyčce a bicí op. 11
– Luigi Nono: Ricorda cosa ti hanno fatto in Auschwitz
– Mayke Nas: Quite quiet pro komorní orchestr
– Stanislav Krejči: Confession
– František Gregor Emmert: „Kajícnice“, undecimetto pro smyčcové nástroje

www.mhf-brno.cz

Foto Expozice nové hudby