Prodanka a Káťa v zahraničí. Nejen to v Operním kukátku
Plácido Domingo znovu jako Nabucco v Covent Garden
Plácido Domingo opět nadchl londýnské publikum v titulní roli Verdiho opery Nabucco. Umělec ve věku pětasedmdesáti let ukazuje nejen obrovskou zkušenost, ale také dostatek vokálních sil na ztvárnění této nelehké partie, kterou poprvé na scéně Covent Garden interpretoval před třemi roky.
Hlavní hvězdou představení se ale podle většiny kritik stala ukrajinská sopranistka Liudmyla Monastyrska, která dramatickou silou a vokálním výrazem na sebe v roli Abigaille strhla pozornost obecenstva i kritiků. Vlažněji je hodnocena režie inscenace Daniela Abbada s využitím četných projekcí na zadní stranu jeviště. V měsíci červnu nabízí londýnská scéna devět představení ve dvou obsazeních. V titulní roli v druhé půlce měsíce bude vystupovat žádaný řecký barytonista Dimitri Platanias a ve dvou představeních vystoupí jako Abigaille další ukrajinská dramatická sopranistka Tatiana Melnychenko, která zpívá v posledních letech převážně jen dva verdiovské party – Lady Macbeth a právě Nabuccovu domnělou dceru Abigaille. Až na poslední červnové představení produkci diriguje italský dirigent, zkušený verdiovský interpret, Maurizio Benini.
Carmen Barrieho Koskyho
Velký zájem budí „nová“ verze Bizetovy operní trvalky Carmen, kterou uvedla operní scéna ve Frankfurtu nad Mohanem. Dirigent Constantinos Carydis a známý režisér (i operní intendant) Barrie Kosky předložili divákům zvukově odlišnou verzi s vylehčeným zvukem bez nánosů pozdějších veristických naturalismů a efektů. Navíc posílili v opeře výrazně pantomimické (již během předehry) a baletní scény, inspirováni tradičním tvarem francouzské baletní opery. Také zbavili vizuální podobu společně s výtvarnicí scény (Katrin Lea Tag) laciného a kýčovitého nánosu hispanismu, který tento operní titul na sebe nabral během více než století a půl. V premiéře 5. června 2016 zpívala titulní roli velmi přesvědčivá irská mezzosopranistka Paula Murrihy, která zde jako členka frankfurtského souboru vytvořila řadu rolí hlavních a vedlejších v širokém časovém rozsahu – od Purcellovy Dido a Cavalliho Orontei až po Octaviána. Spolehlivým partnerem jí byl maltský tenorista Joseph Calleja. Inscenace určitě bude bodovat v soutěži o nejlepší operní inscenaci roku.
Skladatel Petr Iljič Čajkovskij jako postava Pikové dámy
Norský operní režisér Stefan Herheim (narozen 1970), tvůrce velmi promyšlených režijních konceptů, jako byly například režie Dona Giovanniho v Essenu (2007), Parsifala v Bayreuthu 2009 nebo Růžového kavalíra ve Stuttgartu v roce 2010, za které obdržel již třikrát Cenu za nejlepší operní režii prestižního oborového časopisu Opernwelt, ve svém posledním režisérském počinu velmi zdařile propojuje postavu samotného skladatele Petra Iljiče Čajkovského s dějem jeho opery Piková dáma podle Puškinovy stejnojmenné novely.
Postava slavného skladatele, jeho osudy i sexuální orientace se staly organickou součástí příběhu. Skladatel je představován němou postavou, ale zároveň tento představitel (Vladimir Stoyanov) zpívá Knížete Jeleckého. Režisér tak navázal na svoji úspěšnou amsterdamskou režii Evžena Oněgina z roku 2011 právě zde v Amsterdamu. Obsazení díla je takřka výhradně v rukou ruských a ukrajinských zpěváků: Svetlana Aksenova (Líza), Misha Didyk (Heřman), Alexej Markov (Tomskij) a další. Za dirigentským pultem stojí Mariss Jansons, od roku 2015 hudební ředitel Concertgebouw Orchestra. Premiéra 9. června 2016 a do konce měsíce dalších sedm repríz.
Růžový kavalír Harryho Kupfera v Miláně
Krásnou a poetickou inscenaci Straussova Růžového kavalíra, kterou vytvořil klasik operní režie Harry Kupfer pro salcburský festival (naposledy v loňském roce) je v červnu na repertoáru v Teatro alla Scala (celkem osm repríz). Dirigentem představení je Zubin Mehta. Obsazení je takřka totožné jako na loňském festivalovém programu: Krassimira Stoyanova jako nepřekonatelná Maršálka, Sophie Koch jako Oktavián (role se kterou je již několik let pevně spjata na mnoha scénách světa) a v roli Ochse vystupuje Günther Groissböck, který dokázal dát partu zcela nové kontury a představitelské nuance. I v menších rolích zůstali prověření pěvci jako Adrian Eröd (Faninal) nebo Silvia Dussmann (Annina). Pouze v roli Sophie místo Goldy Schultz vystupuje jiná vynikající lyricko-koloraturní sopranistka – Němka Christiane Karg. Inscenace, stejně jako výkony i práce s orchestrem sklízí znovu zasloužený obdiv.
Prodaná nevěsta v Aachenu
Theater Aachen (Cáchy) uvedlo novou inscenaci opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta s premiérou 5. června 2016. Opera je uváděna tradičně v německém překladu s jednou pauzou. Justus Thorau, od roku 2014 první dirigent místního operního souboru, operu hudebně nastudoval a mladá francouzská režisérka Béatrice Lachaussée dílo zcela oprostila od krojované tradice a umístila ho do indiferentního dřevěného prostoru jakési stodoly z prken (scénografie Dominique Wiesbauer). I kostýmy (Nelle Ellegiers) neobsahují ani etnografické stopy z původní předlohy, ale jsou směsí civilních oděvů z poloviny minulého století s některými retrodetaily. Hlavní role ztvárňují francouzská sopranistka Camille Schnoor (Marie = Mařenka), která je s cášskou scénou již několik let spojena jako stipendistka a hostující zpěvačka, a kanadský tenor Chris Lysack (Jenik), který je druhou sezonu členem místního souboru. Několik let je členem cášské opery i korejský basista Woong-Jo Choi, který zpívá Kecala. Včetně premiéry bude mít Smetanova opera až do konce sezony celkem deset repríz.
Káťa Kabanová v Mönchengladbachu
Operní soubor v čtvrtmilionovém německém Mönchengladbachu v Severním Porýní-Vestfálsku uvedl 11. června premiéru Janáčkovy Káti Kabanové. Opera se hraje v češtině s německými titulky. Představení trvá sto pět minut a hraje se bez pauzy.
Vavříny sklízí hlavně představitelka Káti – polská sopranistka Izabela Matula, která je od roku 2012 členkou společného operního souboru v městech Krefeld a Mönchengladbach. Vynikající představitelka zde již ztvárnila velmi různorodý repertoár, včetně Donny Elvíry z Mozartova Donna Giovanniho, Ellen Orford z Brittenova Petera Grimese, verdiovských partiích Liny ze Stiffelia nebo Amelie z Maškarního plesu. Izabela Matula také v roce 2014 zpívala Dorotku v inscenaci Weinbergerova Švandy dudáka v Teatro Massimo v Palermu. Její nešťastná hrdinka je hodnocena jako výborný vokální výkon s naprosto věrohodným herectvím. Méně ohlasu našla u kritiků představitelka Kabanichy, turecká mezzosopranistka Satyk Tumyan, taktéž členka místního operního souboru. Režie (Helen Malkowsky) a výprava (Kathrin-Susann Brose) jsou neseny v realistické a současné notě. Dirigentem nastudování je místní první kapelník Mihkel Kütson.
Joyce DiDonato odřekla svojí účast v Salcburku
Americká mezzosopranistka Joyce DiDonato odřekla svoje letošní působení na salcburském festivalu v koncertním provedení takřka neznámé opery německého skladatele Otty Nicolaie Il templario (Templář; 1840 Turín, německá verze Der Tempelritter 1845 Vídeň) podle námětu románu Ivanhoe Waltera Scotta. V opeře měla vytvořit mezzosopránovou roli Rebeccy, dcery Isaaca z Yorku, kterou sice hlavní hrdina Wilfried von Ivanhoe zachrání před rozsudkem smrti (rasově motivovaným), ale dává přednost křižácké výpravě před manželstvím. Opera byla ale v roce 2009 nastudována v italské verzi v Chemnitzu a na základě inscenace vznikla nahrávka na labelu cpo, která byla hodnocena jako operní objev. Na opakovaném festivalovém koncertu (27. a 30. srpna 2016) měl být partnerem Joyce DiDonato slavný koloraturní tenorista Juan Diego Flórez. Pěvkyně dle vlastního vyjádření při intenzivním studiu a práci na partu došla k přesvědčení, že role nevyhovuje jejímu hlasovému fondu. Mezzosopranistka je známá svým velmi pečlivým přístupem a minimálním odříkáním představení a rušením smluv. V koncertní produkci ji nahradí francouzská mezzosopranistka Clémentine Margaine (narozena 1984), členka operního souboru Deutsche Oper Berlin, známá především jako interpretka Carmen na mnoha evropských scénách, ale také zpěvačka belcantových partů (Sara v Donizettiho opeře Roberto Devereux nebo Leonor di Gusmán ve Favoritce téhož skladatele). Pěvkyně ale také zpívala již Dalilu a svoji první Didonu v Berliozově opeře Trojané loňského roku. Ostatní obsazení festivalové salcburské produkce pod taktovkou Andrése Orozco-Estrady s Vídeňskými filharmoniky zatím zůstává nezměněné.
Peter Shaffer zemřel
Slavný britský dramatik a scénárista Peter Shaffer, narozený roku 1926, zemřel náhle 6. června 2016 ve věku devadesát let.
Jeho nejznámější divadelní hra Amadeus (1979), vychází z historické fikce a nedoložených domněnek o podílu skladatele Antonia Salieriho na smrti Wolfganga Amadea Mozarta. Hra nejprve sklidila celosvětový úspěch na mnoha jevištích všech kontinentů a novou vlnu zájmu o látku přineslo i zfilmování režisérem Milošem Formanem (1984). Vizuální podoba stejnojmenného filmu, který obsahuje i několik operních scén z Mozartových jevištních děl, výrazně ovlivnila inscenační styl mnoha inscenací především Mozartových oper. Hra i film pak podprahově formovaly často výsledný tvar inscenací krátké opery Rimského-Korsakova Mozart a Salieri. Hra z předchozí dekády The Royal Hunt for Sun (Královský hon za Sluncem; 1964), zpracovávající námět zániku incké říše po vpádu španělských dobyvatelů v čele s Franciscem Pizzarem, posloužila jako operní libreto pro anglického skladatele Iaina Hamiltona. Libreto si vytvořil skladatel na základě zkrácení původní Shafferovy hry. Premiérové uvedení v londýnské English National Opera roku 1977 sklidilo spíše jen zdvořilostní úspěch.
Nahrávka týdne
Carvalho João de Sousa – L’Angelica. Concerto Campestre, dirigent Pedro Castro. Naxos 8.573554-55. 2016, 2 CD. Skutečnou raritní operní lahůdku nabízí tentokráte label Naxos.
Barokní opera menších rozměrů, s žánrovým podnázvem serenata per musica, portugalského barokního skladatele Joãa de Sousa Carvalhy (1745–cca 1798) se přiklání k italským vzorům. A to jak výběrem libreta, které je dílem nejslavnějšího italského libretisty osmnáctého století Pietra Metastasia, tak kompozičními postupy italské opery pozdního baroka, anticipujícími již příchod hudebního klasicismu. Práce určena pro dvorské slavnosti v roce 1778 námětově vychází z renesančního námětového okruhu z eposu Ludovica Ariosta Orlando furioso o rytíři Orlandovi, ze kterého také třeba čerpají Vivaldiho nebo Haydnovy opery a také Händelova Alcina.
Hudebně velmi půvabná práce představuje tohoto nejvýznamnějšího portugalského skladatele druhé poloviny osmnáctého století v nejlepším světle. Hudba je kompoziční obratností naprosto srovnatelná s tehdejší přední operní produkcí hvězd italské opery, například Niccola Piccinniho. Kompozičně je tvar pojat velmi tradičně. Po třídílné předehře se střídají recitativy (respektive recitativy accompaganato) s áriemi. První část je zakončena duetem a druhá sborem zpívaným sólisty. A není divu, protože skladatel studoval skladbu v Neapoli. Sólistický ansámbl je velmi vyrovnaný (dva soprány, dva mezzosoprány a jeden tenor) a stejně jako orchestr, prezentují naprosto neznámý opus se stylovou elegancí a samozřejmostí.
Kniha týdne
Parin Alexej – Paradigmen der russischen Oper. Wien, Hollitzer Verlag 2016. 296 stran. ISBN 978-3-99012-270-9. € 39,90 (pevná vazba). Renomovaný ruský operní kritik Alexej Parin se ve svém rozboru a výkladu paradigmat, modelů a archetypů ruské klasické opery zabývá v sedmi kapitolách v chronologickém řazení zásadními vztahovými otázkami námětů ruských oper z pohledu psychologie, sociologie a historiografie.
Na mnoha místech dochází k porovnání přístupu ruského a evropského filozofického myšlení při hodnocení látek operních děl od ruského hudebního klasicismu až k Prokofjevovi a Šostakovičovi. Zásadní otázkou pro autora zůstává ztvárnění moci v ruských operách, a to jak v pohádkových, tak i historických sujetech. Dále zkoumá i genderové hledisko a opakující se archetypy ve smyslu jungovské psychologické školy, problémy národní identity a mnohé další otázky. Velmi podnětná kniha, která zřetelně překračuje muzikologický rámec, je také svým přesahem do mnoha dalších humanitních oborů. Přes zdánlivě obtížnou anotaci se kniha velmi dobře čte, jde o prvý překlad do německého jazyka z ruského originálu. Kniha je cenná i přístupem k problému, neboť rehabilituje operní libreto (často podceňované jako „užitkový“ text) jako umělecko-historický dokument, nesoucí mnohé další významy.
Operní úsměv
Tenor všech tenorů Enrico Caruso (1873–1921) jednou onemocněl banálním respiračním onemocněním během svého angažmá v New Yorku.
Když se uzdravil, požádal místního lékaře, který k němu docházel, o vystavení účtu za poskytnuté služby. Lékař mu předložil účet na 500 dolarů, což byla na tu dobu opravdu značná suma. Caruso zareagoval s humorem: „Tak to jsem byl mnohem vážněji nemocný, než jsem si myslel!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
