Můžeš prosím vysvětlit rozdíl mezi celoročním projektem Nová generace a Festivalem Nová generace? Myslím, že v tom ani jako recenzenti nemáme zcela jasno.
Nová generace je platforma, která organizuje studentská představení napříč celou divadelní sezonou. Zpravidla pořádáme tři samostatné večery v průběhu roku a v listopadu náš kalendářní rok vrcholí třídenním festivalem. Každý z našich divadelních večerů je komponovaný – skládá se většinou ze dvou až šesti kratších choreografií. Nejvýznamnější rozdíl mezi festivalem a samostatnými večery je ten, že festival zve k účasti i studenty ze zahraničních uměleckých škol.
Jednotlivé večery Nové generace slouží pro studenty katedry tance a katedry nonverbálního divadla HAMU. A zatímco u samostatných večerů jde opravdu jen o jedno večerní představení, u festivalu se snažíme docílit opravdu festivalového programu, tyto tři dny jsou tedy plné akcí. Tradičně je součástí festivalu site-specific performance, workshopy, diskuze s diváky po představení a v posledních letech jsme navíc festival propojili s tzv. víkendem otevřených dveří na katedře tance.
Co všechno obnáší produkce Nové generace – co zařizuješ ty, a co si musí zařídit sami studenti?
To je momentálně trochu v přerodu. Od akademického roku 2024/2025 totiž na katedře tance HAMU vedu volitelný modul zaměřený právě na organizaci Nové generace a snažím se čím dál víc práce a zodpovědnosti delegovat na studenty. Je to ovšem podmíněné tím, kolik lidí se v aktuálním semestru do modulu přihlásí. Zatím ladíme systém předávání know-how. Ale obecně by se dalo říct, že já zařizuji samotný chod platformy – fundraising, plán sezony, komunikaci s hracími prostory. Další oblasti práce jako např. open cally na choreografie, PR, technickou produkci, koordinaci doprovodného programu festivalu apod. děláme ve spolupráci s posluchači modulu. A díl produkční práce je samozřejmě také na samotných choreografech, kteří zrovna prezentují svou práci – musí si zkoordinovat svůj tým na zkoušky, připravit technický rider, obstarat kostýmy a rekvizity, logistiku.
Nepředpokládám, že do dramaturgie večerů zasahuješ, ale jak vzniká? Je nějaký gatekeeper, který díla hodnotí a prosévá, co se bude veřejnosti prezentovat, nebo je představovaná veškerá tvorba?
Na každou akci vypisujeme open call a dramaturgie hodně závisí to na tom, kolik a jaké se v jednom open callu sejdou přihlášky. Hlavní myšlenkou Nové generace je, aby si studenti vyzkoušeli prezentovat svou práci před publikem v co nejvíce profesionálních podmínkách, aby experimentovali, aby šli s kůží na trh, záměrem není ukazovat jen „best of“. Někdy se stane, že se přihlásí tak akorát choreografií, aby to naplnilo jeden večer, a tím pádem dramaturgicky řešíme jen pořadí děl za sebou. V případě, že se přihlášek sejde nad kapacitu, teprve poté přichází hodnocení a vybírání. Dramaturgické oko nad Novou generací drží hlavně Mirka Eliášová, která stála u vzniku samotné platformy. Vzhledem k tomu, že jde ale vždy o komponované večery a zkouška v divadle vždy probíhá jen v hrací den, musíme se také kromě uměleckého konceptu poctivě zamýšlet nad technickou proveditelností a časovou náročností jednotlivých děl.
Na prahu profesního života: cesta plná náhod
Ty sama jsi vystudovala Pražskou taneční konzervatoř a SOŠ a pak šla studovat choreografii. Když jsi absolvovala konzervatoř, zkoušela jsi konkurzy, chtěla jsi být interpretkou?
Ano, chtěla jsem, ale zároveň jsem v té době už měla hodně nalomené sebevědomí, jestli na to mám. Takže jsem neměla moc sil prodírat se mnoha konkurzy a čelit odmítnutí. Můj první konkurz byl do NDT – kdysi mi někdo řekl, že bych se na to hodila, a se mnou jejich tvorba hodně rezonovala. Zpětně si tleskám za odvahu, že jsem do toho šla, i když jsem tak nějak věděla, že nemám vůbec šanci. Bylo nás tam asi pět set. Zkusila jsem také pár kamenných divadel v ČR, k tomu Ondráš a SĽUK, ale bez úspěchu. Bohužel jsem tenkrát neměla moc ponětí o fungování nezávislého sektoru u nás, takže jsem vůbec neuvažovala o variantě freelance. Teď s odstupem času vidím, že mě to dovedlo, kam mělo, ale tenkrát to pro mě byl trochu konec světa. Přála bych si, aby aktuálně absolvující studenti konzervatoří měli větší přehled o tom, jaké mají možnosti.
Co tě přivedlo ke studiu choreografie? Vedli vás k tomu na střední, cítila jsi touhu vyjádřit svoje myšlenky a pocity beze slov?
Na konzervatoři nás ke tvorbě příliš nevedli, alespoň ve smyslu, že bychom se tvorbě věnovali v rámci studijního plánu nebo že by s námi tvorbu někdo konzultoval. Ale zároveň nějaký první tvůrčí impuls pro mě vzešel od školy. Jeden rok se totiž na Valentýna pořádalo takové interní představení, pro které jsme mohli něco vlastního vytvořit. Nadchlo mě to. Vytvořila jsem tenkrát krátkou sólovou choreografii na báseň od Préverta s klavírním podkladem. Choreografie měla pěkné ohlasy, tak mě to myslím nakoplo, že bych mohla tvořit dál. Škola mě v tom podpořila, takže později byla i jedna moje choreografie prezentována na několika veřejných představeních. V těch letech jsem často cítila touhu tvořit vlastní věci, hodně mě inspirovala hudba.
Nicméně byl to pro mě takový bonus, nikdy mě nenapadlo, že bych se tomu mohla věnovat hlouběji. Takže ke studiu choreografie mě přivedla spíš náhoda. Po konzervatoři a oněch neúspěšných konkurzech jsem totiž vůbec netušila, co budu dělat. A v tu chvíli mi zavolala známá, jestli bych nechtěla učit na ZUŠ v Litoměřicích. Přijala jsem to, aniž bych si to pořádně rozmyslela. Neměla jsem žádný plán B, vlastně jsem neměla ani plán A, takže se jím stala ZUŠ.
Učení na ZUŠ pro mě byl šok. Skočila jsem hned do plného úvazku, dojížděla jsem každý den do cizího (i když krásného) města, kde jsem nikoho neznala, ale hlavně jsem se najednou musela poprat s tím, že jsem „se nezvládla stát tanečnicí“ a „je ze mě učitelka“. Vzpomínám si, že jsem se cítila, jako kdybych skokem zestárla o 20 let. ZUŠ v Litoměřicích je skvělá a vede ji úžasná paní ředitelka, byla to krásná práce, ale zároveň jsem na pozadí pořád měla myšlenku, že tohle nemůže být všechno. Pocítila jsem velkou touhu vrátit se zpátky do světa profesionálního tance, který mi s učením mimo Prahu úplně vymizel ze života. Proto jsem se rozhodla přihlásit se i na HAMU, ačkoliv jsem celou konzervatoř prohlašovala, že na HAMU určitě nepůjdu, protože přece nepůjdu po těch vydřených letech konzervatoře znovu studovat, utíká mi přece čas. Hlásila jsem se tenkrát jak na pedagogiku, tak na choreografii – byla jsem přijata na obojí a zvolila choreografii, kterou jsem viděla jako více tvůrčí a pro mě vhodnější.
Kdy poprvé tě napadlo, že by ses měla zajímat o produkci?
Vlastně jsem se o ni začala zajímat, až když už jsem ji dělala. V Litoměřicích jsme totiž s mojí dobrou kamarádkou Slávkou Nečasovou (původně mojí pedagožkou z konzervatoře) začaly organizovat oslavy mezinárodního dne tance. Měly jsme velkou podporu paní ředitelky ZUŠ a spousty lidí z Litoměřic, byly to krásné akce. A mně to strašně bavilo organizovat. Líbilo se mi, že pracuji s kamarády, že si to můžeme udělat po svém a že diváky/účastníky to baví. Tehdy jsem vůbec netušila, co to produkce je, myslela jsem si, že to je něco, co souvisí s filmem. Přišla jsem na to náhodou, když se mě někdo zeptal, jestli tomu dni tance tedy dělám produkci. Zjistila jsem, že ano 🙂
Takže to byl takový můj iniciační rituál do světa produkce. Řídila jsem se hodně intuicí a ohromně mě to naplňovalo. Ale opět: nenapadlo mě, že bych se tomu mohla věnovat nějak víc. Během studia choreografie na HAMU jsme ale měli základy taneční produkce s Lucií Hayashi. A mně se tam najednou začaly propojovat moje zkušenosti z organizace MDT s teoretickými poznatky. V tomto předmětu jsme také často měli hostující přednášející, takže jsem najednou měla možnost nahlédnout na produkci tance z mnoha úhlů. Dost se mi to zalíbilo a začala jsem tehdy cítit, že vnitřně mě to táhne právě tímto směrem. Začala jsem v produkci cítit mnohem větší vnitřní smysl než v tvorbě.
To je úžasné slyšet, že tahle práce může tak naplňovat. Vím, že tě pak studium zavedlo na DAMU. Když srovnáš, co se učí o divadelní nebo taneční produkci na DAMU a HAMU, v čem jsou rozdíly? Na co se klade důraz?
Myslím si, že na DAMU člověk přičichne k produkci ze širšího kontextu, na HAMU se naopak úzce zaměří na tanec. V obou případech jsou studenti vedení hodně do praxe, což je samozřejmě nejlepší škola. Student produkce na DAMU má ve výčtu všech těch praxí akorát výhodu, že si minimálně jednou vyzkouší produkci inscenace v divadle DISK – od jejího vzniku až po derniéru, včetně všech explikačních a předávacích porad s provozem divadla, výroby, generálkového týdne v divadle, reprízování. Projdou simulátorem provozu kamenného divadla. A zároveň si vyzkouší pracovat ve větším týmu. Na HAMU bohužel pro toto nejsou podmínky a studenti si tento proces projdou spíše teoreticky. S čím jsem se ale naopak na HAMU setkala násobně více, bylo praktické řešení grantové problematiky. Studenti se setkají s grantovými systémy, zkouší psát žádosti, sestavovat rozpočty.
Když nad tím tak uvažuji, mám pocit, že na DAMU student ochutná více institucionální produkci a na HAMU zase spíše produkci typickou pro nezávislý sektor.
Tanec by si u nás zasloužil více manažerů a produkčních
Co všechno se ve specializaci produkce vyučuje, když si ji student vybere?
Učí se management, fundraising, základy médií a komunikace, na DAMU se dochází na autorské právo a marketing… Student se zapojuje do výše zmíněné praxe a je nablízku aktivitám katedry. A protože je to specializace oboru choreografie, tak studenti mají taktéž přednášky dějin tance, taneční vědy a musí také splnit nějaké taneční/pohybové předměty.
Je o tuto specializaci zájem? Přijde mi, že je to práce méně tvůrčí a určitě anonymnější než choreografie. Čím přitáhla tebe samotnou?
Zájem o specializaci je takový kolísavý. A je to škoda. Tanec by si u nás zasloužil více manažerů a produkčních. Pracovních příležitostí by pro ně bylo spoustu.
Je pravda, že to není tolik tvůrčí činnost, obnáší to hodně racionality, struktury, byrokracie. Ale má i své tvořivější aspekty. Mě přitáhla asi právě proto, že mám ráda struktury, našla jsem oblibu v tabulkách a mám velkou míru tolerance k byrokracii. 🙂 Ale především mě produkce přitáhla asi tím, že mi dala pocit užitečnosti ve světě tance. Ten jsem u sebe v choreografii vůbec nepociťovala a bylo to deprimující. Jasně, občas si člověk možná může připadat trochu neviditelný. Ona může mít ta produkce takovou nevýhodu, že když všechno klape, jak má, bere se to jako samozřejmost. Ale když se náhodou něco pokazí, nejpravděpodobněji to schytá produkční. Někdy je také potřeba pracovat s vlastním egem a zkrátka věřit tomu, že ten potlesk patří i vám, i když se neklaníte na jevišti.
Pro jaké další subjekty kromě HAMU pracuješ a co ti to dává?
Velký kus mého pracovního času i duše je v Dočasné Company – kolektivu tvůrců, který v roce 2020 založila Anna Benháková a který sdružuje umělce vyšlé převážně z (H)AMU. Letos to budou už tři roky, co spolek vedu jakožto výkonná ředitelka spolu s uměleckým šéfem Janem Razimou. A musím říct, že to je neuvěřitelná škola. Hodně si v tomto případě užívám ten proces hledání systému, profesionalizace. Máme před sebou dost prostoru, kde se zlepšovat a kam mířit, ale zároveň už se můžeme ohlédnout a vidět ten velký kus práce za námi, vzpomenout si na začátky všech těch studentských projektů vytvořených v polních podmínkách. Dočasná Company je můj dlouhodobý výcvik v tom, jak nést velkou zodpovědnost, ale nesnažit se všechno spasit sama, jak plánovat a přitom umět improvizovat, jak mít všechno v hlavě, ale nenechat si to přes ni přerůst. Dává mi to velký smysl do mého profesního života, jsem šťastná, že můžu pracovat s lidmi, kteří jsou mi blízko a se kterými sdílíme stejné hodnoty.
Kromě toho spolupracuji ještě nárazově s dalšími subjekty, především v oblasti grantů. Vypadá to, že psát granty je díra na trhu, hodně lidí se toho bojí, někdy mi přijde, jako kdyby to bylo nějaké zakleté slovo. A mimo produkci jsem se vrátila k pedagogice a učím na ZUŠ – to abych mohla od produkce odpočívat s dětmi na sále a u tabulek zase odpočívat od učení. To znamená, že v zásadě pořád odpočívám.
Do procesu vstupuji pouze, pokud mě o to tvůrce poprosí
Jak jsi na tom s voláním k tvorbě – děláš ještě choreografii nebo se realizuješ nějakým jiným tvůrčím způsobem?
Musím říct, že volání k vlastní tvorbě teď ve mně někde dříme a jsem zvědavá, jestli a kdy se probudí. Samozřejmě na ZUŠ s dětmi tvoříme choreografie, takže jsem to volání neuspala stoletým spánkem, ale to je přeci jen jiná práce. V tuto chvíli mi to ale bohatě stačí. Ambice dělat vlastní celovečerní inscenaci nemám. Asi mimo jiné i proto, že vím, co je za tím produkční práce a kdo by ji pravděpodobně musel odvést. 🙂
Jak se dokážeš v roli produkční oprostit právě od svého tanečního a choreografického pozadí a nevstupovat do procesu, zůstat jen v roli podpory a organizace?
To pro mě není vůbec žádný problém. Cítím, že produkční role mi mezi všemi ostatními rolemi nejvíce padne a že jsem si jistá tím, co je ode mě potřeba. Jsem ráda v podporující pozici a dává to mému konání smysl. Do procesu vstupuji pouze, pokud mě o to tvůrce poprosí, řekne si o zpětnou vazbu.
Vystupuješ v některých choreografií Nové generace, nebo je interpretace už uzavřenou záležitostí?
Obecně u mě interpretace není zcela uzavřenou záležitostí a občas si s ní ještě zakoketuji, ale v choreografiích uváděných na Nové generaci neúčinkuji. Tím, že jsou to díla zejména aktuálních studentů HAMU, kteří mě již poznali spíše jako produkční, tak by to asi ani nikoho nenapadlo mě zapojovat interpretačně. Ani bych to nechtěla, párkrát jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, že dělat produkci něčemu, v čem člověk zároveň účinkuje, není dobrý nápad. Je nutné, alespoň pro mě, mít v tu chvíli hlavu nastavenou čistě jen na jednu z těch rolí. Byl z toho jednou i vyvrtnutý kotník.
Co je specifického ta produkci v tanci, v čem je to jiné než třeba u divadla nebo eventů? V čem je výhoda, když člověk už je tanečník?
Já jsem osobně vlastně mnoho netanečních akcí neprodukovala, takže budu spíš hádat. Myslím, že v obecných rovinách se to tolik neliší – ve výsledku veškerá produkce závisí na komunikaci. Ale co si myslím, že je jiné, je PR. V tanci se nám hůř dostává mimo naší běžnou bublinu diváků. Jak jsme nonverbální, abstraktní a takoví neuchopitelní, je složitější oslovit někoho, kdo se třeba s tancem ještě nikdy pořádně nesetkal. Mám pocit, že to řešíme všichni – jak to udělat, abychom nehráli jen pro sebe navzájem v rámci rybníčku. A s tou neuchopitelností také vlastně často musíme pracovat i my sami z hlediska produkce, kdy nejsme schopni určit definitivní tvar od stolu. Musíme projít tvůrčím procesem, adaptovat se na změny. Tím nechci říct, že divadlo nemusí, ale v tanci mám pocit, že ještě o něco víc začínáme opravdu s čistě bílým papírem a dlouho trvá, než celý ten produkční kolos můžeme přesunout ze sekce odhadů a předpokladů do sekce jistoty. Musíme umět pracovat s nejistotou.
Výhoda toho, když je produkční tance zároveň tanečník, je myslím především v tom, že zná prostředí. Zná lidi, zná konkurenci, zná kontext, orientuje se. Také asi umí lépe předvídat některé situace a případně jim předcházet. Automaticky řeší např. prostředí – jak je velké jeviště, jaká je podlaha; nebo se samozřejmostí bude při plánování harmonogramu dne počítat s časem na rozcvičení. Myslím, že to tkví v takových detailech. A taky si myslím, že je výhodou, že tanečník je zvyklý na těžkou práci a sebedisciplínu, to se do produkce dost hodí.
Práce na kterém projektu tě minulý rok nejvíc naplňovala, a čím?
Loni jsem měla velkou radost právě z Festivalu Nové generace, kdy jsem pocítila, že dlouhodobá organizační příprava festivalu v rámci mojí výuky se nám hodně při samotné realizaci vyplatila. Podařilo se nám na festivalu prezentovat práci studentů z pěti zahraničních škol, na akcích jsme měli plno a spoustu dílčích úkolů jsme zvládli udělat s větším předstihem a klidem než dříve.
Naplňoval mě také projekt Zatmění slunce, který jsme vytvořili s Dočasnou Company a který byl věnovaný naší zemřelé kamarádce a kolegyni Natálii Podešvové (recenzi jsme publikovali zde, pozn. red.). Bylo to pro mě dost osobní i co se týče mého produkčního zapojení v projektu – byla to totiž právě Natálka, kdo mě kdysi poprvé oslovil do svého projektu jako produkční. A právě v jejích projektech jsem si začala uvědomovat, že mi v kůži produkční je dobře.
Myslím, že ses věnovala (nebo ještě věnuješ?) také folkloru. Jak se to stalo a co ti to dává?
K folkloru jsem se dostala na konzervatoři – vždycky mě na něm bavila ta svoboda, přirozenost, to, že aspoň někdy můžu hodit za hlavu, že nemám dokonalé klasické dispozice nebo postavu. V 7. ročníku jsem absolvovala tříměsíční stáž ve SĽUKu, tam jsem si lásku k folkloru potvrdila. Účinkování ve folkloru si vždy užívám, jsem schopná se u toho uvolnit a zapomenout na nějaké stresy a pochybnosti spojené s vlastním tanečním výkonem. Dá se říct, že mi dává takovou instantní čistou radost z tance.
Co chystají tvoji svěřenci v nejbližších měsících?
S Novou generací chystáme na jaře další z našich večerů – bude to ve spolupráci s Pražskou taneční konzervatoří a SOŠ. Studenti HAMU pro tuto příležitost vytváří choreografie na míru studentům konzervatoře, což považuji za velmi přínosné pro všechny zúčastněné.
