Diváci Janáčkovy opery v Brně, navyklí na Romea a Julii v choreografii bývalého ředitele divadla Zdeňka Prokeše, měli v sobotu 24. března šanci tuto mnohokrát reprízovanou klasiku na špičkách porovnat s téměř čerstvým stejnojmenným dílem pocházející z bratislavské dílny, tentokrát v hávu neoklasickém. Šlo o první celovečerní představení nově vzniklého Baletu Bratislava – souboru, který založil Mário Radačovský po svém nedobrovolném odchodu z postu ředitele Baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě.
Navzdory vábivým obrázkům a “natuněnému” propagačnímu videu tento neoklasický balet působil celkově spíše rozpačitě. Na jedné straně dokonalá dueta s až dech beroucími zvedačkami a skoky, na straně druhé pokulhávající skupinové pasáže, které zklamaly hlavně v úvodní části. Nevím, jestli kvůli špatnému nasvícení nebo z důvodu omezenému počtu šestnácti tanečníků, kterými Mário Radačovský disponuje – ale notoricky známá hudební scéna Sergeje Prokofjeva na jevišti brněnského Janáčkova divadla zcela zanikala. Nutno podotknout, že nějaký podíl na tom měla “plechová” nahrávka jednoho z nejkrásnějších hudebních opusů – což je velká škoda, protože brněnské Národní divadlo tento balet v repertoáru má.
Předností představení nebyl ani synchron tanečníků a tanečnic, jejichž počet byl doplněný z neznámého důvodu několika pohyblivými figurínami, které tanečníci posílali do zákulisí nebo sobě navzájem. Myslím, že malý počet tanečníků šel vyřešit i lépe. Celé představení působilo poněkud chladně a odcizeně, možná i proto, že některé klíčové scény se odehrávaly až skoro v zákulisí. Až příliš komorní ráz baletu, který je v originále o dost výpravnější, občas zachraňovalo využití světel, jejichž přílišná barevnost místy působila i agresivně. Stejně tak i nelogicky vyznělo časové uspořádání děje – příliš rozvinutá první část a nečekaně rychlé ukončení.
K nejlepším pasážím zcela jistě patřila dueta hlavních protagonistů, jejichž souhra a technická bravura hlavně při zvedačkách si vysloužila spontánní potlesk publika. Jistou dynamiku dodala baletu i postava matky Kapuletové, která svými ráznými gesty a červenými šaty vnesla do děje oživení. Bohužel výrazných šatů bylo k vidění v představení několik, a tak i zde by našlo uplatnění známé heslo o méně, které je více. 
Když jsem si prohlížela na youtube ukázky z generální zkoušky tohoto baletu v podání amerického souboru Gran Rapids Ballet Company v Michiganu, kde měl Radačovského Romeo a Julie 11. května 2011 světovou premiéru, dost jsem se podivila rozpačitému vyznění jinak zajímavé choreografie v brněnském divadle.
I s přihlédnutím k porodním bolestem a podmínkám, ve kterých se nejspíš tento balet nového bratislavského “trucsouboru” rodil, si myslím, že si Mario Radačovský pro začátek svého nezávislého profesionálního tělesa, které chce zaměřit ryze na neoklasický styl, naložil velké sousto. Prokofjevova Romea a Julii, byť neoklasicky, prostě nelze udělat povičatě. 
Sergej Prokofjev:
Romeo a Julie
Choreografie: Mário Radačovský
Scénická realizace: Marek Hollý
Kostýmy. Dorota Cigánková, Diana Strauszová
Dramaturgie: Miroslava Kovářová
Balet Bratislava
Premiéra 11.listopadu 2011 Nová scéna Bratislava
(psáno z reprízy 24. března Janáčkovo divadlo Brno)
Romeo – Arthur Abram
Julie – Katarína Košíková
Mercutio – Daniel Corbeil
Tybalt – Andrej Szabo
Paní Kapuletová – Katarína Kaanová
Foto Ctibor Bachratý
