Prokofjevův Romeo má pětasedmdesát

V pátek 30. prosince neblahého roku 1938 byli návštěvníci brněnského Divadla Na hradbách svědky nevšední události, jejíž skutečný význam si asi sotva uvědomovali. Měli možnost se poprvé setkat s baletem Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie, který ve světové premiéře v Brně uvedl choreograf a šéf baletního souboru Ivo Váňa Psota pod taktovkou dirigenta Quida Arnoldiho.Bylo jasné, že Psotův návrat do Brna v roce 1936 po pětiletém pobytu v cizině bude znamenat pro brněnský balet mnohé nové impulsy. I v době jeho nepřítomnosti byly pod vedením choreografky Máši Cvejičové uváděny balety Igora Stravinského (Pták Ohnivák, Petruška, Apollon a múzy, Svatba, dále Pavoučí hostina Alberta Roussela, Špalíček Bohuslava Martinů, Glierův Makový květ – známější pod názvem Rudý mák) a Emerich Gabzdyl zde v československé premiéře vytvořil svou první choreografii – Prokofjevova Šuta pod názvem O bláznu, který jiných sedm bláznů přelstil, takže pro soubor nebyla moderní tvorba novinkou. Osmadvacetiletý Psota se ale vrátil naplněn nesmírnou energií a kosmopolitní svět moderního umění třicátých let, v němž se pohyboval, mu dodal mnohé inspirační zdroje, o čemž přesvědčil publikum i kritiku hned ve svých prvních inscenacích.

Sergej Prokofjev pracoval na baletu na shakespearovský námět řadu let. Ve spolupráci s režisérem Sergejem Radlovem a dramatikem Adrianem Piotrovským vzniklo libreto, které Shakespearův příběh zakončilo šťastným koncem. Prokofjev jednal o uvedení díla s vedením Kirovova baletu v Leningradě, ale z jednání sešlo. Po premiéře Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu (Kateřina Izmailova) byl v pogromistické atmosféře druhé poloviny třicátých let publikován v Pravdě likvidační článek pod názvem Chaos místo hudby, který vznikl pod přímou Stalinovou patronací. Prokofjev nicméně na svém díle nadále pracoval a vrátil se k původnímu konci Shakespearovy tragédie. Po odřeknutí v Leningradě měla být premiéra v Moskvě, ale z té rovněž sešlo, a tak se stalo, že jedno z nejpozoruhodnějších baletních děl dvacátého století mělo svou premiéru v provinčním Brně.

V předpremiérovém oznámení v tehdejším brněnském divadelním časopise bylo zdůrazněno, že „…na rozdíl od sentimentální hudby Gounodovy zrodil se Prokofjevovi uchvacující příběh ve zcela novém svěžím osvětlení“. Příjetí inscenace, v níž Psota tančil Romea a kongeniální partnerkou mu byla Zora Šemberová, bylo nadšené.Mezi ohlasy na premiéru se můžeme dočíst: „…barvité dílo o mohutné životní vášni ožívá v dramaticky pantomimickém vyjádření, ve kterém taneční rytmus uchvacuje prostory do víru osudového dramatického koloběhu a rozsvítí je jako smršť k nejprudším slastem, nejžhavějším milostným citům a vášním, aby vyvrcholil monumentálním smutečním pochodem klasických obrysů.“

O výkonu Zory Šemberové napsal kritik, že „…svým oduševnělým výkonem v postavě Julie přispěla k rozhodnému úspěchu tohoto díla.“V Leningradě se Romeo a Julie dočkal prvního provedení až 11. ledna 1940 ve verzi, kterou vytvořil choreograf Leonid Lavrovskij. Ta se stala základem pro další uvádění díla. Ve scéně významného a slavného výtvarníka Petra Viljamse tančila Julii Galina Ulanova a Romea Konstantin Sergejev. V roce 1946 uvedl Lavrovského inscenaci baletní soubor Velkého divadla v Moskvě. Partnerem Ulanové byl tehdy v roli Romea Michail Gabovič. Tato verze se dočkala také úspěšné filmové podoby. V někdejším Kirovově (nyní opět Mariinském) divadle v Sankt Petěrburgu se balet v originální verzi Lavrovského uvádí dodnes.

Ještě za války, v roce 1944, uvedla Romea a Julii se svým souborem ve Stockholmu slavná choreografka Birgit Cullberg. V roce 1955 byl balet poprvé uveden v choreografii Serge Lifara v Paříži a Fredericka Ashtona v Kodani. O světovou slávu baletu se výrazně zasloužil legendární šéf Stuttgartského baletu John Cranko, který jej v roce 1962 s mimořádným úspěchem ve Stuttgartu uvedl. Často se pak k tomuto titulu vracel a v jeho provedení byl také Romeo a Julie poprvé uveden v Americe v roce 1969. Pozoruhodná byla rovněž inscenace Sira Kennetha MacMillana v londýnské Covent Garden, kam jej v roce 1965 pozval Frederick Ashton. V ní tančil Romea Rudolf Nurejev a partnerkou mu byla Margot Fonteyn. Rovněž MacMillanovo pojetí se dočkalo dalších inscenací.

John Neumeier, který se s Romeem setkal poprvé u Johna Cranka ve Stuttgartu, uvedl Romea a Julii nejdříve ve Frankfurtu v roce 1971 a v Hamburku hned ve své první tamější sezoně v roce 1974. V roce 1977 jej se souborem London Festival Ballet uvedl Rudolf Nurejev a o rok později v Paříži Jurij Grigorovič. V této inscenaci při reprízách vystoupili i Natalia Bessmertnova a Alexandr Bogatyrev. V roce 1985  byla v Budapešti premiéra, jejímž tvůrcem byl výtečný, i u nás dobře známý choreograf László Seregi. A mohli bychom ve výčtu slavných baletních tvůrců, kteří Romeovi a Julii vtiskli svou podobu, pokračovat dále. Ačkoli baletní představení se pro svou specifiku netěší příliš velké popularitě mezi předními světovými maestry, za dirigentským pultem při uvádění Prokofjeva díla stála řada významných dirigentských hvězd.

V roce 2008 se dočkala prvního provedení původní „optimistická“ verze se šťastným koncem. Stalo se tak v New Yorku. Rekonstrukci původní partitury provedl se svolením skladatelovy rodiny muzikolog Simon Morrison, profesor Princetonské univerzity, znalec Prokofjevova díla a autor prokofjevovské studie. Jeho dílo – The People´s Artist: Prokofiev´s Soviet Years vyšlo v Oxfordu rovněž v roce 2008. Balet uvedl v newyorském Fisher Center for Performing Arts soubor choreografa Marka Morrise. Představení poté mohli vidět diváci v Chicagu, Londýně a dalších městech.

Vraťme se ale ještě k prvnímu brněnskému provedení. Podívejme se na obsazení inscenace, jež nám prozradí, v jakých podmínkách se tenkrát tvořila špičková představení. V takzvaných charakterních postavách se setkáváme s řadou sólistů opery, manželky hlav znesvářených rodů ztělesnily sólistky opery Božena Žlábková a Růžena Hořáková, pátera Lorenza výtečný operní buffo tenor Antonín Pelc a v roli Kapuleta se na scéně objevila jedna z hvězd tehdejší české operety Karel Smažík. Na druhé straně členové baletu pod Psotovým vedením účinkovali v operetách Za naší salaší a Na vinici páně, jež se studovaly souběžně s Romeem a Julií.

Romeo a Julie byl první titul, k němuž se Ivo Váňa Psota vrátil po návratu ze svého válečného zahraničního pobytu v roce 1947. V Brně byl od té doby balet nastudován v několika inscenacích, jejichž choreografy byli postupně Jiří Nermut, Miroslav Kůra, Jiří Němeček a naposledy v roce 1996, Zdeněk Prokeš. Prokeš, jenž se jako dlouholetý šéf brněnského baletu výrazně zasloužil o to, že soubor si uchoval a rozvíjel psotovskou tradici a své jedinečné postavení na české baletní scéně, vytvořil velmi úspěšnou inscenaci. Byla na repertoáru více než šestnáct let. V červenci 2001 se s ní mohli seznámit i japonští diváci v řadě měst včetně Tokia, kde bylo představení přijato s mimořádným ohlasem.Na scéně Národního divadla se Prokofjevův shakespearovský balet poprvé objevil v lednu 1950 v režii a choreografii Saši Machova. Představiteli titulního páru byli Jiří Blažek a Jiřina Knížková, Merkucia ztvárnil Miroslav Kůra a jeho přítele Benvolia Luboš Ogoun. Inscenace byla na repertoáru sedm let.

Autorem dalšího jevištního provedení Romea a Julie v Národním divadle byl Jiří Němeček v roce 1962. I ona se dočkala řady desítek repríz a od té doby tento titul prakticky až na krátké přestávky z repertoáru zlaté kapličky nezmizel. Dodnes je v živé paměti strhující projekt režiséra Petra Weigla, choreografa Miroslava Kůry a dirigenta Bohumila Gregora  z roku 1971, který se hrál úctyhodných osmnáct let a dočkal  se dvou set dvaceti šesti repríz. Na něj navázala další Weiglova inscenace, jejímž choreografem byl Libor Vaculík, jež se rovněž hrála řadu let.

V roce 2006 nastudoval v Národním Romea choreograf Youri Vámos, jenž na naši první scénu přenesl svou inscenační koncepci, kterou realizoval v baletním souboru Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu. V této inscenaci vystoupil při reprízách v rolích Romea a Merkucia současný nový šéf brněnského baletu Mário Radačovský. Nastupuje do Brna podobně jako kdysi Psota nabitý energií a zkušenostmi ze zahraničních angažmá, do jeho nového působiště mu přejeme upřímně Zlomte vaz! A věřme, že nebude dlouho trvat a setkáme se s Romeem a Julií v Brně znovu.

V Ostravě díky Emerichu Gabzdylovi Romeo poprvé tančil v roce 1950 a poté znovu v dalších inscenacích. Velmi úspěšné bylo Baloghovo plzeňské nastudování z roku 1986. Robert Balogh se k titulu po létech vrátil a dnes se jeho představení setkává s výborným ohlasem u olomouckého publika. Dílo, které mělo před třičtvrtě stoletím svou světovou premiéru v Brně, se stalo trvalou součástí repertoáru ambiciózních českých baletních souborů.

A na závěr ještě jedna poznámka. Při procházení repertoáru brněnského divadla jsem si uvědomil, že v právě končícím roce jsme měli v Brně zajímavých a podnětných jubileí více – 29. června uplynulo čtyřicet let od československé premiéry Šostakovičovy opery Nos, kterou nastudoval v režii Milana Páska a scéně Karla Zmrzlého dirigent Václav Nosek. Před deseti dny, 20. prosince, jsme si mohli připomenout pětatřicáté výročí československé premiéry opery Rodiona Ščedrina Mrtvé duše v nastudování stejné trojice inscenátorů. A 20. května uplynulo třicet let od světové premiéry dalšího díla na gogolovský námět, opery Mieczyslawa Wajnberga Portrét, které rovněž pod taktovkou Václava Noska režíroval ve scéně Borise Blanka Georgij Ansimov.

Chtěl bych jednak připomenout mimořádnou osobnost skvělého operního dramaturga Václava Noska, muzikanta tělem i duší, jehož zásluhy o uvádění moderní operní tvorby, díla Leoše Janáčka či Bohuslava Martinů stejně jako tvorby předklasické, jsou naprosto neocenitelné.

A všem těmto významným událostem hudebního a divadelního života byla věnována mimořádná mediální pozornost, a to zdaleka nejen v odborných časopisech. Všechny tehdejší deníky otiskovaly důkladné recenze, namnoze z pera význačných muzikologů, jež se zevrubně zabývaly jak dílem samotným, tak jeho nastudováním včetně hodnocení práce inscenátorů, výkonů sólistů i kolektivních těles. To je něco, o čem se nám v dnešním světě haléřových bulvárních celebritek může opravdu, ale opravdu jenom zdát.

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv Národního divadla v Brně