Jiří Bělohlávek není zdaleka jen vážným mužem ve fraku a s taktovkou v ruce na stupínku Dvořákovy síně. V úterý je hlavní postavou open air koncertu žáků i profesionálů na Hradčanském náměstí. A v březnu při Karnevalu v Rudolfinu na sebe naopak vzal podobu pohádkového „bělokněžníka“. I toho je šéfdirigent schopen v zájmu České filharmonie a české hudby.
Bezprecedentní akce pro děti, spojená s hudebními dílnami, zábavou, interaktivními úkoly, soutěžemi masek, prohlídkami zákulisí a sálů i setkáním se skutečnou hudbou, stejně jako nyní plenérový koncert pro Pražany, to jsou jen některé z projevů proměňování filharmonie v současnou moderní kulturní instituci s mnohem širším posláním, než je pouhé hraní na koncertech. To už dnes nestačí. Orchestry nabízejí besedy před vystoupeními, edukativní programy, přispívají k alternativní kulturní nabídce a kultivaci a vycházejí přitom vstříc audiovizuální době, které není nic svaté a která se chce bavit. Ale ve skutečnosti především zápasí s většinovým okolím a s nesčetnými jinými lákadly o budoucí publikum a tedy o samu podstatu a smysl své existence.
V koncertní síni bylo možné v končící sezóně vidět s filharmoniky při speciálních programech herce Pavla Lišku, Marka Ebena, Pavla Budaře či Pavla Tesaře. Jeden z programů pro děti se jmenoval Tučňáci v Rudolfinu a hudebníky v černých fracích prezentoval s notnou dávkou sebeironie. Jiný měl název Fakt hustá Česká filharmonie a podněcoval starší mládež k úvahám o poslání hudby. Jindy s tělesem regulérně vystoupili malí a mladí amatéři, kteří vzešli z projektu Zahraj si s Českou filharmonií.
Nabídka nových aktivit se rozšíří ještě dál – například na programy pro sociálně vyloučené skupiny. I proto v létě pojedou někteří filharmonici na zkušenou s Idou Kelarovou do romských osad na Slovensku… Orchestr se snaží viditelně vystupovat z obvyklých mantinelů, a tak s ním také pod širým nebem na Hradčanském náměstí dostávají prostor žáci základních uměleckých škol, kteří pro tuto příležitost vytvořili pod dohledem filharmoniků vlastní orchestr.
Klasická podoba a původní poslání České filharmonie se nicméně na úkor těchto nápadů nevytrácí. V Praze s ní hrála hvězdná pianistka Hélène Grimaud, během jara koncerty nastudovali mimo jiné dirigenti Manfred Honeck a Marin Alsop a vůbec poprvé přijel – pro jeden mimořádný koncert mimo abonmá – dirigent Valerij Gergijev, jeden z nejžádanějších umělců dneška. Už předtím se těleso pohostinsky objevilo ve skvělém sídelním sále Berlínských filharmoniků a v květnu se po úvodním koncertu na Pražském jaru vypravilo na velký zájezd do Pekingu, Šanghaje, Hongkongu a Jižní Koreje. Léto bude mimo jiné časem prestižního hostování na festivalu BBC Proms v Londýně a na festivalu v Edinburghu a podzim se má stát časem turné do USA.
Určujícím uměleckým momentem letoška je však pro Českou filharmonii uzavření kompletu symfonií Antonína Dvořáka a jeho uvedení na světový trh. Původní skromnější záměr natočit s Jiřím Bělohlávkem znovu tuto hudbu – protože už uplynulo čtvrtstoletí od poslední souborné nahrávky pořízené s filharmonií Václavem Neumannem – se brzy rozrostl v mnohem ambicióznější projekt. Devět symfonií a houslový, violoncellový a klavírní koncert se právě objevily na kompaktních deskách firmy Decca. Budou mít také podobu televizního záznamu doplněného slovem. K tomu se řadí filmový dokument mapující život a dílo Antonína Dvořáka a zachycující nahrávání jeho symfonií i zázemí filharmoniků a jejich šéfdirigenta. Záznam a dokument vyjdou rovněž na DVD. To je vedle některých koncertních programů asi nejpodstatnější a mezinárodně nejviditelnější příspěvek České filharmonie k Roku české hudby.
Má symbolizovat, že „návrat mezi světové orchestry“ myslí vedení filharmonie vážně, ne jen jako proklamaci pro PR. Dvořákovský komplet, který začal vznikat v souvislosti s druhým příchodem Jiřího Bělohlávka do čela orchestru po dvacetileté pauze, se může v dnešní době médií skutečně stát viditelným mezníkem. Předchozí dvě desetiletí totiž filharmonie procházela krizí, která započala s ne zcela podařeným povoláním Gerda Albrechta. První cizinec mezi šéfdirigenty v historii filharmonie, který počátkem letošního února zemřel, vydržel v polovině devadesátých let v Praze jen několik málo roků. Ideální stav nenastal ani poté. Skutečnou stabilizaci rozkolísané situace v orchestru a kolem něj přinesl až klidný a umělecky evidentně plodný Bělohlávkův příchod zpět v roce 2012, úzce a dobře propojený s působením ředitele instituce Davida Marečka. 
Foto archiv ČF / Petra Hajská, Martin Kabát
